A těší se.
Také proto, že v Německu má závodit jeho velký soupeř z léta, světový rekordman a olympijský vítěz na sto desítce Dayron Robles z Kuby. „Tentokrát utře, dám mu na řiť,“ vyslovuje jeden ze svých oblíbených žertíků. „Ba ne, ale takové závody mě vyhecují,“ přemítá rodák z Budišova na Třebíčsku a odchovanec dukovanské atletiky.
„Hlavně aby ses dostal do finále, budou tam soupeři jako zvon,“ upozorňuje ho trenér Luděk Svoboda. „Neboj, trenére.“ Hlavním cílem překážkáře před německým miniturné je konečně zlomit 21 let starý český rekord na trati 60 metrů s plůtky, který patří loni zesnulému Aleši Höffrovi. Blízko k tomu měl v sobotu ve Stromovce, když v osobním maximu 7,59 zůstal od rekordu tři setinky.
„Na rekord jsem útočil, ale asi jsem to trochu přepískl ve čtrnáctidenním tréninkovém mikrocyklu. Ale v sobotu jsem byl naštvanej, bylo to mdlé,“ vrací se k mítinku Grand Prix Olymp.
Přesto mu za zmíněný osobní rekord patří třetí pozice v evropských tabulkách. A věří si. „Mám na 7,45, to je můj čas,“ tvrdí odvážně. A je mu fuk, že tím časem vedou Američané Trammel s Oliverem a Rus Borisov světové pořadí roku.
„Ale já tomu věřím, jinak by to bylo špatný. Když to běhá Borisov, který dal v létě 13,55, musím to zaběhnout taky,“ má jasno atlet, jehož rekord na 110 metrů překážek činí 13,29 vteřiny a může se pyšnit druhým místem z loňského Světového atletického finále, kde se vklínil mezi Američany tmavé pleti.
„Člověk si musí věřit. Oni si taky věří. Přijedete na větší závod, je tam černoch a má dvojnásobné nohy. On je černej, já bílej, no to bude malér! Ze začátku jsem si to připouštěl. Ale pak jsem poprvé zaběhl a nebyl tak daleko. Tak jsem se rozhodl, že to změním,“ prozrazuje svůj recept.
Olympijským vítězem už v sedmé třídě „Třeba to vyjde už na halovém mistrovství Evropy v Turíně. Mít medaili, to by byl úspěch. Jenže i zlatá by byla ,jen‘ zlatá z Evropy. Každého zajímá svět. Tam být ve finále, nebo na olympiádě, tak budu nejšťastnější člověk na světě. A olympijská medaile... néé, o tom ani nesmím mluvit,“ kření se.
A co by se stalo v případě zlaté? Česko by mělo dva olympijské vítěze jménem Petr Svoboda.
„No jo - když dal hokejista Petr Svoboda v Naganu zlatej gól, byl jsem na základce největší hrdina! Paní učitelko, já jsem ten velkej medailista, řekl jsem v sedmé třídě češtinářce. Tak pojď k tabuli. Ty spisovatele jsem moc neuměl a dostal za tři. Byl jsem tenkrát trochu přidrzlej - to víte, olympijský vítěz!“
