Spisovatelka Tereza Boučková publikovala v LN 20. srpna článek „Náhradní rodina zaujatým pohledem“, v němž volá po celospolečenské diskusi o adopcích. Esejistka Alena Wagnerová má podobnou zkušenost matky adoptivních dětí, vyvozuje z ní však zcela odlišné závěry.
Tereza Boučková se nejprve mediálně prezentovala jako šťastná matka dvou adoptovaných romských chlapců. Dnes naopak vystupuje jako výrazná až odmítavá kritička adopce, která s vervou generalizuje vlastní negativní zkušenosti v obecné pravdy. Při váze, kterou její slovo v otázkách adopce dnes má, a vehemenci, s níž je pronášeno, je stěží možné v českém kontextu o adopci psát a její názory nechat bez povšimnutí. S jejím jménem na rtech a otázkou, musí-li dopadnout taky tak špatně jako ona, se na mě v poslední době obrací řada znejistěných rodičů přijatých dětí, kteří znají mou zkušenost matky dvou adoptivních dětí či v Německu vydanou knížku o adopcích. Proto se ani já nemohu v článku o adopci určité polemice s Terezou Boučkovou vyhnout.
Názory Terezy Boučkové na adopci se dají shrnout do několika vět: Náhradní rodina je pro ni rodina umělá, nepřirozená, sociální rodičovství nemůže nahradit pravé rodičovství biologické, protože v něm chybí hlas krve, který biologické rodiče instinktivně vede ke správné výchově potomků, v nichž se sami mohou poznat, jelikož jim nejsou geneticky cizí. Děti adoptivní jsou děti svými biologickými rodiči nechtěné a tato jejich nechtěnost je příčinou jejich deprivace, která je nepřekonatelným a neodstranitelným deficitem, takříkajíc osudem, který dítě determinuje k nezařaditelnosti do normálního života, což se po jeho krátkém rozkvětu v dětství s plnou silou projeví v pubertě. Genetická výbava přitom podle Boučkové určuje člověka z devadesáti procent, jen deset je dáno výchovou a prostředím. Psychologové, kteří tvrdí, že láskyplná náhradní péče v rodině všechny deficity upraví, se podle Terezy Boučkové hluboce mýlí a klamou adoptivní rodiče.
Nedostatek úcty a respektu Je ovšem otázka, kteří psychologové něco takového a tak paušálně říkají. Já sama jsem se s nimi nikdy nesetkala.
Jestli takoví skutečně existují, pak zřejmě stejně jako Tereza Boučková neznají základní práci k tomuto tématu, monografii Psychická deprivace v dětství dvou světově uznávaných českých psychologů Josefa Langmeiera a Zdeňka Matějčka z roku 1974.
Autoři tu na základě řady výzkumů věcně a zodpovědně popisují víceúrovňové příčiny deprivace a zvažují šance nápravy deprivačních poruch z hlediska různé psychické vybavenosti dítěte i kvality zvolené náhradní péče a jejího naladění.
Deprivací ovšem mohou, jak ukazuje řada případů popsaných v knize, trpět i děti z „přirozených“ rodin s biologickou matkou. Náprava deprivačních poruch je v každém případě příběh s otevřeným koncem s mnoha milými i méně milými překvapeními. Autoři tu neskrývají úskalí a obtížnost nápravy psychického poškození, daného nedostatkem možnosti v raném věku navázat citový vztah k druhému člověku. Zároveň je to ale práce, která je stejně jako Matějčkova publikace Děti a my naplněná duchem hluboké humanity, důvěry v život, tvořivé dílo výchovy a lásky i respektu k dítěti jako jedinečné lidské osobnosti. Jakoby ani nevyšla v letech normalizace. Právě tyto hodnoty jako úcta, respekt a diskrétnost mi ve vystoupeních i psaných projevech Terezy Boučkové až bolestně chybí. Jako by si - ponořena do svého mateřského neštěstí - nikdy nepoložila otázku, jak působí stálá mediální prezentace osudů jejích dvou adoptovaných synů na tyto dva pomýlené, řádící postpubertální Romy i na jejího vlastního syna, který všechny rodinné maléry a permanentně zvýšený hlas, se kterým se v rodině problémy jeho bratrů řeší, musí zvládat a snášet.
