Lidé, s nimiž se profesor Šlosar v životě setkával, rodina, spolužáci, později kolegové a různí veřejní činitelé, tvoří v jeho líčení jakýsi zmenšený model celé společnosti, kde kromě vzácných osobností (velkého uznání se například dostává již zapomínanému filologovi a estetikovi Olegu Susovi) nevyhnutelně natrefujeme na figury pochybné. Už je to tak, že v každém oboru chtějí někteří hlavně šéfovat a jsou k tomu ochotni zapřít sebe sama, ba tít hlavy. Ale vše je vyprávěno s porozuměním: kde je přesná hranice mezi tím, že se někdo prodal režimu z prospěchu, nebo ze strachu? A kde vůbec ta, že se někdo prodal? Tak suďme opatrně, jako by znělo mezi řádky.
V zajímavých dokumentárních záběrech vystupují Šlosarovi souputníci jako výtvarníci Bohumil Matal a Jan Steklík, literáti Jan Skácel a Ludvík Kundera (v drobné příhodě s tragikomickými souvislostmi i takový Egon Bondy), různé významné instituce od Ústavu pro jazyk český po Jazzovou sekci, i místa, jako byla brněnská Akademická kavárna, později jedna z prvních obětí nového kapitalismu.
Podstatnou kapitolou je rok 1989, kdy se Šlosar ocitl mezi nebojácnými organizátory dění na fakultě i mimo ni. Že to chtělo odvahu a zpočátku nikdo nemohl vědět, jak co dopadne, může dnes znít jako volání z mlhy dávnověku. Ale skutečně tu byl pocit, že máme systém na doživotí, ba spoustě lidí se takový líbil. Možná už dnes není převratným zjištěním, že se kdejací bojovníci proti komunismu začali rodit 27. listopadu 1989 kolem půl druhé odpoledne, když viděli mířit na generální stávku hodně lidí, takže šup do almary pro nový plášť. Šlosar to však umí připomenout elegantně a s pěknou ironií.
Obdobně střízlivé jsou v závěrečné pasáži odpovědi na obecnější otázky k vývoji i současnosti českého jazyka. Ano, pro mnohé je jazyk nástrojem vlastní důležitosti. Jenže tak to bylo vždy, jen prostředky se mění. Ano, nářečí zanikají a žel zaniknou, konstatuje odborník na nářečí. Historická mluvnice je téměř exaktní věda, a tak je pro Šlosara - ovšem nejen v daném oboru - směrodatná realita, nikoli emoce a staromilný patos. A jeho dialogizované paměti postupně spějí k povzbudivému vyznění, že skutečná erudice přece občas vyhrává nad všelikým žvaněním, upřímnost nad teatrálním kariérismem a důstojné chování nad dobovými tanci.
***
VYŠLO ČESKY Jaké hlavy, takový jazyk. Rozhovor s Dušanem Šlosarem
Jiří Trávníček a Jiří Voráč Vydalo nakladatelství Host, Brno 2008. 216 stran.
