Dnes se často tvrdí, že si Romové rádi hrají na oběti. Takzvanou romskou problematikou se zabývám již několik desítek let. Jsem rodilý Čech romské národnosti, narozen na Moravě před více než padesáti lety. Nestačím se však divit a věřit vlastním uším a očím, jak takzvaní odborníci na Romy o nás vědí téměř vše.
Všem, kteří pomáhají Romům, všechna čest. Jenže se někde opomine jedna závažná skutečnost: romská menšina, chcete-li cikánská, je na tom opravdu špatně a je nutné jí pomoci. Nikoliv sociálními dávkami, plnými žaludky, hernami, ale podáním pomocné ruky.
Příběh mého otce Vezměte si například příběh mého otce. Dřel od nevidím do nevidím, společně s ním stovky jeho příbuzných přicházejících ze zaostalých osad východního Slovenska po válce osídlovat takzvané Sudety.
V bíloveckém Massagu pracoval několik desítek roků, pak jezdil do Kladna, do oceláren, pobýval i na stavbě pražského metra. Posledních pět let před penzí si odkroutil svou šichtu jako závozník, vězte, byla to dřina, poté odpoledne si sedl k lisu v karabinkárně, pozdě večer chodíval domů.
Tak to pokračovalo do penze, unavený, sedřený, nemocný, ale stále měl potřebu pracovat a k tomu vedl všech šest dětí. Kolik takových našich Romů bylo? Spousta, jenže dnes se to jaksi nenosí.
Za komunismu pracovali a svou píli a chutí měnit své postavení se postupně začali z bludného kruhu nevědomosti a zaostalosti vyřazovat. Bude-li někdo tvrdit, že si můj otec hrál na věčně pronásledovanou oběť, tak se mýlí, ale pořádně.
Romové jsou také lidé I o etnonymu Cikán nebo Rom se hodně píše. Nejsem naivní a hloupý, zažitý výraz se nezmění po generace a nezlobím se za něj. Proč také, vždyť náš Devloro stvořil všechny k obrazu svému, tedy i Romy. A jak nám okolní svět říká, z toho mě hlava nebolí.
Přes to všechno platí jedno: Romové jsou také lidé. Mohou obohatit a stále obohacují tento svět zničený válkami, náboženským fanatismem, nenávistí a zlobou. Nejen svojí prací, obohacují ho krásnými písněmi a baladami o kráse života, předávají světu to, co již tento nemocný a všemi neduhy prolezlý stařec zapomněl. Přinášejí svou kulturou jedinečnost, originalitu a bohatství lidského bytí.
Cesta do benga Můžeme se domluvit? Šaj pes dovakeras? Určitě ano. Jaký je recept? Nejsem odborníkem na Romy, byť jsem Cikánem jako poleno. Naší svatou povinností by mělo být hledat k sobě cestu porozumění a tolerance. Ničit předsudky na obou stranách. Nemusíme se milovat, stačí se tolerovat. Opačná cesta vede do benga - do pekel. A tam, jak pevně věřím, nechce nikdo z nás!
Jedno indické přísloví říká: „Chceš-li někoho poučovat, převychovávat a předělávat k obrazu svému, tak si nejdřív ten svůj obraz důkladně a pozorně prohlédni v zrcadle.“
O autorovi| JANKO HORVÁTH-DÖME, člen Obce spisovatelů
