Pan kardinál Vlk nemá temné noci. Ví, že nežil nadarmo, myslí si jeho přítel

Randa se zná s bývalým pražským arcibiskupem Miloslavem Vlkem zhruba 20 let, spojilo je jeho působí v čele Katolického týdeníku. Dnes mluví Randa o kardinálovi jako o příteli, byť tento vztah vnímá s patřičnou pokorou. Naposledy se spolu setkali uplynulé pondělí.

„U pana kardinála je zřetelně vidět, že se u něj žádné temné noci nedostavují. Je tam jen hluboká radost, že se mu blíží setkání s tím, k němuž se celý život modlil,“ popisuje Randa Vlkovo rozpoložení v rozhovoru pro Lidovky.cz. Kardinál trpí rakovinou plic s metastázemi do kostí, svou chorobu oznámil v půli ledna.

Lidovky.cz: Kdy do příběhu nemoci pana i kardinála Vlka vstoupila Cesta 121?
Bylo to v okamžiku, kdy se pan kardinál léčil v nemocnici. Přemýšlelo se o tom, kam by se měl z nemocnice vracet. I když má svůj byt, své zázemí, je to člověk společenský. Má rád lidi. Cesta 121 byla spolupracovníky pana kardinála oslovena, zda by byla schopna pomoci. Ve stejné chvíli se objevila možnost zařídit pokoj na faře v Karlíně, kde působí skvělý kněz Miroslav Cúth. Pan kardinál se s ním dobře zná. Všechno se díky panu farářovi rychle nachystalo a otec kardinál mohl do Karlína přijít.

Lidovky.cz: Kdy to bylo?
Někdy po Vánocích. Týden před Štědrým dnem pan kardinál podepisoval knihu Umývač výloh a arcibiskup, která vyšla v češtině poprvé po třiceti letech a která ho v zahraničí proslavila. Když padla železná opona a on vyjel mimo republiku, mnozí ho znali. Hrozně se divil, jak je to možné. Ale bylo to díky této knížce. A když se setkal s papežem, ten ho hned zdravil: „Á, umývač výloh!“ Při prosincové prezentaci knihy byl pan kardinál ještě v kondici, byť se nemoc ozývala. Pak se to zlomilo. A vyšetření ukázala vážnost onemocnění.

Lidovky.cz: On svou chorobu oznámil na webu 22. ledna, to už jste se angažovali?
Ano. Byť se mi těžko odlišuje moment, kdy jsem se angažoval jako soukromá osoba a kdy už to bylo za Cestu 121. S panem kardinálem se znám dvacet let, mnohé jsme spolu zažili ještě v době, kdy jsem působil v pozici šéfredaktora Katolického týdeníku a on měl na starosti v rámci České biskupské konference média.

Antonín Randa působí ve sdružení Cesta 121 půl roku, je jeho předsedou.

Lidovky.cz: V čem nyní přesně spočívá role Cesty 121 ve vztahu k péči o pana kardinála?
Hlavní myšlenka Cesty 121 je, aby nemocný kněz mohl dožívat v prostředí, v němž se cítí být doma, kde má přátele a sociální vazby. Náš hlavní úkol tak byl připravit panu kardinálovi zázemí, jež by umožňovalo domácí pobyt a zároveň zajistit podporu a asistenci ochotných lidí. Jak se ukázalo, hledat ochotné lidi nakonec nebylo potřeba, protože ti se vyskytovali na karlínské faře. S pomocí navíc přispěchali i lidé z hnutí Fokoláre, z hořického hospicu a mnozí další. Teď, když je pan kardinál v nemocnici, není naše role nijak velká. Chodíme ho navštěvovat a občas mu z Karlína přineseme nějakou maličkost, aby věděl, že ho jeho domov stále čeká.

Lidovky.cz: Kdy vlastně kvůli léčbě musel opustit Karlín a nechat se hospitalizovat?
Pokud si dobře vzpomínám, tak to bylo v polovině února.

Lidovky.cz: Čekají pana kardinála další chemoterapie, nebo už v této léčbě nebude vůbec pokračovat?
Nejsem lékař, ale myslím si, že není pravděpodobné, aby chemoterapie pokračovala.

