Předvánoční knižní trh obohatily další svazky Spisů Josefa Škvoreckého (1924) vydávané v současné době Literární akademií nesoucí autorovo jméno.
První svazek seznamuje čtenáře s méně známou oblastí autorovy tvorby a navíc s nově zařazenými pracemi. Totiž s textem nerealizovaného scénáře Irenka v mnohonásobném zrychlení, což je vlastně první společné dílo manželů Škvoreckých napsané na základě inspirace povídkou H. G. Wellse – česky vyšla pod názvem Superstimulátor. A také se synopsí filmového zpracování románu Zbabělci, které autor chystal s Milošem Formanem – jde o zpětný překlad anglického textu, české znění se nezachovalo. Karneval spisovatelů Další ze svazků obsahuje Škvoreckého eseje z 80. a 90. let. Autor se v něm představuje jako „rozhněvaný muž“, ne sice již „mladý“ (v době, kdy je psal, byl spíše středních let), jenž bojovně vystupoval s kritikou poměrů jak v normalizovaném Československu, tak také po listopadu 1989.
Hned úvodní článek nazvaný Karneval spisovatelů v New Yorku z roku 1986 dává zaznít vyhraněným názorům namířeným proti levicovému radikalismu, jehož projevy se objevily na mezinárodním kongresu PEN klubu. Škvorecký se tu ukázal jako zanícený zastánce americké demokracie odmítající útoky levičáků z Evropy i z Jižní Ameriky na kapitalistický systém.
Zvláště ho pohoršovaly názory německého spisovatele Güntera Grasse a dalších, kteří v podstatě kladli rovnítko mezi systémem sovětským a praxí společenského systému ve Spojených státech.
Jakkoliv Škvoreckého argumenty nepostrádaly přesvědčivost, přece jen náhled na stoupence levicových názorů proti zastáncům demokracie ve Spojených státech za prezidenta Reagana vyzněl až příliš jednostranně. Jako by nebral na zřetel širší souvislosti. Levicoví Západoevropané typu Güntera Grasse žili v té době stále pod dojmem sociálních bouří z konce 60. let a subverzivních filozofických názorů – koneckonců i v USA v té době vrcholil v akademických kruzích vliv Jacquese Derridy, jenž rovněž tehdy inklinoval k levici.
Z dnešního pohledu působí Škvoreckého názory rovněž tak trochu ideologicky zjednodušeně. Je to pochopitelné – v dobovém kontextu, kdy se kompaktní monolit socialistického tábora sice stále zřetelněji drobil, ale pořád si zachovával charakter moci opírající se o všemocnou státní policii, bylo třeba hájit myšlenku občanských svobod proti totalitnímu systému. Není proto divu, že i v dalších článcích publikovaných v krajanském časopisu Západ se autor velmi ostře stavěl proti všem jevům, které zastíraly rysy komunistického režimu a pomáhaly vytvářet iluze o jeho směřování k demokratičnosti.
Tak si lze vysvětlit jeho podezíravý postoj k oficiálním reprezentantům domácí české kultury, jimž se podařilo proniknout do Kanady, kde získávali obdiv neinformovaných krajanů – soubor Podlužan, respektive Divadlo na Vinohradech. Zejména v druhém případě byly estetické soudy o autorovi hry Jiřím Hubačovi i o hercích zřetelně ovlivněny apriorním pocitem nechuti k těm, jimž režim dovolil podívat se za železnou oponu, u vědomí toho, že doma existují jiní, kteří jsou perzekvováni.
Něco jiného byl pak článek publikovaný v angličtině, v němž spisovatel odhaloval pokrytectví komunistického režimu ve vztahu k jazzové hudbě a vykonstruovanost procesu, který měl znemožnit činnost Jazzové sekce. Tento článek mohl pomáhat likvidovat iluze o demokratizaci režimu zaštiťujícího se Gorbačovovou „perestrojkou“. Texty publikované v domácích časopisech po Listopadu zůstávaly věrny nesmiřitelnému postoji vůči představitelům padlého režimu a vyjadřovaly obavu z prorůstání „starých struktur“ do institucí rodícího se demokratického státu a z jejich negativního vlivu na společenskou atmosféru – mimo jiné se věnoval i aféře, v níž byla jeho žena obviněna ze spolupráce s StB.
Škvoreckému vzhledem k vzdálenosti od domácí situace i k osobnímu angažmá přirozeně unikaly další okolnosti provázející vznik nové mocenské elity – nebezpečí korupce, politického hokynaření a intrikánství, jež vyvrcholilo „sarajevským atentátem“ v druhé polovině 90. let. Zajímavé by však bylo vědět, jak by asi autor pohlížel na situaci demokracie u nás dnes, kdy se vláda drží zuby nehty u moci prostřednictvím dvou politických přeběhlíků a kdy korupční aféry členů vlády zametá s neobyčejnou rychlostí pod koberec.
Fučíkova Reportáž Poslední článek z roku 1997 je věnován kritické edici Fučíkovy Reportáže psané na oprátce. Škvorecký se v něm vrací k polemikám a sporům o její autentičnost, které propukly již na konci 60. let, a uvádí řadu názorů jejich účastníků. Nakonec dospívá k názoru, že ona kritická edice přispěla vlastně k Fučíkově rehabilitaci.
I tady se projevil autorův nesmiřitelný odstup od všeho, co sloužilo k upevňování totalitní moci, tedy i odstup od hrdinského kultu komunistického novináře. Uznává sice, že Fučík se mohl chovat po svém zatčení hrdinsky, ale zachovává si pochybnosti o jeho chování v situaci, kdy byl zatčen. Navíc zdůrazňuje – a to je nepochybně silný argument –, že Fučík rozhodně nebyl „první mezi rovnými“ v boji proti nacistům.
Vydání knihy Julia Fučíka v něm naopak vzbuzovalo obavy z možného zneužití k rehabilitaci systému, jaký Fučík vyznával. V tom se Škvoreckého obavy nepotvrdily. Na druhé straně však nelze podceňovat fakt, že ještě osmnáct let po Listopadu je procento lidí, kterým se stýská po minulých časech, poměrně vysoké.
To totiž svědčí o skutečnosti, že naše demokracie ještě zdaleka není tak zdravá, jak se často tvrdí, a že stále přežívají (pokud nenarůstají) ideologické i morální problémy, s nimiž se musí potýkat. O tom přirozeně se již v esejích Josefa Škvoreckého nedočteme, i když by nebylo nezajímavé, kdyby se k osudům naší polistopadové společnosti mohl dnes znovu vyslovit.
***
HODNOCENÍ LN ***** Josef Škvorecký: Zločin v šantánu a jiné filmové povídky a scénáře Timeo Danaos a jiné eseje
Literární akademie, Praha 2007
Zvláště ho pohoršovaly názory německého spisovatele Güntera Grasse a dalších, kteří v podstatě kladli rovnítko mezi systémem sovětským a praxí společenského systému ve Spojených státech