Jsem přesvědčena o tom, že Patrik i Lukáš se svou existencí na pokraji kriminality nejsou nijak spokojeni, že to nejsou jen prolhaná nemytá monstra, ale spíš dvě zmatené duše, které často dělají to, co vlastně nechtějí - jenom nemají dost vůle svá předsevzetí dodržet. Také mnozí biologičtí rodiče mají se svými pubertálními dětmi podobné zkušenosti. Jako problém vidím ovšem jakousi bezradnou nedůslednost, s níž okolí na jejich prohřešky reaguje. Právě důslednost, která jim dává pocítit následky jejich vykolejení, je pro zmatené puberťáky důležitým orientačním bodem v jejich chaosu a jen jinou formou rodičovské lásky. Potíže mají oba chlapci zřejmě i se svou identitou. Jestliže Patrik chce svou biologickou matku zažalovat, protože jej opustila, je v tom spíš než touha po penězích nešikovně vyjádřený pocit, že mu v jeho příběhu něco chybí.
Zaměříme-li svou pozornost na druhý plán jejich reakcí, cítíme tu jasné prvky pubertálního protestu a provokace i pocitu, že nesplnili očekávání, které na ně jejich adoptivní rodiče kladli. Takové věci dětem není třeba říkat, cítí je všemi póry. Nemohu si přitom nevzpomenout, jak náš dyslektický syn v bytě plném knih zakrýval alespoň ve svém pokoji poličku s knihami dekou, protože mu připomínaly jeho selhání. Když jsem tehdy s jeho poruchami učení Zdeňka Matějčka vyhledala, řekl mi na závěr své anamnézy: Neberte to jako neštěstí, ale jako úkol. A dbejte na to, abyste svému dítěti dala možnost zažít tolik úspěchů, kolik je možné, aby vyrovnal své neúspěchy ve škole. Tyto dvě v podstatě jednoduché, ale přitom klíčové věty, a jistě i Matějčkova charismatická osobnost mě dokázaly přenést i přes vydatné řádění našeho puberťáka, z něhož je dnes laskavý dospělý muž a výborný řemeslník, mistr malířský.
Emocionální katastrofy Toto štěstí posilující odborné pomoci Tereza Boučková zřejmě neměla, a navíc se stala obětí nepromyšleného postupu: adopce by neměla děti zprostředkovávat takříkajíc od kusu, ale po zralé úvaze, do jaké míry se dítě a jeho vyhlédnutí rodiče svou psychickou výbavou a životním stylem k sobě hodí. A jestliže padlo rozhodnutí umístit hned dvakrát za sebou poměrně těžce poškozené děti jak o tom svědčí automatické pohyby hlavy, jimiž si oba chlapci nahrazovali nedostatek stimulů v podnětově chudém ústavním prostředí do intelektuální rodiny, neměli být adoptivní rodiče ponecháni napospas, aby se v tom plácali, jak dovedou, ale měla jim být poskytnuta odborná pomoc, která by je alespoň první měsíce doprovázela a dala jim i možnost problémy s dětmi reflektovat. Odborníci měli také uvážit, jestli by pro tyto romské děti nebylo vhodnější umístění v SOS vesničce, kde se dítěti dostává citového bezpečí, kde ale širší dětský kolektiv i sám vychovává a větší citová distance chrání v případě selhání obě strany před emocionálními katastrofami, jaké ve své knize popisuje Tereza Boučková.
Stav obou dětí, ve kterém do rodiny přišly, nebyl nutným následkem jejich nechtěnosti, ale neodpustitelně nízké kvality péče v kojeneckém ústavu, v němž strávily první rok života. I v ústavním prostředí a u nechtěných dětí lze totiž psychické deprivaci předcházet určitými strategiemi, jako třeba systémem tak zvaných miláčků, kdy se každá sestra víc věnuje několika dětem a snaží se s nimi vytvořit určitou míru citového vztahu a kdy se podněty, které dítě stimulují, neomezují jen na krmení z láhve. Do takového už iniciovaného vztahu potom daleko snadněji mohou vstoupit náhradní rodiče a dál jej rozvíjet. Předpoklady pro zdařilé náhradní rodičovství tu tedy od počátku nebyly zvlášť příznivé, ať už by zprostředkované děti byli Romové nebo gadžové.
