Když v roce 1532 zajal španělský dobyvatel Francisco Pizarro velkého Inku, vládce rozsáhlé říše v jihoamerických Andách, požadoval jako výkupné zlato. Ale ani patnáct tun drahých kovů Atahualpovi život nezachránilo. Velký Inka musel zemřít, aby se Pizarro mohl zmocnit jeho bohatého království. Střet civilizací nepřinesl štěstí žádné straně. Mezi Španěly propukly rozbroje a Pizarro zemřel rukou vraha jen devět let poté, co nechal zabít Atahualpu. Inkové ztratili vládu nad svou zemí, mnoho z nich bylo zotročeno a povražděno.
Evropané zavlekli do Ameriky nakažlivé choroby, kterým se indiánské populace nedokázaly ubránit. Ale proč se od indiánů nenakazili exotickými nemocemi Španělé? Větší odolnost Evropanů zřejmě souvisela s jejich bohatou historií střetávání kultur. Mor, který starým kontinentem prolétl století před objevením Ameriky, ponechal naživu jen ty nejodolnější. Přezdívalo se jim moroví pacholci, protože byli jako jediní schopni sbírat a pohřbívat oběti moru. Mnoho z nich se stalo předky Pizarrovými a vlastně i našimi.
Předkolumbovské civilizace naopak žily v určité izolaci. Vytvořili je potomci nevelkého počtu lidí, kteří přešli Panamskou šíji. A ti zase měli svůj původ ve skupinách lovců, které prošly Beringií, suchozemským mostem spojujícím na sklonku doby ledové Sibiř a Aljašku. Chyběla jim proto genetická rozmanitost, tak nutná např. pro vytváření vhodných protilátek vůči chorobám, se kterými se dosud nesetkali. Důkazem homogenity peruánských Inků je i skutečnost, že používali krevní transfuze pro záchranu raněných. Krev se nesrážela, protože všichni měli skupinu 0.
Naděje pro Afriku Během padesáti let od příchodu Pizarra klesl počet původních obyvatel na desetinu. Vylidnily se celé vesnice. Kdo přežil, utíkal do nejodlehlejších míst vysoko v horách. Říše Inků přestala existovat. Nechybělo mnoho a navždy zmizeli i všichni původní obyvatelé, jejich kultura, tradice, písně, pohádky i historie. Avšak indiáni dokázali přečkat nejhorší období i na nehostinných suchých planinách kolem slaných jezer v Andách.
Pomohla jim nenápadná rostlina, odkaz předků, kterého si právem cenili více než zlata a stříbra. Šlo o merlík čilský, známý pod jménem quinoa. Předkové Inků ho vyšlechtili s ohledem na odolnost rostliny vůči extrémním horským podmínkám. V každé oblasti rozlehlé říše se pěstovala taková odrůda, která nejlépe snášela místní klima. Ze zrnek, podobných pohance či prosu, mleli indiáni mouku a pekli placky. Ve vysokých polohách And, kde kukuřice či brambory nerostou, je quinoa jedinou plodinou schopnou poskytnout potravu.
Indiáni v Bolívii, Peru a Chile tuto plodinu dosud hojně pěstují. Podařilo se jim také udržet velké bohatství místních odrůd. Mimo Latinskou Ameriku však merlík quinoa na rozdíl od brambor či kukuřice příliš nepronikl. Zejména kvůli nízkým výnosům a obsahu saponinů, látek podobných mýdlu, nemohl konkurovat tradičním obilovinám. Proto se mu také dosud příliš nevěnovali ani moderní šlechtitelé.
Avšak lidí je na světě stále více a podnebí se stává nevypočitatelným. Pokud se má lidstvo uživit, musí se rozhlédnout po méně známých plodinách. A quinoa má co nabídnout. Snáší zasolení i sucho, navíc má velkou výživovou hodnotu. Obsahuje více minerálních látek než obilí, má příznivější skladbu aminokyselin. Je vhodná pro lidi odkázané na bezlepkovou dietu. Není proto divu, že se quinoa začala pěstovat v severní Africe, v pohoří Atlas. Rostla by zřejmě dobře i v oblastech blízko Sahary, pokud by byla odolnější proti vysoké teplotě. Zde však musí nastoupit moderní šlechtitelské metody.
Pro účinné vylepšování zemědělských plodin je dobré znát jejich plané předky. Člověk kdysi začal šlechtění tím, že vybíral z přírodních populací nejvhodnější jedince. Zaměřil se především na výnos. Přitom došlo k zúžení genetické proměnlivosti, které se projevuje například nízkou odolností plodin vůči škůdcům.
Pokud ale známe plané příbuzné, můžeme je využít jako zásobárnu genů, které zemědělské plodině chybí. Proto vyvolal v 70. letech minulého století takový rozruch objev teosinty, plané příbuzné kukuřice. Vědci ji využili v řadě křížení a podstatně tak obohatili pěstované odrůdy.
