Když Československo obsadili Sověti, byl Václav Klaus vyhozen z ekonomického ústavu. Noví vládci v Praze pokládali jeho názory za příliš ,kapitalistické‘. Změna politického klimatu na Východě, kterou přinesl liberální tón kremelského vůdce Gorbačova, umožnila i nedávnou ,rehabilitaci‘ pana Klause. A tak se pražský ekonom ve svých 47 letech dostal zpět do Chicaga.“
Tak představuje list Chicago Tribune nynějšího českého prezidenta. Píše se 20. srpen 1989, Praha se chystá na demonstraci k výročí sovětské okupace, ale v Chicagu se představuje ekonom Klaus. Do města, které navštívil už v roce 1969 jako stipendista, přijíždí přednášet o československé reformě.
Ve srovnání s tím, co se děje v Polsku, Maďarsku či NDR, se československé reformy a demonstrace nejeví jako nijak světoborné. Zato Václav Klaus působí, jako by už měl o pádu komunismu jasno. V rozhovoru pro Chicago Tribune nahlas uvažuje o nejlepším přístupu k systému volného trhu. Chlubí se tím, že maďarský tisk ho nazval československým Miltonem Friedmanem, tedy ikonou tržního systému.
Tak otevřené vystoupení je v srpnu 1989 odvážné. Klaus totiž zastupuje oficiální Prognostický ústav ČSAV, tudíž riskuje popotahování za to, že v západních médiích kálí do vlastního hnízda. Jenže Chicago musí působit strhujícím dojmem. Co si asi myslí muž v nejlepších letech, ekonom na vrcholu odborné dráhy i tvůrčích sil, když se rozhlíží po mece chicagské ekonomické školy, matce všeho tržního reformismu? Z každé ulice, z každého kamene čiší cosi fundamentálně hayekovského či friedmanovského. Možná i proto nad Klausem-loajálním občanem ČSSR převáží Klaus-reformátor s dávkou narcismu. Na doplňující skeptickou otázku novinářky, zda se jeho myšlenky vůbec mohou v Československu prosadit, odpovídá zcela rozhodně: „Ale ano. V současnosti probíhá mnohem více změn, než si Západ stačil všimnout. Už samotný fakt, že jsem zde u vás, znamená velmi mnoho.“
Být v Chicagu znamená pro ekonoma hodně. Tam brali rozum i slavní chilští Chicago boys, kteří pomohli Pinochetovi udělat ze země laboratoř vzorné privatizace a příklad dávaný světu. Proč zrovna v Chile? Ten důvod nespočívá v tom, že generál Pinochet byl takový pravičák, neřkuli reformátor. Byl to starý konzervativec, ale jeho „hoši“ nemuseli za vlády vojenské chunty předkládat účty ve volbách, nemuseli se obávat odborů, tripartity a vůbec vyjednávání. Proto ten „klid k práci“, nakonec korunovaný úspěchem.
Mezi pamětníky koluje historka, že na jakési předlistopadové soukromé sešlosti ekonomů padla řečnická otázka: Je vůbec prakticky možné transformovat československé plánované hospodářství do tržní ekonomiky? Rozběhly se více či méně abstraktní úvahy, jen Václav Klaus prý po krátkém zamyšlení prohodil: Věděl bych, jak na to, ale nesměl by mi do toho nikdo kecat. Ať je ta historka pravdivá, nebo ne, odpovídá tomu, co šlo u Klause vysledovat jak v roce 1989, tak v roce 2009.
Odpovídá ale toto uvažování původní chicagské škole? Toť otázka. Mnozí Češi, kteří se ocitnou v cizím prostředí, mají pocit, že do toho prostředí zapadli, k nerozeznání podobní jeho autentickým nositelům. A pak bývají překvapeni, že tomu tak není. Takovou historku vyprávěl i šéf kultury v LN Jiří Peňás: Někdy léta Páně 1989 kráčí rocker Jan Macháček po Západním Berlíně, podle vlastního přesvědčení k nerozeznání podoben Zápaďanům, splývající s nimi, když tu za sebou slyší: „Čechu!“ Jde dál, to přece nemůže mířit na něj, Zápaďana, když tu opět: „Čechu!“ Otočí se, za ním stojí jakýsi Polák, tak se ho zeptá: „Jak jsi poznal, že jsem Čech?“ – „Podívej se na své boty.“
Podíváme-li se na Václava Klause léta Páně 1989 uprostřed chicagského kvasu, vidíme Zápaďana uprostřed Západu, Američana uprostřed Ameriky – až na ty boty, mokasíny, ke kterým by se ani starý Baťa nehlásil, natož Američan. Tady samozřejmě nejde o výsměch botám či Klausovi, jde o vlastní představu sebe sama i společnosti, jejíž elitou, ba lídrem se mohu cítit. Odpovídá ta představa realitě?
Klaus v roce 1989 sázel na českou výjimečnost. Na to, že se Češi po dvaceti letech normalizačního komunismu nenechají zblbnout pozlátky sociálního státu Západu, europeismem a jinými ismy, že jsou vůči nim imunní. Deset let ta sázka na demontáž socialismu a jiných ismů vycházela. Na co potřebovali Pinochetovi Chicago boys vládu chunty, dařilo se Klausovi v poměrech svobodných voleb. Ale co posledních deset let, když ta sázka vycházet přestala?
Nejsou-li výjimeční Češi, musí být výjimečný alespoň český prezident, jak to ukázal právě vloni, když podepsal Lisabon výměnou za výjimku pro Česko. Proto tak rád fouká proti větru. V Chicagu se proti tehdejšímu větru obul do Moskvy („už před rokem 1968 jsme byli tam, kde jsou dnes oni“). Teď se proti současnému větru obouvá do Berlína a EU, zato má porozumění pro Moskvu. Jistě, nejsme Poláci, kteří se – třeba v podání Kaczynských – obouvají do Moskvy i Berlína zároveň. My stále hledáme většího bratra za zády. A potřebujeme-li na Německo Benešovy dekrety, ruský bratr se vždycky hodí. Pak se aspoň nemusíme divit, když na nás Poláci volají: „Hej, Čechu!“
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
