Jsou tu osamělí hrdinové s drobnými osobními zvláštnostmi, kteří se snaží vybřednout ze samoty, hledají někoho, kdo jim pomůže uniknout od všeho, co je svazuje - i od sebe samých. Nechybí ani velký cit pro filmový obraz a jeho těsné svázání se sytou zvukovou stopou, která nás prostřednictvím větru bičujícího vrcholek Ještědu a sugestivní hudby Jana P. Muchowa přenáší tak trochu do jiného světa - hlubšího, přemýšlivějšího a romantičtějšího, než byl ten samotářský, a přece ne bez humoru.
Nápad umístit příběh osamělého třicátníka Fleischmana (Marek Taclík) kamsi mezi mraky, tedy do hotelu tyčícího se nad Libercem, je takřka geniální. Postavy se tu stále pohybují v konkrétním světě, ale zároveň se dostávají nad realitu, což jim propůjčuje rozměr symbolického zobecnění.
Grandhotel měl být sólovou hrou Fleischmana, hotelového údržbáře, který vhliníkové věži na Ještědu strávil svůj takřka celý třicetiletý život. Pozoruje tu mraky, zapisuje si do grafů informace o počasí, nikdy nepřekročil hranice města a nikdy neměl ženu. Nedá se o něm říct, že by byl divný, je vlastně docela normální, jen se mu život kdysi dost zkomplikoval a dodnes mu to brání v rozletu.
Fleischman je sám o sobě sice zajímavá figurka, ale jen díky přítomnosti dalších tří aktérů se stává skutečnou hlavní postavou. „Zrcadlo“ mu vytváří číšník Patka (Jaroslav Plesl), navrch frajer, uvnitř slaboch, který klouže životem podle receptu „happylife“ a vylhává se ze všeho bodrým rozhazováním anglických frází. Díky Patkově povrchnosti má Fleischman hloubku.
Více se dočtete v dnešních Lidových novinách
