Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Vyšetřovat vraždy dětí je hrozné, tvrdí legendy z mordparty. Dopadly Stodolovy nebo orlické vrahy

Česko

  5:00
PRAHA - Heparinový vrah, manželé Stodolovi, vraždy na Orlické přehradě… Vyšetřovatelé Josef Lottes a Jan Žerovnický byli u největších českých případů a po více než čtyřiceti letech u policie odešli do důchodu. Jaké mají příběhy, na co všechno si museli přivyknout a co v policejním slangu znamená složit vraždu?

Čtyři desítky let vyšetřovali Josef Lottes a Jan Žerovnický ty nejdrsnější kriminalistické případy. foto:  Michal Sváček, MAFRA

Nad šálkem turecké kávy v jedné z pražských kaváren líčí situace, z nichž by se většině lidí udělalo přinejmenším nevolno. Přesto oba nešetří úsměvy. Roky plné lidských tragédií z jejich tváří nejsou patrné.

Dva prošedivělé chlapíky středně vysokého vzrůstu byste nejspíš netipovali na ty, kteří dostali za mříže nejznámější sériové zabijáky české historie. Spartakiádní vrah Jiří Straka, manželé Stodolovi, heparinový vrah Petr Zelenka nebo orličtí vrazi. Ty všechny doběhla spravedlnost i s přičiněním této dvojice.

Mezi svými již bývalými kolegy jsou Josef Lottes a Jan Žerovnický označováni za kriminalistické legendy. Z rukou policejního prezidenta Tomáše Tuhého nedávno dokonce převzali takzvaný pamětní bodák, jedno z nejvyšších ocenění za zásluhy. Oba ovšem takovou nálepku skromně odmítají se slovy, že byli pouze dílky skvěle fungujících týmů.

Lottes se dal k policii v roce 1973. Tehdy sloužil na místní stanici v pražském Karlíně. Na stejné oddělení zhruba tři čtvrtě roku nato nastoupil také Žerovnický, jehož prvně jmenovaný zaučoval. Záhy se jejich cesty rozešly. Lottes pátral po vrazích v metropoli, Žerovnický se kvůli rodině přesunul do Hradce Králové. Nejprve k zásahové jednotce, později šel ve stopách svého parťáka a přidal se k tamní mordpartě.

Legendy z mordparty: Jan Žerovnický (vlevo), Josef Lottes (vpravo).
Společně u policie začínali a společně z ní také odešli koncem loňského roku...

Znovu se sešli až v momentě, kdy oba zvažovali odchod od bezpečnostního sboru. V nově vytvořeném útvaru Tempus, jenž se zabývá dávno odloženými případy, a posléze v Národní centrále proti organizovanému zločinu pospolu strávili pět let. Až do posledního dne loňského roku, kdy odevzdali služební průkazy a odešli do civilu.

Lidovky.cz: Už jste si zvykli na život v penzi?
Josef Lottes: Už je to lepší. První dva dny, co mi říkala manželka, jsem byl k nesnesení. Byl jsem protivný, agresivní, reagoval jsem podrážděně. Víte, když jste někde 44 let, a najednou to skončí, přichází úplně jiný život. Odevzdáte průkaz, a nastane zlom. A vy si připadáte, jako když jdete někam nahý.
Jan Žerovnický: Ať chceme, či ne, policie žije za sklem. Je to jiný svět s jinými pravidly a řádem, čehož si cením a což mi vadí v civilním životě.

Lidovky.cz: Co tím přesně myslíte?
Žerovnický: Přesný rytmus. Když se u policie domluví schůzka napevno, čas platí. Když se řekne, že se něco udělá, udělá se to. Celý život nosím hodinky o pět minut napřed, abych časy dodržoval. Kdežto v civilu je to trochu jiné. Rodinní příslušníci kolikrát ten řád ani nechtějí dodržovat, na což nejsem zvyklý.

Lidovky.cz: Co dalšího se změnilo?
Lottes: Byli jsme zvyklí ráno vstát, dát si kafe a pak už začal policejní život. Co se kde stalo, jak se to stalo, co budeme dělat, jak to budeme dělat, kdo co udělal. V policejním světě jste nějak zorientovaný a musíte v něm konat. Rozebírají se případy, vymýšlejí se nové tahy. Teď je najednou klid. Nikdo vás nehoní, nikdo nic nechce, nic se neděje.