Lidovky.cz: Už nemá sílu přijímat takovou léčbu?
Pan kardinál je neuvěřitelný bojovník. Když jsem za ním po chemoterapii přišel do nemocnice poprvé, tak jsem byl připravený na to, že půjdu k člověku, který bude potřebovat povzbudit. Ale on žádné povzbuzení nepotřeboval. Říkal, že je všechno dobré a spíše utěšoval on nás. Vše, co přichází, bere s úžasnou pokorou. Je naprosto vyrovnaný.

Lidovky.cz: Chápu tedy správně, že v současnosti už přijímá jen paliativní léčbu?
Můžu říct jen tolik, že situace zůstává vážná. Pan kardinál je slabý, ale jinak, co se týče chuti do života a zájmu o dění ve společnosti, v tom je velmi aktivní.

„Politici za ním nechodí sbírat body, sympatie jsou oboustranné“

Lidovky.cz: Jak často se s panem kardinálem vídáte?
Vídáme se pravidelně. V první fázi bylo možné, aby za ním chodilo více lidí. Pak se to muselo striktně omezit. Teď se snažíme být v osobním kontaktu každý týden.

Lidovky.cz: Jací lidé pana kardinála navštěvují?
Jeden z prvních byl kardinál Dominik Duka. Chodí k němu jeho nejbližší, kněží, ale navštěvují ho třeba i politici.

Lidovky.cz: Zaujalo mě, že k němu chodí politici. Mohu se zeptat, kteří to jsou? Ptám se proto, že dle mého mínění by se politika a církev neměly moc setkávat.
Nejde o politické návštěvy, ale pan kardinál Vlk žil aktivním životem a měl přátele ve všech společenských vrstvách. Nemyslím si, že politici, kteří ho navštěvují, chtějí ze své návštěvy získat nějaký politický kapitál. Mají ho rádi, chtějí ho podpořit, a pokud se pan kardinál rozhodl je přijmout, pak musí být tato sympatie oboustranná.

Lidovky.cz: Návštěvy tedy stále přijímá?
Přijímá jednu návštěvu denně.

Lidovky.cz: Co mu v současnosti dělá největší radost?
Nejvíc mu září oči, když mu vyřizuji vzkazy. Lidé kolem mě vědí, že za panem kardinálem chodím a že jsem mu nablízku. Snažím se tyto pozdravy pamatovat, rozhodně je neberu jen jako nějakou zdvořilost. A pan kardinál na ně úžasně reaguje. Třeba říká, že si na danou osobu vzpomíná, někdy připojí historku. Teď v pondělí mi u jednoho člověka říkal, že by ho chtěl ještě vidět a ať mu zařídím setkání. Hodnota jeho nemoci je v tom, že dokázala spojit lidi, kteří na něho myslí, ať už jsou věřící, či nikoliv.

Lidovky.cz: Vy jste říkal, že se zajímá o dění kolem sebe. Čte tedy noviny, sleduje internet a dívá se na zprávy?
Spíše se ptá, i když má na nemocničním stolku telefon a tablet.

Lidovky.cz: Na co se vás nejvíce ptá?
Zajímá ho dění v církvi. Ptá se mě na věci ještě z doby, kdy jsem působil v novinách. Nebo když jsem u něj byl 25. února, tak jsem mu vyprávěl o pietním setkání na Újezdě u příležitosti smutného výročí Vítězného února. Bavili jsme se o komunistech a v této souvislosti mi pan kardinál říkal, že by naše země potřebovala prezidenta, který by dokázal stmelit národ a byl autoritou v situacích, kdy tato země musí čelit mezinárodním výzvám.

Lidovky.cz: Myslíte si, že sledoval, jak prezident Zeman ohlásil kandidaturu?
To si myslím, že ano.

Podle Randy si kardinál už nic nepřeje, v srdci má prý už jen Karlín

Lidovky.cz: Pojďme se podívat na noc ze 17. na 18. února, kdy bylo panu kardinálovi nejhůř. Myslel jste si tehdy, že to je jeho poslední noc?
Vypadalo to tak. Tehdy jsme se hodně bránili myšlence říkat něco k situaci kardinála veřejně, protože to byla intimní záležitost. Ale nakonec nás přesvědčila jeho vstřícnost k médiím, kterou si stále zachovával. Překvapil nás třeba otevřeností, s níž popisoval závažnost své diagnózy. A druhým, závažnějším důvodem, proč jsme vyzvali lidi k modlitební podpoře, bylo, že jsme se o pana kardinála báli. Všechny zprávy lékařů naznačovaly, že umírá. Museli jsme v té chvíli něco udělat. Takže jsme poprosili lidi o modlitební podporu.

