Jeden by si myslel, že sčítání lidu je jako volby. Přijde rozhodný okamžik (uzavření volebních místností) a pak už se dozvíme výsledek, tedy kolik nás je. Kdepak, cenzus není jako volby. Rozhodný okamžik udeřil právě o půlnoci, jenže na výsledky – ne na to, „kolik nás je“, ale na celý souhrn demografických a sociálních poměrů v zemi – si počkáme pěkných pár měsíců. Jedno je však zřejmé už dnes. Sázka na Českou poštu v roli sčítacích komisařů nevyšla.
Tady si ty základní otázky nemusí klást statistik, sociolog či demograf, ale řadový občan. Jak to, že selhala distribuce sčítacích formulářů? „Poštovní komisaři“ je roznášeli těsně po své práci, tedy v době, kdy řada jiných lidí ještě pracuje. O. k., ty logicky nezastihli. Ale jak to, že na lístečku nechaném ve schránce uváděli své jméno, a ne i kontakt (telefon), aby se s nimi člověk přímo domluvil? Jak to, že pošta nezvládla to, co zvládají elektrikáři, plynaři a vodaři?
Loajální občan si tedy řekne, že když se s „poštovním komisařem“ časově míjí, zajde na poštu osobně. Ale ouha. Na poště – v tomto případě na Praze 2 – se dozví, že formuláře se vydávají jen v intervalu 11–19 hodin, tedy opět v jeho pracovní době. Na hlavní poště slyší totéž a navíc i to, že obsluhují jen občany Prahy 1. Dříve aby se člověk vyhnul sčítání, musel málem vstoupit do ilegality. Teď se marně domáhá sečtení i státotvorný občan. Cítíte ten rozdíl?
Shrňme to. Při sčítání lidu je rozhodný okamžik formální termín. Ale pošta ve svém rozhodném okamžiku selhala, což se jí vymstí. Ať už se v jejím čele ocitne sebelepší manažer se sebelepší vizí, jakmile vyrukuje s nějakou reformou, hned zazní pádný protiargument: Co to říkáte? Přece víme, jak pošta selhala při sčítání lidu v březnu 2011. Tenhle obušek na poštu jen tak nezmizí.
