Pouštní rebarbora (Rheum palaestinum) je blízká příbuzná naší rebarbory, kterou známe z domácích drobenkových koláčů našich babiček. Má s ní společné i další vlastnosti, včetně obsahu mnoha látek nezbytných pro zdravou výživu.
Na rozdíl od naší rebarbory je ale její pouštní příbuzná dokonale přizpůsobená suchému klimatu -aniž by přitom ztrácela schopnost produkovat biomasu. Vědce zabývající se řešením potravinového problému třetího světa tato vlastnost pochopitelně zaujala. Lze ji využít hned několika způsoby: vyšlechtit tuto rostlinu pro pěstování v pouštních podmínkách ve velkém nebo využít neobvyklý princip, kterým vodu pro svůj růst v poušti získává.
V Izraeli se pouštní rebarborou zabývá studentský tým z University of Haifa-Oranim vedený profesory Simchou Lev-Yadunem, Gidy Neemanem a Gadi Katzirem. Biologové zkoumali podmínky v horách pouště Negev, kde se tato rostlina vyskytuje. Zjistili přitom, že navzdory minimálnímu ročnímu srážkovému úhrnu (pouhých 75 milimetrů) tu pouštní rebarbory dosahují mimořádných rozměrů.
Zatímco většina suchomilných rostlin se tvrdým podmínkám přizpůsobuje zmenšením rozměrů (hlavně povrchu) a úsporným režimem hospodaření s vodou, rebarbory se drsnému prostředí přizpůsobují přesně opačně: jejich listy tu vytvářejí růžice s celkovou plochou okolo jednoho čtverečního metru a velmi členitým povrchem.
Další výzkum ukázal, že jev mezi suchomilnými rostlinami neobvyklý má příčinu ve zvláštním druhu adaptace na pouštní podmínky. Listy jsou pokryté silnou voskovitou vrstvou, která má zvláštním způsobem zvrásněný povrch. Na první pohled chaotická změť rýh a výstupků připomínající zmenšený model hornaté krajiny má hluboký smysl: vytváří síť kanálků, která svádí veškerou vodu z velké plochy listu přímo k místu její spotřeby, tedy ke kořenům. Díky tomuto důmyslnému systému dokáže rostlina získat až šestnáctkrát víc vody než ostatní pouštní rostliny. Nemusí tedy zmenšovat listovou plochu - právě naopak: čím větší povrch, tím více vody.
Vzor pro závlahové systémy „Listy pouštní rebarbory mají stejný povrchový reliéf jako krajina, v níž tato rostlina žije,“ vysvětluje profesor Simcha Lev-Yadun. „To vzbudilo náš zájem.“
Profesor Yadun také upozorňuje, že povrch listů pouštní rebarbory připomíná zavlažovací systémy, jaké stavěli lidé v této poušti za časů byzantské říše. Vztyčovali na svazích kamenné náspy usměrňující dešťovou vodu do kanálků. Ty ji svedly k polím dřív, než se stačila vsáknout. Není vyloučené, že staré kultury v této oblasti se inspirovaly právě neobvyklou pouštní rostlinou. Síť prohlubní na povrchu listu pouštní rebarbory totiž funguje skoro stejným způsobem. Díky tomu průměrná rostlina za rok nashromáždí okolo čtyř litrů vody. Vzrostlý jedinec si tak ale přijde třeba i na 43 litrů - a to už je v podmínkách pouště pěkné bohatství.
Tomu je uzpůsoben i kořenový systém rebarbory. Zatímco ostatní pouštní rostliny mají hluboké kořeny, které se snaží vysát vlhkost z hlubších vrstev půdy, kořenový systém rebarbory je naopak mělký a jednoduchý. Rostlině to úplně stačí: biologové při pokusech s umělým zavlažováním zjistili, že voda proudí „kanály“ na listech podobně jako v říčním systému krajiny a všechna steče přímo ke kořenu. Většinou se při tom nevsákne hlouběji než centimetr pod povrch. Díky tomu jsou přírůstky pouštní rebarbory i v krutých podmínkách Negevské pouště srovnatelné s typickými středomořskými zemědělskými rostlinami v přímořské oblasti, kde je přitom roční úhrn srážek šestkrát vyšší. „Neznáme žádnou jinou rostlinu na světě, která by se pouštním podmínkám přizpůsobila stejným způsobem jako rebarbora,“ říkají vědci z University of Haifa.
