V Česku neexistuje jasný systém tvorby státního rozpočtu. Jak potom může být hospodárný?
Průhlednost českého státního rozpočtu připomíná vtip o starém lordovi, který nechá sledovat svoji mladou lady. Na den odjede a po návratu se ptá komorníka, co viděl. „Lady měla schůzku s neznámým mladým pánem, který jí přinesl květiny. Potom měli romantickou večeři při svíčkách. Pak si pustili gramofon a tančili.“ „A co bylo potom?“ ptá se lord. „Pak šli do ložnice a nic víc jsem neviděl, protože se zhaslo.“ „Ach, Jenkinsi,“ povzdechne si lord. „Zase ta hrozná nejistota.“
Dva mladí lidé opačného pohlaví, kteří jsou dobrovolně spolu potmě v ložnici, se velmi pravděpodobně nebudou věnovat diskusím o Platónovi nebo vyprávění pohádek bratří Grimmů. Ale teoreticky to samozřejmě vyloučeno není. Ve veřejných financích máme na jedné straně kvanta peněz a na straně druhé množství lidí, kteří o tyto peníze mají zájem. To vše v téměř úplné tmě. Jaká hrozná nejistota. Teoreticky je sice možné, že v českých veřejných financích se neplýtvá a nekrade, ale věříte tomu?
Legální porcování medvěda Pokud se pokusíme seriózně analyzovat výdajovou stránku českého státního rozpočtu, nutně se ocitneme v situaci komorníka Jenkinse: máme celou řadu solidních, ovšem pouze nepřímých indicií, že se děje něco nekalého. Jít k soudu není s čím. Nepravosti se dějí buď v naprosto neprůhledném prostředí, anebo jsou dokonce zcela legální, jako ono pověstné porcování medvěda. Na něm poslanci lpí jako svízel na kalhotách. Lidovecký poslanec Šustr si například jako vždy vybojoval dotaci ve výši 46 milionů pro tělovýchovnou organizaci Orel.
Použití veřejných prostředků pro soukromé účely bychom mohli za jiných okolností nazvat krádeží, nicméně Šustr má své počínání posvěcené zákonem.
A není zdaleka sám. Vzpomínám na jeden seminář o veřejných financích, kde se mimo jiné hovořilo i o porcování medvěda.
Přítomno bylo i několik představitelů z tehdejší vládnoucí strany. Jeden z nich vehementně horoval proti zákonnému omezení možnosti poslanců libovolně rozhodovat o výdajích. „Když omezíme moc poslanců tímto způsobem,“ řečnil plamenně, až se mu všechny tři brady klepaly, „tak můžeme rovnou zrušit demokracii! Protože pak už to nebude žádná demokracie, když poslanci nebudou mít právo demokraticky rozhodovat o rozpočtu!“ Dotyčný demokraticky zvolený velmož má neoficiální přezdívku Velká kapsa. Zas ta hrozná nejistota, proč a jak k ní přišel.
Pokud se budeme držet jen oficiálních a ověřitelných faktů, zjistíme toto: 1. Česká ekonomika prochází růstovou fází, stejně jako zbytek světa. Český hospodářský růst byl v posledních letech tažený světovým vývojem a globálním nadbytkem kapitálu. Byla tedy unikátní příležitost dát veřejné finance do pořádku. 2. Zbytek světa skutečně hospodaří mnohem rozumněji, až na pár výjimek jako Maďarsko, Albánie, Pákistán nebo Egypt - jen tyto země budou mít v roce 2007 horší schodek než Česká republika. Je to ostuda, obrovská ostuda, která více či méně padá na všechny české parlamentní strany. 3. Česká republika patří mezi země, které jsou v globálním měřítku nejméně ohroženy chudobou. Není tedy potřeba masivních sociálních programů. Bohužel právě ty v posledních letech nabobtnaly do gigantických rozměrů, a to zcela zbytečně. 4. Chybí informační systém pro tvorbu veřejných rozpočtů, chybí audit i kontrola hodná toho označení.
Státní rozpočet je sestavován tak, že tento proces závisí na hrstce specialistů, zejména na legendárním náměstkovi Eduardu Janotovi. Žádný odborník, ani sám pan Janota, ovšem netvrdí, že jde o systémově správný postup. Jak má ovšem státní rozpočet být hospodárný, když chybí elementární pořádek?
Státní rozpočet je každoročně předkládán ke schválení v takové podobě, která vzdoruje seriózním pokusům o analýzu. Osm až deset svazků různé tloušťky, celkově balík spotřebovaného papíru formátu A4 dosahuje rozměrů řádově desítek centimetrů. I takto rozsáhlý materiál by bylo možné intelektuálně vstřebat, kdyby byl logicky a přehledně členěn. Na jedné straně je až k neuvěření, jaké detaily lze zjistit: kolik bude činit dotace na vymalování hasičárny v Pocinovicích, kolik dostane ochotnický soubor tu a agentura na ochranu krajiny onde. Vyčísleny jsou i tisícové položky. Přejdeme však k jiné kapitole a Jenkins opět vidí jen tmu. Zvýšení rozpočtové kapitoly té a té o pět, deset, patnáct miliard - peníze jen prší, aniž by tato průtrž peněženek daňových poplatníků byla jakkoli komentována, jakkoli vysvětlena.
Tolik nenáviděné porcování medvěda je ovšem skutečně spíše jen symbol než kořen problémů. Na celkových výdajích se poslanecké iniciativy podílejí všeho všudy polovinou procenta. Hlavní problém je v neexistenci systému tvorby rozpočtů, nekontrolovatelném hospodaření a v sociálním populismu. Plánovaný deficit ve výši 70 miliard na rok 2008 by byl naprosto zbytečný, kdyby vlády doslova neprohospodařily posledních deset let.
Ve veřejných financích máme na jedné straně kvanta peněz a na straně druhé množství lidí, kteří o tyto peníze mají zájem. To vše v téměř úplné tmě. Jaká hrozná nejistota.
O autorovi| Pavel Kohout ředitel pro strategii, Partners pavel.kohout@partnersgroup.cz
