Vypadá, jako by si nakroutil svůj monarchistický knír, vystoupil ze svého obrázku a hned po interview se tam zase hodlal vrátit. Neztrácí čas zbytečnostmi. Žije ve svém světě, do kterého patří: Dům zarůstající čím dál víc břečťanem. Žena Ema, která to umí s počítačem. Černý knírač Apolena. Papoušek, kterého dostal před lety na pohlídání – a od té doby tu je. Milovaný Franz Josef a naše nejpůvabnější „výstředně emancipovaná“ první dáma, císařovna Sissi. Ještě oblíbení Turci a Řekové. Provokatér a obdivovatel c. a k. mocnářství se mnou pohovořil stylem: Ptejte se mě, na co chcete, a já budu zase říkat, co chci já. Ale tak hezky se při tom usmíval, že jsem mu to na místě odpustila.
* Chtěl jste se, pane Borne, sejít hned po obědě, abyste stihl odpoledne pracovat. A já myslela, že budete v tom vedru po obědě šlofíčkovat...
- Nene... šlofíčky zásadně nechávám mladším. (směje se)
* Pracujete i v osmdesáti každý den?
- No ale, paní Plavcová, co by člověk měl kristepane dělat jiného? Mě děsí touha Řeků jít v padesáti do penze. Přitom já Řecko miluju, jezdíme tam se ženou rok co rok. Tam byl ale prostě ráj na zemi. Kdo uměl nějakou cizí řeč, hned dostal přidáno. A kdo chodil včas do práce, dostal přidáno taky.
* Vy si život bez práce neumíte představit?
- Nóóó... možná to cestování. Ale furt by mě to taky nebavilo.
* Abychom si v tom udělali pořádek – jak vypadá Bornův obyčejný den?
- No tak pes mě budí za deset minut šest. Je strašně solidní, náš pes, protože to nedává na dřív. Je pravda, že papoušek někdy začne řvát ještě dřív než pes – a to už nejde nic jiného dělat než vstát. Ráno chodí se psem žena, já mám službu v poledne a večer. Pes totiž, jestli to nevíte, utváří váš život podle sebe. Ti, kteří o něj pečují, jsou vlastně jeho služebníci. A on pes ví, že to tak je. Rozdíl je akorát v tom, že já jsem služebník rozvernej, kterého nemusí tak úplně poslouchat, kdežto moje žena je služebník přísnej, kterého je poslouchat nutno. Takže se dá říct, že pes i já ženu posloucháme. (směje se)
* Proč myslíte, že jsou Češi takoví milovníci psů?
- Já bych řek’, že je to odlesk komunismu. Pes byl prostě kamarád, kterému je možno důvěřovat. A hovořit s ním o politice – i když to toho psa někdy otravovalo. To mám vypozorovaný, že když tady se mnou občas natáčejí něco do rádia, tak pes mě při tom pozoruje. A jak začne zívat, říkám si: Měl bys přestat. Už jsi nudnej. Psi jsou strašně inteligentní.
* No a pak, když vstanete?
- No tak v koupelně ten čas nehoním. Klidně tomu dám i hodinu, poslouchám tam zprávy. A pak člověk začne dělat nebo má něco ve městě k vyřízení. Jdu k rámaři, k tiskaři... Potom jedu domů a zase dělám. Ale s nadšením, paní Plavcová, ne že bych si na práci stěžoval! Teď budu třeba dělat kostýmy a výpravu k Offenbachovu Orfeovi v podsvětí, pro ostravské divadlo. Já ale mám tu výhodu, že už můžu zdvořile odmítnout práci, která by mě netěšila.
* A neměl byste už vlastně mít, jako staří mistři, svou dílnu plnou mladých malířů, kteří by za vás ve vašem stylu tvořili? Jen byste to chodil podepisovat.
- Máte pravdu, Rubens to tak dělal. Měl své mistry na zvířata, mistry na drapérie, jiné na krajinu, na podnebí. Na zataženo, nebo naopak na slunečno. Ale to u nás možné není. Obyvatel malinké země, ještě k tomu z Východu, musí furt dělat. To mě mimochodem štve, že kamkoli po Evropě se hnu, vždycky mě uvítají: „Vy z Východu...“ To nám zůstane, možná ne úplně navždycky, ale pět set let na beton. A způsobil to Alexandr Veliký, který Evropu rozparceloval – a my jsme se stali součástí Východu. Vysvobodili nás Habsburkové, jen díky monarchii jsme se dostali do Evropy. Rakousko-Uhersko byla Evropa – a někde byli ještě přištípnutí Francouzi, Italové, Němci. Želbohu, pádem monarchie jsme se ocitli zase na Východě.
