První sondu, která se „zavrtá“ do marsovského ledu, čeká přistání. Aparatura na palubě Phoenixu má dodat údaje, které objasní, zda mohl na Marsu někdy existovat život.
Za necelých deset měsíců urazila sonda Phoenix více než 680 milionů kilometrů a dostala se do těsné blízkosti Marsu. Poslední úsek, průlet atmosférou rudé planety a vlastní přistání, bude trvat jen sedm minut, ale pro vědce a techniky NASA půjde o zkoušku nervů. Pokud se manévr nepodaří, budou muset, a my s nimi, dál čekat na rozbor hornin a ledu pod povrchem. Tam se přitom možná skrývají důkazy o existenci dávného života na Marsu. Vědci doufají, že naměřené údaje a chemické rozbory umožní rekonstruovat geologickou minulost planety.
Důvodů, proč mít z výsledku přistávacího manévru obavy, je víc. Phoenix na rozdíl od úspěšných modulů, v nichž na Mars doputovala úspěšná robotická vozítka Spirit a Opportunity, není obalen „airbagy“, které by ztlumily účinky nárazu na povrch. Musí proto na povrch dosednout v přesně definované poloze. Sondu bude po vstupu do atmosféry chránit tepelný štít, poté ji zbrzdí padák o průměru dvacet metrů. Po jeho oddělení se o stabilizaci a zpomalení Phoenixu budou starat raketové motorky.
Úkol pro umělou inteligenci Vzhledem k tomu, že rádiovému signálu trvá překonání současné vzdálenosti Země–Mars celých čtrnáct minut, nepřipadá zásah řídicího střediska do procesu přistání v úvahu. Celou práci musí zastat počítače sondy.
Dobývání Marsu zůstává velmi rizikovým podnikem. Po úspěšných sondách Viking, které přistály v roce 1976 a na Zem zaslaly desetitisíce snímků, zaznamenala NASA i jiné kosmické velmoci mnoho pokořujících neúspěchů. Například Mars Climate Orbiter v roce 1998 shořel v atmosféře, spojení s o šest let starším Mars Observerem bylo ztraceno už během přiblížení k planetě. Phoenixův přímý předchůdce, Mars Polar Lander, v roce 1999 sice přistát dokázal, ovšem mise nebyla úspěšná, protože dva roboti, které vezl, se nikdy neozvali.
Velký úspěch neměly ani sovětské sondy v sedmdesátých letech. Doba, po kterou vysílaly data z povrchu, se počítala na sekundy. Selhal i novější program Phobos. Nezdarem skončil rovněž ambiciózní britský pokus – sonda Beagle 2 se v roce 2003 odmlčela již před přistáním a její další osud není znám. Cesta do mělkých hlubin Zda v případě Phoenixu vše dobře dopadlo, budeme vědět v pondělí ráno. Vlastní manévr je naplánován na 1.53 středoevropského času. Po dosednutí na povrch následuje čtvrthodinová pauza, během které se usadí zvířený prach. Pak Phoenix roztáhne své dva sluneční panely a dá se do práce.
Phoenix přistane v severně položené lokalitě, kde by se měl hojně vyskytovat vodík. Jeho přítomnost detekovaly přístroje vesmírné lodi Mars Odyssey. Výskyt vodíku vědci považují za důkaz existence zmrzlé vody těsně pod povrchem.
Volba místa přistání je klíčová, protože Phoenix není vybaven koly ani pásy. Jeho silnou stránkou není akční rádius, nýbrž to, že není omezen jen na zkoumání povrchu. Díky robotické ruce se dostane až do půlmetrové hloubky.
Phoenix je relativně levný, stál 420 milionů dolarů (6,5 miliard korun). Na Marsu by měl pracovat nejméně tři měsíce. To je ale vzhledem k výdrži „marsochodů“ z dílny NASA spíš pesimistický odhad.
***
Nesmělý krtek se zálibou v chemii
Co se skrývá pod povrchem Marsu? To zatím vědci jen odhadují. Pohled pod povrch by přitom mohl přinést odpověď na klíčovou otázku: byl na Marsu někdy život? Přistání sondy Phoenix, která je vybavena malým rypadlem, proto vzbuzuje velká očekávání. Robotické rameno je schopné získat vzorky až z půlmetrové hloubky. Phoenix je také zdatný chemik. Dokáže provádět rozbor složení až osmi vzorků najednou.
sondy, které již na Marsu přistály
1971 Mars 3 (SSSR) přistál měkce, 20 sekund vysílal snímky
1976 Viking 1, Viking 2 (USA) několik let z povrchu Marsu posílaly snímky a údaje o klimatu
1997 Mars Pathfinder (USA) přistávací modul s vozítkem Sojourner posílal snímky a údaje o složení kamenů
2004 Mars Exploration Rover (USA) vozítka Rover a Opportunity brázdí povrch Marsu už čtvrtým rokem, poslala tisíce snímků a údajů o povrchu planety
přistávací modul
1 solární panely 2 robotické rameno 3 kamera na robotickém rameni 4 přístroj pro analýzu teploty a získaných plynů 5 mikroskop a elektrochemické přístroje 6 kamera pro pořizování snímků během přistání (na spodní straně modulu) 7 meteorologické přístroje 8 kamera pro pořizování stereo snímků průměr modulu: 1,5 m rozpětí solárních panelů: 5,52 m délka robotického ramene: 2,35 m hmotnost při startu: 670 kg hmotnost přistávacího modulu: 350 kg
REUTERS / ŠIMON / LN
