Dnes o fotbalových básnících Je tomu už téměř rok, co jsem na tomto místě v lingvisticko-fotbalové souvislosti napsal, že fandím Uruguayi (Orientace LN 19. září 2009). Víc než našim, no a co. A když si před čtrnácti dny v Jižní Africe čahoun Abreu řečený Magor (neboť tak si dovoluji počeštit přezdívku El Loco) postavil balon na penaltovou značku, dloubl do něj jako Tonda Panenka v blahé paměti a po zběsilém dramatu poslal Uruguay mezi čtyři nejlepší na mistrovství světa, přičemž já pod televizí v hospodě UMáců ve Zblovicích jsem snad podesáté a určitě nejvýš vylétl ze židle, zachtělo se mi k tématu ještě něco dodat.
Také je tomu už rok, co zemřel uruguayský spisovatel Mario Benedetti, který moji náklonnost k té zemi způsobil a navíc se stal mým nejoblíbenějším autorem, překládaným i čteným. Na něj, celoživotního příznivce Nacionalu Montevideo a glosátora fotbalu jako metafory života, jsem v tu chvíli samozřejmě taky pomyslel. Poprvé jsem jeho laskavé texty překládal krátce před tím, než jsem se v jeho vlasti ocitl, a tak bylo zajímavé srovnávat skutečnost s představami.
Jedna se například vázala k montevidejskému náměstí Cagancha, kde Mario jako malý kluk sledoval s tatínkem přenos z vítězného finále fotbalového turnaje na olympiádě v Amsterodamu 1928. Ano, přenos, nespletl jsem se. Krátké rádiové depeše z Evropy tam psali křídou na veliké tabule. Už z této knížky a mnoha jiných bylo zřetelné to neobvyklé postavení fotbalu v tamější společnosti. U nás by se řeklo, že propojovat jej s pomyslnou „vyšší“ kulturou se nehodí, ale právě to se na březích La Platy docela přirozeně děje. Jak typické, na co mi padl zrak, když jsem po smolném semifinále s Holanďany otevřel web nejčtenějších uruguayských novin Observa: Prohráli jsme s pomeranči, které nebyly mechanické, ale jistě systematické a dobře organizované. Takové odkazy na kulturní reálie jsou v naší žurnalistice asi málo představitelné. (Kupodivu se román i film Mechanický pomeranč nazývá španělsky podobně jako česky, La naranja mecánica, ač originál A Clockwork Orange o mechaničnosti doslova nemluví).
Uruguay je zvláštní země. Jaksi starosvětská s časem pozastaveným ve zlaté éře před půlstoletím, přitom vzdělaná, decentní. Ostatně jak důstojný je kouč Maestro Tabárez – už ta intelektualizující přezdívka(!) – oproti tomu komediantovi na lavičce Argentiny. A kdo by si kromě zaujatých sázkařů nepřál, aby na závěr dalšího dramatu, v poslední vteřině posledního zápasu, trefil Forlán místo břevna o maličko níž? A vůbec, viděli jste na tom majstršaftu sympatičtějšího hráče než jeho?
Jelikož Observa nepíše drby, bude asi pravda, že Magor Abreu žádal před rozstřelem Maestra Tabáreze, aby mohl jít poslední, bude-li mezi určenými. A každopádně je pravda, že španělskojazyčné sportovní zpravodajství začalo vzápětí razit formulaci un penal a lo Panenka čili penalta po panenkovsku (vyhledávač mi ji nazítří našel šesttisíckrát). Pamatuju si, že po Bělehradu 1976 párkrát i u nás nazvali Panenku fotbalovým básníkem. A tak jaksi opačným směrem, než to mám já s Benedettim, došlo před těmi dvěma týdny k překladu. Je-li Panenka básník, pak Abreu ho přeložil mistrně. A sloupek, který vyšel v Observě o den později, začínal takto: Abreu y Panenka, esos locos maravillosos, tedy A. a P., tihle úžasní blázni (neboť sem se mi ten magor najednou nějak nehodí).
***
U nás by se řeklo, že propojovat fotbal s pomyslnou „vyšší“ kulturou se nehodí, ale na březích La Platy se právě tohle děje
O autorovi| Jan Mattuš, překladatel
