Poslední zbytky podobného intelektuálního nasazení v našem prostředí můžeme najít na stránkách předúnorových časopisů v textech lidí jako Václav Černý a Ferdinand Peroutka. Právě srovnání s Kristolovou generací ukazuje jednu nejasně vnímanou skutečnost. Hranicí, kterou sekulární část tehdejších demokratických intelektuálů nebyla ochotna překročit, byl socialismus. Odmítali osočování komunistů, kteří jim předhazovali, že nejsou skutečnými socialisty; zároveň ovšem nikdy nedomysleli, jak by ten jejich demokratický socialismus měl po politické a ekonomické stránce fungovat. Tím se dostali do intelektuální defenzivy ještě dřív, než je komunisti umlčeli (jasněji než kterýkoli Čech popsal toto selhání americký historik Bradley Abrams v knize The struggle for the soul of the nation: Czech culture and the rise of communism z roku 2004; antologie z díla těch pár vesměs zapomenutých duchů, kteří na heslo socialismu nepřísahali, vyšla v roce 2001 pod výstižným názvem Na ztracené vartě Západu). Případná intelektuální cesta od socialismu pak u nás byla okolnostmi zahrazena. Osmašedesátničtí reformisté se napájeli v 60. letech, ale i později v exilu a disentu, téměř výhradně ze západních levicových pramenů. Tak se stalo, že lidé jako Kristol - liberální antikomunisté, kteří jimi zůstali, i když se liberalismus posouval stále doleva, takže si začali říkat neokonzervativci - u nás nemají protějšky.
Kristol patřil ke generaci židovských intelektuálů, která studovala před válkou na newyorské City College. V tamním studentském politickém kvasu tíhl k antistalinistickým trockistům. Střety s komunisty a jejich intelektuálními souputníky však vyústily v to, že Kristol a někteří jeho přátelé nezůstali u antikomunismu, ale šli dál k odmítnutí socialismu.
Někteří z této generace se věnovali více čistým sociálním vědám -i u nás vyšly po listopadu práce sociologů Petera Bergera a Daniela Bella. Kristol nebo jeho přítel Norman Podhoretz byli původně literární kritici, ale byli taky političtější. Možná víc než Kristolova podpora Reaganovy antisovětské ofenzivy je s odstupem času zajímavější a záslužnější jeho obhajoba buržoazní společnosti. Kristol uznával, že je „prozaická nejen formou, ale i podstatou. Je to společnost organizovaná pro užitek a pohodlí obyčejných mužů a žen, ne pro produkování hrdinných, pamětihodných osobností. Je to společnost hledící vyžít co nejlépe v tomto světě, ne ho přetvořit tragédií či zbožností. Je zakořeněna v té nejobyčejnější a nejsvětštější lidské motivaci: vlastním zájmu.“ O její kultuře darmo mluvit - je jediná, v níž „je přípustné brát happy endy vážně,“ připouštěl. Nicméně v konkurenci utopických a fanatických ideologií je to to nejlepší, co máme.
Jakýsi kulturní Marshallův plán Kristol byl hybnou silou několika časopisů a nadací, ale z našeho hlediska je nejzajímavější jeho činnost v Kongresu (či Asociaci) pro kulturní svobodu. Vznikl v roce 1950 s cílem sdružovat a podporovat antikomunistické intelektuály. Financoval kulturní časopisy v oslabené západní Evropě. Šéfredaktory nejúspěšnějšího z nich, britského Encounteru, byli básník Stephen Spender a Kristol. Publikovali v něm třeba Arthur Koestler, W. H. Auden, Isaiah Berlin, Ignazio Silone či Jorge Luis Borges. Ale v roce 1967 vyšlo najevo, že ho částečně financovala CIA. Spolu s pomocí francouzským a italským demokratickým politikům a odborářům to byly snad ty nejlépe vynaložené fondy CIA za celou studenou válku - jakási kulturní obdoba Marshallova plánu. Pro levicové intelektuály to byla příležitost Encounter diskreditovat; Kristol to chápal jako příležitost ke zcela oprávněné obraně vlastní civilizace. To, že moderní a postmoderní kultura situuje sama sebe do opozice k převládajícímu společenskému řádu, považoval za historickou anomálii a zvrhlost. Tenhle spor, základnější než dobový spory o sovětský socialismus, ovšem Kristol nevyhrál.
Člověk, který absolvoval intelektuální pouť, již by za svobodnějších podmínek možná prošli i někteří jeho čeští vrstevníci, je tak u nás v zásadě neznámý. Chraňbůh, že by jemu nebo někomu podobnému nějaký český prezident dal státní vyznamenání.
O autorovi| MARTIN WEISS, komentátor LN