* Obratně jste to převedl ke svému oblíbenému mocnářství. Jestli dovolíte, já se taky budu držet svého: Liší se vaše neděle od všedního dne?
- V zásadě ne. Jen jako věřící člověk se vždycky nepatrně dotknu kostela. Nemusím tam být po celou pobožnost. Dokonce bych řek’, že je nejlepší, když jsem v kostele úplně sám. Na krátkou rozmluvu s „těmi nahoře“ nepotřebuju žádnou dekoraci.
* Nedávno jste oslavil osmdesátiny. Pociťujete nějak stáří?
- Malinko mě to znechutilo. Protože ta osmdesátka vytyčuje hranici, do osmdesátky je to ještě mládí – a pak už je jen devadesátka a stovka. I když můj přítel nejbližší, doktor František Dvořák oslavil devadesátiny a zdá se mi, jako by načerpal nějakou novou mízu. Ono se sice říká, že muži nestárnou, ale pravda je, že stárnou stejně legračně jako ženy, stejně zdecimovaně vypadají, když se na to dívám ostrým pohledem dravčím. Je to prostě na nic. Ale spravedlivý.
* Chováte se úměrně svému věku? Nebo se někdy musíte napomínat?
- Tak člověk se vlastně většinou chová nedůstojně. Ale některé věci, které baví mladé lidi, mě už absolutně nebaví. Současná hudba. Americké a japonské kreslené filmy mě znechucují. A filmy mě vlastně už vůbec nezajímají, poněvadž odmítám sedět s cizím člověkem v jedné řadě. A sedět na představení vedle cizího člověka je téměř nechutné. Což věděl už bavorský král, který si vždycky zakoupil divadelní představení jenom pro sebe. (směje se)
* No, budu to brát jako jednu z vašich provokací. Vy si ostatně, jak jsem si všimla, zakládáte na své pověsti provokatéra a moralisty, který tvrdí, že od rozpadu Rakouska-Uherska jsme v úpadku. Ale není to ve skutečnosti výraz toho, že v tomhle věku už člověk svět nepociťuje tak úplně jako svůj?
- Já myslím, že jste to řekla dobře. Člověk považuje svět za svůj, když si z něj může vybírat, co mu vyhovuje. Já jsem kdysi chodil vášnivě rád do biografu, ale na Clarka Gablea nebo Kateřinu Hepburnovou. Co si mám vybrat dneska? My se ženou ale pořád žijeme svým způsobem, například rádi jezdíme vlakem, protože si v něm člověk může číst, dokonce si někdy objednat bílé víno. A cestou ho vždycky něco uchvátí. Jenže i německé vlaky mívají zpoždění, takže nám většinou ujede spoj a pět hodin čekáme v Mnichově na jiný... Naše dvě vnučky, už dospělé slečny, jedné je devatenáct a druhé dvaadvacet, si z nás dělají legraci, že jízda vlakem je takový náš bungee jumping, zkrátka adrenalinový zážitek.
* Snaží se vám vnučky vysvětlit, co je třeba Facebook?
- Vědí, že to je bezpředmětné. Mačkat ty blbý knoflíky na internetu – já zapomenu za několik vteřin, kterej knoflík jsem předtím zmáčkl. Takže to odmítám. Žena se to s počítačem naučila, protože na většinu věcí jsou ženský inteligentnější než mužský. Ovšem mužský to nechtěj připustit, i když to často v hloubi duše tuší. A každý jen trochu inteligentní muž se začne taky trochu vzdělávat, aby držel s ženou krok. Já si vlastně myslím, že ženský jsou hnací motor světa.
* Je pro výtvarníka dnešní doba inspirativní?