Lidovky.cz: Jak tedy nyní trávíte čas?
Lottes: Na chalupě, s rodinou, věnuji se prevenci kriminality.
Žerovnický: Máme natolik pestrý život, tolik zájmů, přátel. Pokud to tělo dovolí, snažím se sportovat. Jezdím na lyže, mým velkým koníčkem je potápění. Už jsem také dědečkem, mám vnoučata, takže nastávají povinnosti. Dělám to, na co jsem dříve neměl čas. Bohužel naše povolání mělo tu nevýhodu, že nám děti vyrostly, jak se říká, mezi prsty, takže se jim to snažím aspoň trochu vracet.

Josef Lottes (65)

Narodil se v Praze. U policie je Josef Lottes od roku 1973, začínal na místním oddělení v pražském Karlíně. Brzy přešel na kriminálku, postupně se zabýval kriminalitou mládeže, vloupáními do bytů a násilnou činností. Poté působil na oddělení vražd, které od roku 2002 vedl. Pracoval na více než tisícovce případů, podařilo se mu objasnit přes 90 procent z nich. Jako nováček sbíral zkušenosti při vyšetřování kauzy spartakiádního vraha Jiřího Straky. Podílel se na dopadení takzvaných orlických vrahů, vinohradského řezníka, jenž rozřezal tělo cizince a vhodil ho do kontejnerů, či Davida Lubiny, vraha střihače TV Nova Michala Velíška. Posléze stál u zrodu zvláštního vyšetřovacího týmu Tempus, který šetří staré, nevyřešené případy. Do civilu odešel v prosinci loňského roku, naposledy pracoval v Národní centrále proti organizovanému zločinu.

Josef Lottes se podílel na dopadení takzvaných orlických vrahů, vinohradského...

Lidovky.cz: Odejít do civilu jste plánovali již před několika lety. Místo toho jste se znovu sešli v tehdy se rodícím útvaru Tempus. Proč jste si nakonec kariéry prodloužili?
Lottes: V roce 2010 jsem prodělal závažnou operaci. Pak jsem se rozhodl, že odejdu. Všechno už bylo vyřízené a na poslední chvíli si mě zavolal pan Červíček (Martin Červíček, tehdejší policejní prezident), jestli si to nechci rozmyslet, že má návrh. Tenkrát se upekl budoucí Tempus. S Honzou, který dělal v Hradci Králové, jsme si zavolali a šli do toho spolu.

Žerovnický: To byla Pepova podmínka: když já půjdu do Tempusu, on stáhne žádost do civilu. Řekli jsme si, že spolu jsme začali a spolu to doválčíme až do civilu. A vydrželi jsme to ještě několik let.

Lidovky.cz: Josefe, co vás na Tempusu lákalo, že jste změnil své rozhodnutí?
Lottes: Staré případy. Za život na vraždách je řada případů, které vás mrzí, které se neobjasní. V rámci republiky neexistoval žádný útvar, který by otevíral staré kauzy a znovu se jimi zabýval. Od doby, co šly takzvaně k ledu, byly odloženy, mohla nastat spousta věcí, které by postupem let vypadaly úplně jinak. Věda, technika, výzkum šly dalece dopředu. Také vztahy mezi lidmi mohou být jiné. Tehdy mohl někdo úmyslně zamlžovat, kdežto nyní s tím člověkem již nevychází. A pokud se v tom začnete znova šťourat, vyplynou z toho kolikrát nové skutečnosti. Z těchhle maličkostí, změn jsme začali čerpat.
Žerovnický: Chtěli jsme zúročit své profesní zkušenosti, které jsme během těch let načerpali.

Lidovky.cz: Existuje konkrétní případ, který zůstal neobjasněný a trápí vás?
Lottes: Často jde o případy, které jsou třeba promlčené.
Žerovnický: Byly to někdy brutální kauzy, kdy došlo k vícenásobné vraždě, loupežný motiv, oběťmi byli bezbranní, staří lidé. To jsou kauzy, které ve vás zůstanou. Vzpomínám si na jeden případ, kdy byl v Troji zavražděn starý pán. Modus operandi přesně odpovídal páchání trestné činnosti jedné doživotně odsouzené osoby. My si s Pepou myslíme, že to udělala. Když jsme za ní ale ještě před dvěma lety byli, nepotvrdila to ani nevyloučila. I když s ní máme dobré vztahy, řekla nám, že se k minulosti nechce vracet.