Pouštní rebarboru objevili moderní biologové teprve před 70 lety, donedávna ale byla zajímavá jen jako botanická rarita. Dávní obyvatelé pouště Negev ji ale zřejmě dobře znali - a nejen to: dokázali si z jejích schopností vzít příklad pro své zavlažovací systémy.
„Přišli jsme o 2000 let pozdě,“ říká Simcha Lev-Yadun. „Tehdy tady tyto závlahy zabíraly plochu stovek čtverečních metrů, nebo možná i čtverečních kilometrů.“
Izraelští vědci se nyní chtějí pokusit o totéž. „Nemohla by pouštní rebarbora také dnes inspirovat vznik revolučních závlah, které by byly levné a dostupné i v chudých zemích?“ pokládá řečnickou otázku profesor Simcha Lev-Yadun. Navrhuje využít plastové fólie vytvarované do podobných struktur, jaké jsou na povrchu listů pouštní rostliny.
„Zatím bylo v tomto směru učiněno velmi málo, chceme se tomu ale intenzivně věnovat,“ říká Simcha Lev-Yadun. „Věříme, že tak mohou vzniknout finančně dostupné závlahy, které umožní provozovat zemědělství v aridních oblastech s nedostatkem srážek a v pouštích.“ Proti hladu i jako lék Pouštní rebarbora je ale zajímavá také z jiného hlediska. Díky její schopnosti vytvářet velké množství biomasy i v podmínkách s nedostatkem deště by bylo možné z ní vyšlechtit užitkovou rostlinu pro pěstování na jinak nevyužitelných půdách.
„Dnes je to vzácná rostlina, o které něco vědí jen botanici a ekologové,“ vysvětluje profesor Lev-Yadun. „Mohli bychom jich vypěstovat velké množství a vysazovat je uměle.“
Pouštní rebarbora se proto stala v poslední době předmětem intenzivního výzkumu. Vědci z University of Jordan v Amánu už přitom z jejích nadzemních částí izolovali několik sloučenin, které mají zajímavé vlastnosti. Fungují jako antioxidanty a některé by bylo možné využít také jako léčiva při omezování tvorby krevních sraženin. Mohou se tedy hodit mimo jiné při prevenci infarktů a mozkových příhod. Pouštní rebarbora patří do čeledi rdesnovitých a roste pouze na území Izraele a Jordánska, kde během chladnějších a vlhčích období vytváří růžici nápadných tmavozelených přízemních listů s tuhým vrásčitým povrchem. Z jejího středu pak vyrůstá nápadné oranžové květenství. Je blízká příbuzná naší reveně - obě patří do rodu rebarbora (Rheum) - a je jí také se svými lopuchovitými listy nápadně podobná.
I česká rebarbora, reveň, je v mnoha ohledech zajímavá. V tradiční čínské a orientální medicíně byla hojně používaná a odtud přešla i do evropského lidového léčitelství. Dnes je z tohoto hlediska poněkud nedoceněná. Její listy jsou jedovaté, kořeny mají protizánětlivé a projímavé účinky.
V kuchyni se proto používá pouze pruhované zeleno-červené řapíky, které se sklízejí už od dubna. Mají nízkou energetickou hodnotu a vysoký obsah vápníku, draslíku a železa. Typickou kyselou chuť způsobuje množství kyseliny jablečné a šťavelové. Kyseliny citronové (vitaminu C) je tam poměrně málo, jsou tu ale hojné vitaminy skupiny B.
Z hlediska zdravé výživy je reveň trochu problematická: doporučuje se ženám po klimakteriu nebo při zažívacích potížích, uškodit však může ledvinám, při revmatismu a dně. I řapíky jsou totiž jak pokrmem, tak drogou, a o té vždy platí Paracelsovo: „Co v malém prospívá, ve velkém škodí.“
***
Zázrak kvetoucí uprostřed pouště
Přestože v Negevské poušti na jihu Izraele spadne ročně pouze 75 milimetrů srážek, pouštní rebarboře s velkými listy se v ní překvapivě dobře daří. Vědci nyní odhalili, jakým způsobem rostlina nad drsnými životními podmínkami zvítězila.
Povrch listů pouštní rebarbory připomíná zavlažovací systémy, jaké stavěli lidé za časů byzantské říše
