Přestože se tvůrci pro média vyjadřovali, že starobylý Král Lear v novém překladu Jiřího Joska je hrou velmi aktuální, čímž se inscenace prehistorických kusů zdůvodňují běžně (bylo by totiž hloupé napsat, že nejde o nic jiného než o přemrštěné režisérovy ambice), příliš současného z něho vykřesat nedokážou. I to je v českém divadle běžné, ten až instinktivní strach z přesahu k současnosti a možná až neschopnost vůbec nějaký vztah k přítomnosti zaujmout. Jen obléci herce do více méně dnešních kostýmů a krajkové límce vyměnit za kravaty a saka nebo brnění za maskáče a použít projekce jaksi nestačí. Jde o ucelenost výkladu a jevištní koncepce. Jde o to, co se v košaté struktuře tragédie akcentuje a co potlačí, případně škrtne. Jaké linie se v komplikované a tématy nabité hře zvýrazní a dosloví. Způsobem, který rezonuje s realitou současného diváka.
Právě tato důslednost promýšlení a schopnost jejího přenesení na scénu Learovi v ABC chybí. Stejně jako v ní chybí schopnost režie systematičtěji vytěžit jednotlivé nápady, na nichž by se dala inscenace vystavět, které však Svojtka až příliš snadno opouští, aby přinášel nápady další a zase je nevyužil nebo na ně zapomněl. Z takového plýtvání se může zrodit jen nedostatek invence v závěru. A výsledná trapnost vrcholných tragických výjevů, v nichž už vše závisí jen na hercích ponechaných napospas sobě samým.
Jen scénická ilustrace textu Na jevišti ABC probíhá jen scénická ilustrace Shakespearova textu. Nesoustředěná, roztěkaná a v závěru uchvátaná. Je k zahlédnutí i několik veselých logických nesmyslů, které tápání jen podtrhují. Třeba převlek Hraběte z Kentu za válečného veterána s páskou přes jedno oko a s berlí, o kterou se opírá, jak si Zdeněk Vencl zrovna usmyslí, protože jinak po scéně svižně skotačí, ba se i rve. Nebo absurdní okamžik v závěru hry, kdy se mezi anglickými vojáky, kteří právě v toporně spartakiádně předvedené bitvě porazili Francouze, náhle objeví jeden z francouzských důstojníků, aby Vévodovi z Albany podal důležitou zprávu, jako by se v anglickém týlu pohyboval už nějakou dobu, a nikomu to nepřišlo divné. Ale možná se dotyčný herec jen nestihl převléct.
Podobně je na tom ale i jedna z klíčových scén tragédie, propuknutí Learova šílenství uprostřed běsnících živlů. Zatímco Lear bojuje s vichrem, je bičován přívaly vody a snaží se do bouře vykřičet svůj vztek a zoufalství, Jan Vlasák trochu zapomíná hrát, s jakým extrémním nečasem, proti jakým živlům marně napíná celou svou bytost. Deklamuje sice halasně, ale stojí jen na stabilních prknech jeviště ABC s příjemně klimatizovaným a umělou mlhou zlehka začouzeným sálem. Jeho tělesnost, stejně jako v případě dalších osob na scéně, zůstává extrémním počasím nepoznamenána. Témat se v příběhu krále, jenž své království za sladce znějící lži pošetile rozdal svým dvěma dcerám a tu třetí, co se odmítla pokrytecky lísat, vyhnal, nabízí přehršel. V ABC se mohlo hrát o pokrytectví, jehož masku si mohou dovolit odhodit jen ti, kteří už konečně mají moc. Mohlo se hrát o zápasu světa konzervativního stáří s bezohledným mládím nebo o zpupnosti moci. Mohlo se dokonce hrát o cynické politice, protože nezištná láska francouzského krále k vyděděné Cordelii a vojenská výprava do Anglie pod záminkou záchrany starého krále budí dojem politického kalkulu. Všechna tato témata se v Learovi dají nalézt a jistě i další, na nichž by bylo možné inscenaci vystavět. Svojtka s Janků si jako ústřední nevybrali žádné. Anebo se na scénu snažili natěsnat všechna. Což je totéž.
***
William Shakespeare: Král Lear
Překlad: Jiří Josek Režie: Petr Svojtka Scéna: Ondřej Nekvasil, Divadlo ABC, premiéra 11. 9.
O autorovi| ROMAN SIKORA, Autor je divadelní kritik