Lidovky.cz: Nicméně druhý den ráno se jeho stav dramaticky zlepšil, pan kardinál o tom mluvil jako o zázraku z rukou lékařů. Vnímal jste to stejně?
Už jsem párkrát v životě zažil chvíle, kdy se spojily různé veličiny, a vytvořila se síla, která byla v daném okamžiku zásadní. My jsme věděli, že pan kardinál bojuje, a on věděl, že my bojujeme s ním. Nebyl v tom sám. Pochopitelně, že v tom všem byla klíčová pomoc lékařů. Bez ní by se pana kardinála zachránit nepodařilo. Myslím však, že nikdo, kromě pana kardinála, nemá právo hovořit o tom, zda se tu noc stal, či nestal zázrak. Zázraky nejsou žádná laciná kouzla, ale neviditelné nitky vedoucí do nejhlubšího nitra člověka. O těchto věcech je lépe mlčet, pokud nám nejsou určeny.

Lidovky.cz: Jak jste se pak ráno dozvěděl, že to pan kardinál zvládl?
Proběhl jak kontakt s lékaři, tak přímo s panem kardinálem. Sám byl překvapený, že se to podařilo.

Lidovky.cz: Jak moc je nyní na panu kardinálovi znát, že čelí tak těžké nemoci?
Nemoc se na něm podepsala, to je jasné. Na druhou stranu si v sobě pořád drží určitou jiskru.

Lidovky.cz: Kdybyste popsal jeho aktuální běžný den, jak vypadá?
Je na lůžku. Procházky po zahradě nebo po nemocnici nejsou možné.

Lidovky.cz: Za jakých okolností lze uvažovat o tom, že by se vrátil do Karlína?
Víme, že pan kardinál má Karlín pořád v srdci. Pokud by se ukázalo, že by byl schopen převozu, všichni jsou připraveni k jeho uskutečnění.

Lidovky.cz: Budou mít v tomto poslední slovo lékaři?
Pan kardinál všemu nechává volný průběh. Nic nepožaduje, má důvěru v to, že věci jdou, jak mají. Kdyby návrat do Karlína nevyšel, přijme to. Ještě když na karlínské faře byl, plánovali jsme pro něj uskutečnit v místním kostele koncert. V květnu má oslavit 85 narozeniny. Přemýšleli jsme, co by ho potěšilo a nakonec jsme se domluvili, že mu uspořádáme právě koncert. To bylo v době před chemoterapií. Z nápadu se těšil. Tenkrát nikoho z nás nenapadlo, že by se ho třeba nemohl osobně zúčastnit. Dnes jsme domluveni, že se koncert uskuteční, i kdyby si ho pan kardinál nemohl poslechnout osobně. Zahraje na něm hudba Hradní strážce a Policie České republiky, což jsou vynikající hudebníci, kteří hrají například při státních návštěvách. S panem dirigentem Janem Zástěrou se pan kardinál zná ze svatováclavských bohoslužeb ve Staré Boleslavi a jeho tvorby si velmi váží.

Lidovky.cz: Myslíte, že mu vidina toho koncertu pomůže v boji s jeho nemocí vytrvat?
Myslím, že neuvažuje tak, že by se chtěl něčeho dožít. Přijímá s pokorou každý den, který přijde. Může to znít nepřirozeně, ale on nemá žádnou potřebu, nic, po čem by vyloženě toužil. Je spokojený, protože je v Boží náruči. Ale kdyby si měl něco přát, tak by to byl ten Karlín.

„Jeho nemoc se mě dotýká více, než jsem si myslel“

Lidovky.cz: Od první chvíle se mluví o tom, jak pan kardinál přijal svou diagnózu s klidem. Jak se na něm projevuje, že je se svým stavem smířený?
Nemáte pocit, že mluvíte s nemocným člověkem, který se trápí kvůli tomu, že má krátkou perspektivu života. Mluví klidným hlasem, zajímá se o věci kolem sebe. Je to, jako byste s ním seděli na kávě v kavárně. Pro něj nemoc není téma.

