Ve své krabici s analytickým nářadím má ekonom vedle kladívka nabídky (titulů) i majzlík poptávky. Proč vůbec existuje poptávka dospělých jedinců čeledi politicae po nějakých titulech? U mladých jedinců teprve vstupujících do života můžeme brát titul jako jakýsi signál, že jsou nějak jiní než ostatní „debutanti“ – ať už je to díky škole, nebo ne. Jak dokládá (například) poslední „Nobelova“ cena za ekonomii za modely párování za nejistoty, pro všechny je lepší, aby se schopní navzájem dokázali rozpoznat i ex ante, nejen ex post (po dlouhodobé spolupráci) – a spojili se v pár zvaný třeba „zaměstnanec a zaměstnavatel“.
Leč dnešní primátoři-bakaláři a někdejší premiéři – práv doktoři (jimž se koří všichni tvoři) na svém oři již dnes tvoří vládce moří. Proč se do škol vůbec noří, po titulu touhou hoří, na noviny se oboří novináři, že jsou choří (podle Zemana i škvoři), když jim pověst náhle shoří? Ekonomie hovoří: Pro státního zaměstnance placeného podle tabulek je jakýkoli titul automatickým poukazem na vyšší plat, i pokud nově otitulovaný bude dělat stejnou práci jako dřív. Takovou absurditu samozřejmě soukromý sektor nezná. Potom jde lidem opravdu jen o titul, bez jakékoli aspirace na zlepšení znalostí či dovedností. Třeba titul MBA není nikde státně akreditovaný a stát vám za něj plat nezvýší. Ale nad kvalitou nárokových poukázek na vyšší státní plat typu Ing. či Bc. bdí státní akreditační komise. Tedy lépe řečeno by bdít měla, již dlouhá léta však vidíme, že ze spánku ji vždy teprve probudí štěkání hlídacího psa demokracie. Dnes se tak vždy najde škola, která politikovi titul prodá, – protože výroba titulu je neuvěřitelně levná: jedna A4 a trocha toneru, případně ještě kapka inkoustu na razítko (jsme Češi, ne?). To už vyrobit „zaměstnance měsíce“ v místním McDonaldu je dražší – jemu musíte vyrobit i barevnou fotku na nástěnku. A právě taková levná „ocenění“ ve firmách, církvích, armádách apod. zkoumá švýcarský ekonom Bruno Frey, když analyzuje jejich pět ekonomicky důležitých charakteristik: 1) Laciná ocenění vznikají díky obrovskému rozdílu mezi hodnotou ocenění pro příjemce a dárce. 2) Ocenění jsou vždy široce publikována, zatímco s nimi spojené finanční odměny bývají tajeny. 3) Přijetím ocenění se vytváří „zvláštní vztah“ loajality příjemce vůči dárci. Čistě finanční ocenění by žádnou loajalitu nevytvářelo. 4) Finanční ocenění musí být většinou smluvně ošetřeno ještě na počátku vztahu, za nejistoty, kdežto titul coby mnohem vágnější ocenění může počkat až na dobu, kdy se zaměstnanec opravdu projeví. 5) Tituly nepodléhají daním.
Zatímco dříve byly výhody vysokoškolského titulu vykoupeny náročnou prací, dnešní inflace titulů znamená, že se čím dál více podobají mcdonaldovskému „zaměstnanci měsíce“. To samo o sobě je smutné zjištění.
Když tento trend ještě navíc přiživují lidé bažící po titulu, i když už „jsou dávno za vodou“, je to pro psychiatra. Samozřejmě s titulem.
***
PONDĚLÍ PETRA BARTONĚ Jest něco shnilého ve státě bakalářském. Nicméně kritizovat vysokou školu za prodej titulů je jako kritizovat prostitutku, že nabízí to, za co je muž ochoten zaplatit.
O autorovi| PETR BARTOŇ, Národohospodářská fakulta VŠE