Jan Žerovnický (65)

Narodil se v Mělníku, ale vyrůstal v Praze. Tam také v roce 1974 nastoupil k policii - na místní oddělení v Karlíně, kde se poprvé setkal s Josefem Lottesem, který ho zaučoval. O čtyři roky později se oženil a odstěhoval za ženou do Hradce Králové. Po revoluci byl u zakládání tamní zásahové jednotky. V roce 1992 se stal součástí královéhradecké mordparty, u níž působil až do roku 2013, kdy ho Lottes zlákal do Tempusu. Během své kariéry, již završil koncem roku 2017 v Národní centrále proti organizovanému zločinu, vyřešil se svými kolegy přibližně 500 vražd. Mezi jeho nejznámější případy se řadí manželé Stodolovi nebo heparinový vrah Petr Zelenka. Je pokračovatelem rodinné tradice. Jeho děda Jan byl komisařem za Rakouska-Uherska, otec Karel celníkem a později také policistou a hasičem.

Mezi nejznámější případy Jana Žerovnického se řadí manželé Stodolovi nebo...

Lidovky.cz: Denně jste přicházeli do styku s hrůznými skutečnostmi. Co je na práci vyšetřovatelů vražd nejtěžší?
Lottes: Přicházet do styku s pozůstalými. To je psychická zátěž. Těžké je také dokázat pachateli promyšlenou vraždu.
Žerovnický: Skutečnosti na místě činu – mrtvá těla, krev – jsou špatné, ale dá se na to zvyknout. Jenže jít za rodiči a říct jim, že se jim nevrátí sedmnáctiletá dcera nebo syn, který byl jedináček, přitom rodina fungovala fantasticky, jen on se dostal ve špatnou dobu na špatné místo, je velmi těžké.

Lidovky.cz: Jak takové situace probíhají? Máte při ruce psychologa?
Žerovnický: Oba máme kurz posttraumatické intervenční péče, kdy jste na takové situace školen. Když jsme věděli, že to bude velmi složité, brali jsme s sebou záchrannou službu a lékaře, aby dotyčnému aplikovali uklidňující injekce. Týká se to trestných činů na malých dětech, což je něco strašného, a také případů, kdy kolegové spáchají sebevraždu.
Lottes: Co je skutečně hrozné, je vyšetřovat vraždy dětí. Mně pak vadilo to místo. Nikdy nezapomenu na sedmiměsíční holčičku, znásilněnou a zavražděnou na Bulovce. Nebo podříznutou desetiletou holčičku, která šla na třešně. Když proti vám pachatel potom sedí a dozná se vám, to je tak úžasná vnitřní satisfakce... Hrozně hezký pocit, když ho dostanete. Nikomu to nepomůže, ale z vlastní zkušenosti vím, že i té rodině se strašně uleví.

Lidovky.cz: Lze se při komunikaci s pachatelem, který udělá něco tak strašného, zcela oprostit od emocí a navázat s ním ryze profesionální vztah?
Žerovnický: Bylo by špatné, kdybychom říkali, že to je pouze profesionální. Emoce tam jsou. Konkrétně u případů, kdy u sebe máte vraha malého dítěte a vidíte, co to je za člověka. Většinou jsou to citově ploší lidé bez veškerých emocí. Cloumá to s vámi, ale musíte se držet.
Lottes: Musíte to potlačit vevnitř. Kolikrát s ním musíte mluvit, jako by byl váš největší kamarád.

Lidovky.cz: Co to obnáší? Existují přesně dané postupy, nebo u každého volíte individuální přístup?
Lottes: Musíte se přizpůsobit situaci, psychice člověka. Musíte vycítit, kdo proti vám sedí.
Žerovnický: Jde o cit a praxi.
Lottes: Vzpomenu na příklad, kdy jsme dělali případ Pavlínky, devítileté holčičky, která byla strašlivě znásilněna. Pachatel po ní skákal, rozlámal jí žebra, znásilnil ji, strkal do ní různé předměty, oči jí vypíchal a v domnění, že je mrtvá, ji hodil do jakéhosi nepořádku, kde ji zaházel. Naštěstí ji objevila nájemnice z baráku, prodělala několik operací a přežila to. Na případu jsme dělali hodně dlouho, a než jsme se dostali k doznání, nakládali jsme s pachatelem jako s drahou mastí. V klidu, pozvolna, přitahování, přesvědčování, aby se doznal, protože důkazně nebylo nic, pouze indicie, že by to mohl být on. Asi po deseti hodinách se zlomil a doznal. On se bál, že nepřežije kriminál, takže jsme ho museli uklidňovat, že se o něj postaráme. Říkali jsme mu, ať se ničeho nebojí, že je nemocný a kouká se na něj jako na člověka, který za to ani nemůže. Jde o psychologický přístup k člověku.

