BERLINALE Jedna z interkontinentálních koprodukcí, které na letošním berlínském festivalu soutěží, mexicko-francouzsko-polsko-německý film El premio (Cena), je režijním debutem Pauly Markovitchové, která napsala i u nás uvedené filmy Kachní sezóna a Lake Tahoe. V El premio se vrací do svého dětství. Ceci je sedmiletá holčička, která žije s matkou v chatce na pláži, chodí do školy a kamarádí se s dalšími dětmi. Časem vyjde najevo, že matka s dcerou se skrývají kdesi na argentinském venkově před vládnoucí vojenskou juntou.
Režisérka vypráví dlouhými záběry, v nichž má prostředí stejně důležitou roli jako postavy v něm napůl utopené. Autorka v poetizované režijní explikaci mluví o zvuku větru, nepřátelské pláži či šedožlutém moři a velmi evokativně tyto obrazy přenáší na plátno, nechává se jimi však příliš unést. El premio je sledem střídajících se výjevů, které jsou pečlivě nasnímané a výtečně zahrané, ale vždy příliš dlouhé. Na výhrady lze opáčit, že režisérka ukazuje situaci očima malé holčičky, čemuž odpovídají intenzita vjemů, pomalu ubíhající čas, zmatek z rozporů mezi tím, co říká matka a co se tvrdí ve škole. To však nic nemění na tom, že jde o film sebezhlíživý a nedivácký, kterému by prospěl dramaturg a agilnější střihač.
O nelehké rodinné situaci vypráví i americký nezávislý film Yelling to the Sky (Křičet do nebe, případně Donebevolající), kde hraje dcera Lennyho Kravitze Zoë a v menší roli také Gabourey Sidibeová, známá z jiného nezávislého dramatu, Precious. Podobně jako právě v Precious vyrůstá i hrdinka tohoto soutěžního filmu v nezáviděníhodných podmínkách: otec dospívající Sweetness je alkoholik, matka se psychicky hroutí, sestra se stane svobodnou matkou, ve škole dívku šikanují, na předměstí New Yorku není do čeho píchnout a jedinou cestu k penězům představuje dealování drog... Režisérka a scenáristka Victoria Mahoneyová se poctivě pokusila o syrovou sociální a charakterovou studii, která by měla potenciál diváky v situaci jako Sweetness vyburcovat ke kroku správným směrem. Ve svém zápalu však až moc přitlačila na pilu. Výchozí nastavení příběhu je komiksově přitažené za vlasy, scéna, v níž se Sweetness rozhodne změnit svůj život šmrdlajíc vařečkou v rendlíku, zase hollywoodsky instantní. Autenticitě má napomáhat neostrá ruční kamera, ale při interiérových záběrech se na obrázky z ní takřka nedá koukat. Filmu pomáhají silné herecké výkony a přirozené prostředí, v němž se odehrává. K atmosféře přispívá dobře vybraný soundtrack, oscilující mezi hip hopem a folkem. Ani to však Yelling to the Sky nezachránilo před zatím posledním místem v průběžném hlasování kritiků, kde má průměr 1,4 ze čtyř.
Také třetí film napsala a natočila žena - německá herečka tureckého původu Yasemin Samdereliová. Její snímek Almanya - Willkommen in Deutschland (Almanya -Vítejte v Německu) je uvedený v hlavní sekci mimo soutěž a zaráží hned dvakrát: nefestivalově mainstreamovou plytkostí a nevtipným protiněmeckým humorem.
Ve snímku se prostřednictvím retrospektiv líčí příběh v Německu zdomácnělé turecké rodiny, jejíž zakladatel do SRN kdysi přišel jako gastarbeiter. Vypravěčská kostra filmu spočívá v road movie, v níž rodina putuje do Turecka objevit své kořeny. Almanya opakuje mnohá klišé použitých žánrů (velký rodinný oběd, po cestě někdo musí zemřít), sází na laciný, divácky vděčný humor a se svým sitcomovým duchem patří spíš do televize než na festival kategorie A. Němci se ve filmu charakterizují nejhoršími stereotypy (kalhoty s mostem, dovolenky na Mallorce) a nevkusnými vtipy například o krucifixech. To v době, kdy kvůli karikaturám Mohameda létají vzduchem hrozby smrtí a kdy Angela Merkelová ohlásila selhání multikulturalismu. Ironií osudu německá kancléřka ve snímku rovněž vystoupí...
O autorovi| VOJTĚCH RYNDA zpravodaj LN v Berlíně