Lidovky.cz: Do jaké míry mu v jeho boji s nemocí pomáhá víra?
Pomáhá mu absolutně. Je součástí jeho osobnosti. Život má na víře postavený. Pomáhala mu celý život v různých situacích a teď se završuje v nemoci, o níž ví, že ho přivede k Bohu. Jeho svět se zúžil. Teď už je v něm přítomen jen on a Bůh. Klid v duši mu ale jistě přináší množství pozitivních reakcí, které dostává. Ví, že svůj život nežil nadarmo.

Pošlapali jste ústavu jako za komunistů, opřel se kardinál Vlk do Zimoly a spol.

Lidovky.cz: Řekl byste tedy, že mu ta nemoc v důsledku prohlubuje jeho duchovní život?
Ano. On to nevnímá jako konec, ale jako přípravu na setkání. Myslím, že tak to chápou všichni křesťané. Akorát že se o tom jinak mluví v době, kdy máte kus života před sebou, a jinak ve chvíli, kdy máte jistotu své „cílové rovinky“. My si teď můžeme říkat, že se nebudeme bát smrti, protože pak se setkáme s Bohem. Jenže v těch posledních chvílích vás může napadat, jestli ten Bůh vůbec existuje. Jestli jste nežil svůj život v nějakém bludu. To jsou ty temné noci, které mohou zažívat i věřící lidé. U pana kardinála je zřetelně vidět, že se u něj žádné temné noci nedostavují. Je tam jen hluboká radost, že se mu blíží setkání s tím, k němuž se celý život modlil.

Lidovky.cz: Jak se vás osobně dotýká, že pan kardinál je takto vážně nemocný?
Musím se přiznat, že víc, než jsem si myslel. Za ty roky spolupráce s panem kardinálem se zrodilo cosi, co by se snad dalo nazvat přátelstvím. Když vidíte, že člověk, kterého máte rád, se má dobře a je zdravý, berete to jako samozřejmost a nezabýváte se tím, jak moc je pro vás vzácný. Až v okamžiku, kdy jsem se dozvěděl o kardinálově nemoci, jsem si uvědomil, jak moc by mi chyběl. Že pro mě znamená víc, než jsem tušil. Tu noc, kdy jsme se báli, že pan kardinál zemře, jsem měl u postele zapnutý mobil. Kdykoliv jsem se pohnul nebo probral z polospánku, hned jsem ho zkontroloval, jestli nejsou nějaké zprávy. Pokud bych směl použít příměr ze sportovního prostředí, tak když jdu na fotbal na svou oblíbenou Slavii, někdy mám i před těžkými zápasy pocit, že dneska se zkrátka vyhraje, že to prostě jinak nemůže dopadnout. A já se i tu noc proměnil ve fotbalového fanouška, který byl skálopevně přesvědčen, že se musí vyhrát. A že vyhrajeme my všichni, co za pana kardinála bojujeme, byť třeba jen jako diváci na tribuně.

Lidovky.cz: Čím je pro vás pan kardinál tak důležitý, co vás kromě víry spojuje?
Pana kardinála jsem zažil ve chvílích, kdy přijímal významné státníky, promlouval k davům shromážděných a zastával důležité funkce. Dnes kolem něj nezáří blesky fotoaparátů, ani se vedle něj netočí důležití lidé v oblecích a kravatách. A přitom mám pocit, že se vlastně vůbec nic nezměnilo. Že je pan kardinál pořád stejný. To je mi moc sympatické, protože jsem přesvědčen, že krásný a plný život se dá prožít kdekoliv, máte-li srdce na správném místě. A je úplně jedno, jestli jste společensky významnou osobou nebo posledním človíčkem někde v zapadlé vesnici. Tak to cítím a myslím, že tak to cítil i pan kardinál, ať už umýval výlohy nebo se bavil s prezidenty.

Lidovky.cz: Až jednou odejde, jak se to projeví na české církvi, co v ní zanechá?
Pan kardinál se bezesporu zařadí mezi významné osobnosti, které česká církev v tomto století měla. Byl to bojovník proti komunistické totalitě a člověk evropského myšlení, který nebyl zahrabaný v naší malé kotlině, ale měl autoritu přesahující české hranice. V něčem mi připomínal teologa Otu Mádra, který za minulého režimu mimo jiné organizoval roznášení samizdatových textů. Když v jeho skupině někoho zavřeli, všichni z toho byli zlomení. I jeho to mrzelo, ale dokázal se smutku nepoddávat a okamžitě plánoval, kdo nastoupí na uvolněné místo. Měl před sebou cíl a za ním šel.