Lidovky.cz: A co když se vám podezřelý nezlomí, jak říkáte, a zasekne se?
Lottes: Je třeba si uvědomit, že vraždu nikdy neobjasní jeden detektiv. Vždycky je to tým lidí.
Žerovnický: I ten, co tam není a jde kolegům koupit svačinu nebo uvařit kafe, má stejnou zásluhu jako ten, který tam osm hodin sedí.
Lottes: Někdo vyslýchá několik hodin – a najednou přijde někdo jiný, s jinou mentalitou. Ta na podezřelého padne a během pár minut se přizná. Jenže nebýt těch třeba deseti hodin předtím, nikdy se nepřizná. Mně se stalo něco podobného, když jsem na vraždách začínal. Výslech trval několik hodin a oba mazáci už byli unavení. Říkali, abych s ním chvilku jen seděl, že si skočí na kafe. Odešli a já mu říkám: „Není ti to blbé, dělat si srandu ze starých chlapů? Je jasný, že jsi to udělal. Koupíme ti karton cigaret, dáš si pivo a řekneš, co víš.“ Než se mazáci vrátili, bylo hotovo.
Žerovnický: Používá se taky taková finta. Když u pachatele sedí více operativců, hodí se kolem něho takzvaná kostka. Řekne se: „Víš co, je vidět, že se ti přede všemi špatně povídá. Tak se podívej kolem, vyber si jednoho, který tu zůstane sám, a s ním si to v klidu rozeber.“

Lidovky.cz: Zabírá to?
Žerovnický: Většinou, můžu říct, to zabírá. I pachatel je jen člověk, který má své vnitřní pocity. Někdo je mu více sympatický, s někým mluvit nechce. 

Lidovky.cz: Předpokládám, že jste nad prací přemýšleli neustále. Jak jste se s tím vším psychicky vyrovnávali, trpěli jste třeba nespavostí?
Žerovnický: Každý kolega má nějaký nacvičený rituál, když přijede z ohledačky. Rychlá sprcha, panák, pivo nebo decka vína, aby člověk ve dvě ráno usnul.

Legendy z mordparty: Jan Žerovnický (vlevo), Josef Lottes (vpravo).

Lidovky.cz: Je důležité vžívat se při řešení případu do kůže pachatele?
Lottes: Pochopitelně. Vždy se musí vycházet z momentální situace, která na místě je. Musíte přemýšlet, co pachatel dělal, jak dělal, jakým způsobem, jak se asi pohyboval. Je třeba vycházet ze všech maličkostí – v jaké poloze má oběť ruce, v jaké nohy, byla oblečená, tažená. Jde o spoustu věcí, které si musíte dát do hlavy a z toho vycházet.
Žerovnický: Záleží také, jak pachatel na místě činu jedná. To znamená, že chce, aby se tělo nenalezlo, různě ho maskuje. Nebo vidíte, že to byla vražda v afektu. Ohledání místa činu je alfa omega každého případu. Tam buď nasbíráte důkazy, nebo to definitivně pohřbíte.

Lidovky.cz: Proměnilo se chování pachatelů za dobu, během níž jste vraždy vyšetřovali?
Žerovnický: Narostla brutalita, sofistikovanost, jsou daleko agresivnější. Jde ale o to, jestli si to naše společnost trochu nezapříčinila sama. Ať si totiž v televizi večer pustíte jakýkoliv program, je tam detektivka, kde se vraždí, znásilňuje, střílí. A děti to vidí. Vidí, že člověka udeří přes hlavu, kopou do něj na zemi, on vyskočí a jde dál. To je ale jen ve filmu.
Lottes: Počítače, hry – to je to samé.
Žerovnický: Dříve převažovaly vztahové vraždy, těch loupežných bylo minimum. Také nebyly nájemné vraždy.
Lottes: Po amnestii v devadesátém roce nám vyrostla násilná kriminalita, loupežné přepadení, vše šlo prudce nahoru.
Žerovnický: Takzvané pole neorané, lidé neunesli demokracii.

Nejznámější případy

Josef Lottes a Jan Žerovnický ve své kariéře vyšetřovali i ty nejsledovanější případy v novodobých dějinách Česka.