Já sama jsem jako adoptivní matka dvou dětí měla často pocit, že sociální mateřství je v určitých aspektech jednodušší než mateřství biologické. Alespoň v našem okolí se těšilo značné podpoře a uznání, že jsme se „cizích dětí ujali“. Jako určitá výhoda mi připadalo i to, že nikdy nepodlehnu pokušení hledat v našich dětech podobnosti s námi, nebo je dokonce vyžadovat, ale že budu muset pozorně čekat, jaké vlohy a schopnosti se v nich projeví. Pocit cizoty jsem s nimi nikdy neměla. Vztah k dítěti se vytváří spolužitím, ne porodem, řekla mi moje matka, když jsme naše první dítě adoptovali. Nakonec nám ale naše děti podobné jsou. Nesly a nesou si v sobě „pach stáje“, jak tomu říkáme, v níž vyrostly.
Rodičovství, ať už biologické nebo sociální, je ovšem rizikovým povoláním vždycky. Biologické rodičovství není žádnou zárukou, že se tvořivé dílo výchovy vydaří. Že biologické instinkty a společný genetický základ rodiče spolehlivě vedou, jak to postuluje Tereza Boučková, je čirý nesmysl a hrubý biologismus vyvrácený tisíci příklady až po kauzu Kláry Mauerové. Vztah k dítěti není automaticky dán nějakým hlasem krve, ale postupně se vytváří. Nejen adoptivní, i biologické rodiny ve výchově selhávají. Ovšem být počat, narozen a vyrůst v intaktní, laskavě důsledné a milující rodině je velký životní dar. Tereza Boučková toto štěstí neměla. Lhostejnost jejího biologického otce, jak o tom můžeme číst v obou jejich knihách, ji trápí dodnes.
Strach mezi rodiči O selháních biologických rodičů se ovšem tolik nemluví. Jestliže se jim děti nepovedou, je to malér. Nepovedou-li se rodičům adoptivním, je to katastrofa a na vině je náhradní rodinná péče. Generalizace Terezy Boučkové zasévají mezi adoptivními rodiči strach, že dopadnou jako ona.
Jisté je, že výchova romského dítěte v náhradní rodině není lehkým úkolem. Při jejím hledání je tu třeba přihlédnout k větší potřebě pohybu u romských dětí i k jejich přirozené muzikálnosti a tendenci žít ze dne na den. Jestliže ale dnes víme, že zděděné vlohy nejsou osudem, ale jsou z padesáti procent ovlivnitelné výchovou a prostředím, pak by romské dítě mělo být vychovatelné a zařaditelné do společnosti, jestliže není hluboce psychicky poškozeno špatnou ústavní nebo rodinnou péčí. Nevychováváme je ovšem ve vzduchoprázdnu, ale v prostoru, v němž existuje řada předsudků a zbytky spouště, kterou natropila socialistická asimilační politika, jež romskou identitu a zvláštnosti lámala přes koleno řadou až násilných opatření, včetně zákazu mluvit romsky. A potom: v žádné evropské zemi by nemohl být členem vlády a předsedou křesťanské strany protiromský rasista typu Jiřího Čunka. To je klima, v němž romské dítě - nechtěné nejen svou matkou, ale celou společností - vyrůstá a před nímž je nelze při nejlepší vůli zcela ochránit. Co vědí rodiče o tom, kolik takových drobných šikan jejich chlapci zažili?
I tady jde o postoje a interpretace. Náš syn měl také svůj výpadek s krádeží v samoobsluze a stál před soudem mladistvých. Ale protože jsme my jako rodiče měli vysoký sociální status, a k tomu štěstí na rozumného soudce, zápis v trestním rejstříku z toho nebyl. Jak jinak by ale takový prohřešek byl vážen, kdyby jako jeho pachatel stál před českým soudem mladý Rom, nebo v Německu Turek doprovázený matkou mluvící lámanou němčinou? Jestliže Tereza Boučková dospívá ve své knize k závěru, že její Romové jsou nevychovatelní, není to zároveň něco, co čunkovsky naladěná část české veřejnosti chce slyšet, aby si potvrdila své předsudky?
***
Tereza Boučková zřejmě neměla štěstí posilující odborné pomoci, a navíc se stala obětí špatného postupu: adopce by neměla děti zprostředkovávat takříkajíc od kusu, ale po zralé úvaze
Jestliže Tereza Boučková dospívá ve své knize k závěru, že její Romové jsou nevychovatelní, není to zároveň něco, co čunkovsky naladěná část české veřejnosti chce slyšet, aby si potvrdila své předsudky?
O autorovi| ALENA WAGNEROVÁ, Autorka (* 1936) je česká esejistka a spisovatelka žijící v Německu. Vydala několik knih týkajících se Franze Kafky a sudetských Němců.