Jak vznikl merlík quinoa? O tom se ví velmi málo. V Andách roste planě merlík Berlandierův, který je občas i pěstován. Je velmi podobný quinoi a zřejmě je i jejím bezprostředním předkem. Podobně jako quinoa nese čtyři sady chromozomů. Kdysi vznikl křížením dvou rodičovských druhů, které měly po dvou chromozomových sadách. Které to však byly? Merlíků existuje v Americe i v Evropě mnoho vzájemně podobných druhů. Občas je chybně určí i těch několik specialistů, kteří se v nich vyznají. Jakákoliv srovnání založená na morfologických znacích, jako je např. tvar listů nebo struktura povrchu semen, nám o rodičích quinoy neprozradí nic. Proto musíme využít DNA, porovnat ji mezi quinoou a všemi příbuznými druhy. K tomu je však nutno vybrat úsek DNA s vhodnou proměnlivostí, která odliší srovnávané druhy.
Náhodou jsme narazili na vhodný úsek DNA při studiu kvetení merlíku červeného v Laboratoři reprodukce rostlin Ústavu experimentální botaniky Akademie věd ČR. Šlo o část genu FT, důležitého regulátoru kvetení. Základní výzkum, v jehož rámci se snažíme pochopit, co vede rostliny k rozhodnutí kvést, přinesl zajímavý praktický výsledek. Geny související s kvetením jsou velmi důležité. Přírodní výběr omezuje jejich proměnlivost, a tak se uchovává informace potřebná k odhalení předků. V quinoi jsme přečetli dvě sekvence (pořadí základních kamenů DNA: A, G, C, T) odpovídající genu FT u obou rodičů. Jedna z nich ukazovala k merlíkům, které se k nám dostaly z Ameriky, druhá byla velmi blízká běžnému českému plevelu, merlíku bílému. Zprvu jsme se domnívali, že jde o náhodné křížení mezi českým merlíkem a quinoou. Potřebovali jsme vše ověřit na více exemplářích. Internet prozradil, že v Utahu na Brigham Young University v Provo pracuje skupina, jež se merlíkem quinoa intenzivně zabývá. Kolegové nám ihned poslali soubor semínek quinoy, nasbíraných od Patagonie až po Ekvádor. Všechna nesla gen blízký našemu merlíku bílému.
Nečekaný výsledek se stal začátkem spolupráce. Skupina z Provo již delší dobu hledala rodiče merlíku quinoa na základě genu pro zásobní protein v semeni. Ten je dovedl k -merlíku novomexickému. Když jsme získali DNA tohoto merlíku, ukázalo se, že z něj pochází právě ta část genomu, která byla na základě našich údajů podobná mezi quinoou a zavlečenými americkými merlíky. Náš plevel má americké předky Co ale ta druhá část, nesoucí geny shodné mezi quinoou a běžným středoevropským merlíkem bílým? Odskočili si snad předkové Inků v neolitu do Čech křížit merlíky? Přes oceán opět putovala sbírka semen, tentokrát z Prahy do Utahu. Gen pro zásobní protein ukázal totéž co náš „květní gen“ FT. Merlík bílý, který jsem vytrhla ze záhonu s mrkví, je předek quinoy! Tedy ne přesně on, ale jeho velmi blízký příbuzný, který se vyskytuje i v Arizoně a Novém Mexiku, oblasti velmi bohaté na různé druhy merlíků. Předkové Inků zde zřejmě našli rostlinu s chutnými zrny a vzali si ji na cestu dále na jih.
Teď zbývá upřesnit, které z několika blízkých druhů jsou quinoi opravdu nejbližší a zda má merlík quinoa jednotný původ. Rostoucí poptávka může podnítit zájem šlechtitelů. Můžeme se tak dočkat zajímavých nových odrůd, z nichž některé se budou hodit možná i pro naše středoevropské klima. Zatím si můžeme quinou koupit v obchodech s biopotravinami, většinou původem z Bolívie. U nás se pěstovala během období hladu za první světové války, pokusy se činily i v 70. letech. Není zřejmě snadné vybrat vhodnou odrůdu a najít efektivní agronomické postupy. Ale quinoa, jež zachránila potomky Inků, za trochu námahy stojí. Zkuste si ji dát někdy jako zavářku do polévky místo nudlí! Chutná výtečně.
Poté, co Španělé v 16. století zničili říši Inků, dokázali indiáni přečkat nejhorší období na suchých planinách kolem slaných jezer v Andách. Zachránila je nenápadná rostlina merlík chilský, známý pod jménem quinoa. Předkové Inků ji vyšlechtili, aby odolávala extrémním horským podmínkám.
Quinoa snáší zasolení i sucho a má velkou výživvovou hodnotu. Obsahuje více minerálních látek než obilí, je vhodná pro lidi s bezlepkovou dietou.
O autorovi| HELENA ŠTORCHOVÁ, Autorka pracuje v Ústavu experimentální botaniky AV ČR. Vede Laboratoř reprodukce rostlin, která pomoci analýz DNA mimo jiné studuje příbuzenské vztahy merlíku a quinoy.