Manželé Stodolovi
Jaroslav a Dana Stodolovi v letech 2001 a 2002 zavraždili a oloupili osm seniorů. Důvodem měly být finanční problémy, do nichž se dostali. Dohromady se dopustili 17 závažných trestných činů, za něž byli oba odsouzeni k doživotnímu trestu.

Heparinový vrah

Bývalý ošetřovatel Petr Zelenka v roce 2006 zavraždil sedm lidí, o smrt dalších deseti se pokusil. Pacientům na ARO havlíčkobrodské nemocnice podával velké dávky heparinu, látky zabraňující srážlivosti krve. Soud mu udělil doživotní trest.

Spartakiádní vrah
Tehdy šestnáctiletý Jiří Straka zavraždil na jaře 1985 na území Prahy tři ženy. Další znásilnil, oloupil či se o jejich smrt pokusil, dohromady napadl 11 žen. Vzhledem k jeho věku jej soud nemohl odsoudit k více než deseti letům vězení. Trest mu v roce 1994 zkrátila prezidentská amnestie. Nyní žije pod jinou identitou. Straka delikty páchal během příprav na spartakiádu, odtud přezdívka.

Orlické vraždy
Gang takzvaných orlických vrahů, který tvořili Karel Kropáč, Ludvík Černý, Vladimír Kuna, Petr Chodounský a Irena Meierová, zabil mezi lety 1991 až 1993 pět osob. Oběti ukrývali do sudů s louhem, které posléze shodili do Orlické přehrady. Černý a Kuna dostali doživotí, Kopáč 21 za mřížemi, Chodounský 14 a Meierová 12. Kunovi a Meierové odvolací soud tresty snížil na 25, respektive deset let.

Vinohradský řezník
Bývalý vyšetřovatel KGB Ruslan Mamin zabil a rozporcoval v říjnu 1999 v pražských Vinohradech kyrgyzského podnikatele Sergeje Ovčinikova. Tělo se našlo bez končetin, hlavy a penisu v tašce v kontejneru. Zbývající části vyšetřovatelé našli nedaleko v jiné nádobě na odpad a ve Vltavě. O Maminově případu rozhodovaly soudy v rodném Kyrgyzstánu.

Lidovky.cz: Do povědomí veřejnosti jste se oba dostali mediálně známými případy. Ať už to byly orlické vraždy, spartakiádní vrah Jiří Straka, manželé Stodolovi, či heparinový vrah Petr Zelenka. V čem jsou podle vás tyto případy výjimečné?
Žerovnický: Možná počtem obětí. Myslím ale, že nejsou výjimečné, jen byly medializované. Staly se mnohem brutálnější vraždy. Jenže znáte to sám, když je takzvaná okurková sezona a není o čem psát, média se k tomu vrací. Přitom by se to normálně odbylo jedním titulkem.

Lidovky.cz: Média v takových situacích, kdy na případ upozorní, mohou pomoct, ale také uškodit. Ovlivnila někdy vaši práci – ať už pozitivně, nebo negativně?
Lottes: Jak kdy. Dělali jsme případ, byl z půlky rozdělaný, šlo o několik vražd. Když jsme dělali opatření, přijela televize a zdálky něco natáčela. Večer proběhl krátký šot, že policie něco dělá, a byli jsme v hajzlu. Pro pachatele to byl pokyn, že tam jdeme. Něco jsme jim prokázali, něco ne.
Žerovnický: Bohužel jsou kauzy, kdy média udělají nechtěně více škody než užitku. Ale jsou situace, kdy úžasně pomůžou. Odvysílá se kauza, hledají se svědci.
Lottes: Je to vzájemný obchod. S novináři je třeba spolupracovat. S jedním jsme si třeba vymysleli nádherný článek, který jsme nechali s jeho souhlasem otisknout v novinách. Byla to fligna (lest), na jejímž základě jsme realizovali závažné případy.

Lidovky.cz: Jsou vraždaři cyničtí? Umí se nad situací povznést a udělat na místě činu humor?
Žerovnický: Prostor na to je, humor je velmi zvláštní. Lidé zvenčí, kteří ho neznají, by to nemuseli pochopit. To ale není cynismus, to je naše obrana proti hrozné situaci, kdy se to snaží někdo nějakým vtipem odlehčit.
Lottes: Vždycky tam je úcta k mrtvému.
Žerovnický: Ale i v těch vyhraněných chvílích plných napětí a tragédií padnou hlášky.

Lidovky.cz: Vzpomenete si na nějaké?
Lottes: Měli jsme případ, byla to spolupachatelka. Hlavní pachatel se doznal, brutálně vraždil, ubodal a věděli jsme, že mu ona pomáhala. Už jsme ji dostávali do uličky a ona říká: „Já ho fakt nevraždila, jen jsem mu držela nohy, protože se strašně klepaly.“
Žerovnický: Pak jsou to perličky, kterým byste se zasmáli, ale dotyčný to myslí vážně. Měli jsme pachatele, který nám řekl: „Chlapi, kdybyste někdy někoho vraždili a byl velký, neberte si na něho favorita. My ho do toho kufru nemohli dát.“

Lidovky.cz: Zasmějete se v těchto chvílích společně s pachatelem?
Žerovnický: Samozřejmě, všichni se zasmějou. I pachatel je jen člověk a myslím si, že v 95 procentech případů si oddychne, když vraždu složí, jak se říká.
Lottes: I když je to pachatel, obviněný, musíte s ním vyjít. Navázat kontakt. Honza by mohl vyprávět, jak prakticky rok a půl trávil každý den se Stodolovými.

Lidovky.cz: Jak to probíhalo?
Žerovnický: Jde o spoustu výslechů, rekonstrukcí, rekognicí, prověrek na místě činu. Jsou to hodiny a hodiny, co s těmi lidmi trávíte. Jedete pro ně do basy, kde je vyzvednete, celý den se o ně staráte, dáváte jim najíst, večer je zase vracíte do cely.

Nenápadní manželé a nejhorší sérioví vrazi Česka. V případě Stodolových chybovali policisté i lékaři

Lidovky.cz: Jaký byl mezi vámi vztah?
Žerovnický: Pořád jsou to pro vás vrazi, ale určitý vztah tam je. To jinak nejde. Vždycky jsem říkával: „Jardo, uvědomuješ si, že kdyby to bylo v Americe, jdu s tebou pomalu až na šibenici?“

Lidovky.cz: Tykali jste si běžně s pachateli?
Žerovnický: S vrstevníky si tykáme.

Lidovky.cz: Byl byste ochotný se s některými trestanci potkat po případném propuštění z vězení?
Žerovnický: Už jsem zažil, že jsem se potkal s lidmi, u kterých jsem byl, když je odsoudili. Potkali jsme se na ulici. S jedním jsem se potkal v hospodě a dali jsme si spolu panáka.

Lidovky.cz: Bojovali jste vnitřně s tím, že jste vyšetřovali několikanásobného vraha, nebo jste si to nepřipouštěli?
Žerovnický: Vražda se nedá pochopit, tomu nikdy nemůžete porozumět. Za určitou dobu ale získáte jiný pohled, když vyloženě nejde o pedofilního vraha. U pachatele, o kterém mluvím, šlo sice o loupežnou vraždu, ale jinak to byl člověk s jediným excesem. Nikdy nebyl trestaný, dostal se do finančních problémů. Vznikl konflikt, oběť měla najednou navrch, on nevěděl kudy kam, byl tam nůž, tak bodnul. To je něco jiného, než kdyby to byla připravovaná vražda. Samozřejmě na některé stále pohlížíte jako na sprosté vrahy.

Sérioví vrazi.

Lidovky.cz: Na kolika případech jste během své kariéry dělali?
Lottes:
Pracoval jsem zhruba na tisícovce případů, přičemž dlouhodobá úspěšnost byla zhruba 90 až 95 procent.
Žerovnický: U mě tolik určitě ne, bude to asi polovina.

Lidovky.cz: Po všech zkušenostech, které jste získali, byli byste pro trest smrti?
Žerovnický:
Když mluvíte s určitými pachateli a řeknete jim, že by je za to, co udělali, jinde oběsili, tak vám řeknou, že by do toho nikdy nešli. Jsou strašní hrdinové, když se jedná o násilí na slabším, starším člověku, ale běda kdyby se mělo sáhnout na jejich integritu a narušit ji. Trest smrti by mohl být. Mějme ho, ale nevykonávejme ho.
Lottes: Měl by být zakotvený v zákoně jako další možnost, hrozba, která by se mohla výjimečně užít. Vezměte si, že odsouzený na doživotí, což je maximální trest, zavraždí spoluvězně, bachaře. Co horšího se mu může stát? Podle mě současný zákoník hodně podceňuje život a zdraví. Život je to nejcennější, co každý člověk má, nelze ho prostě rovnat s financemi.

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.