- Nesmírně, zvláště politika. A teď nemyslím nějaké politické výroky, ale ty typy našich politiků! Já si někdy připadám jak Alenka v říši divů. Je to bezvadný, ani nemusíte shánět modely. I Havlovi poradci bývali jedineční, já dokonce tenkrát udělal grafický list Poradci – jsou to zvířata, ale mají trošku jejich rysy. Ono pomocí zvířat si můžete dělat legraci z kohokoli, nikdo se neodváží říct: To prase vypadá jako premiér. Ovšem nejmalebnější ze všech českých politiků, to se nedá nic dělat, je pan Paroubek. A jeho malebnost dokreslují i výroky jeho půvabné ženy. Ale po pravdě řečeno, proti tomu, co bylo, je to paráda. Moje generace prožila téměř celý život v útlaku. A celou tu dobu se člověk těšil, až bude moct mluvit, co chce, až bude moct jet, kam chce. Což se nám vlastně splnilo. Dožili jsme se zázraku, i když to teď taky za moc nestojí.
* Podle vašich obrázků bych řekla, že vás baví vidět svět jako grotesku, nebrat ho moc vážně. Viz váš Karel Havlíček Borovský v Brixenu s lyžemi v ruce...
- Havlíčka já miluju. Jemu se dostalo té výsady, že zadarmo pobýval v nejkrásnější oblasti monarchie. A ten hotel Zum Elephanten, to byl nejluxusnější hotel své doby. Třeba Palacký, známý tím, že si na cestách vybíral pouze nóbl hotely, tam také několikrát nocoval. Havlíčkovi vyvářeli v hotelové kuchyni vybranou krmi, chodil za ním starosta, aby si s ním inteligentně pohovořil, nebyla žádná jazyková bariéra. A když ho to potom v hotelu přestalo bavit a pronajal si domeček, stejně mu tam nosili jídlo z hotelu. Přitom docela chápu, že byl naštvanej, protože dostával české noviny poštou s jednodenním zpožděním! Koho zajímají den staré noviny? Taky jsem třeba udělal dosti excentrický grafický list Jan Neruda přistižen v harému. František Dvořák mi totiž půjčil cestopisy Jana Nerudy, o kterých jsem do té doby neměl tušení. Neruda byl třeba půl roku v Egyptě, půl roku v Turecku – tehdy se jezdilo na dlouho. A když se jako starej slavjanofil dostal na cestách do sporu s policisty kvůli nevhodnému chování nebo řečem, vytáhl z kapsy rakousko-uherský pas a řekl: „Pánové, jsem členem největší monarchie v Evropě. Na mě nemáte žádné právo.“ A nechali ho být.
* Když se člověk dožije osmdesátky, ještě k tomu v dobré kondici, je to samo o sobě úspěch. Jaké to ale je, když vaši kamarádi jeden za druhým odcházejí?
- Člověku to přijde líto v okamžiku, kdy se to stane. Zajímavé je, že pak, když vzpomínáte, už u toho ten smutek není. Třeba na Kamila Lhotáka já vlastně vzpomínám s radostí. Přátelství výtvarníků tenkrát vznikalo hlavně kolem hlubotiskové a litografické dílny. AKamil Lhoták měl takové nadání a takový smysl pro humor... On například způsobil, že vznikl malý a nepravidelně působící divadelní spolek grafiků Grafothalia. A když někdo z nás slavil narozeniny nebo měl vernisáž, hráli jsme mu divadlo. Já například hrál Škrholu a byl u toho oblečený jako Jásir Arafat, kostkovaný šátek a tak, prostě každý si pustil fantazii na špacír. Texty jsme většinou zapomněli, museli jsme improvizovat. K nejpopulárnějším kusům tenkrát patřil balet Mamutí jezero, tedy Mamutínoje ózero. Byl v tom Oldřich Kulhánek, Jiří Šalamoun, jeho žena Eva Šalamounová, Herčík, prostě všichni, kteří se pohybovali kolem té dílny, mezi grafiky panovala tehdy soudržnost. Bylo to naprosto perfektní a zažili jsme hodně legrace. Víte, i ve výtvarném umění byli vážní lidé. Ale ti měli všechno v životě těžší.
* Zůstaňme ještě chvíli u vašich pozoruhodných kamarádů a slavných známých...
- Když jsem přišel jako kluk na akademii, ještě jsem zažil slavná jména – třeba Maxe Švabinského, kterému tam nechali doživotně ateliér. A vrátný vždycky za Mistrem vybíhal v hluboké úkloně. Nebo Otakar Nejedlý, kterému se říkalo Voťas. On pobýval asi rok v Indii, a když potom v Čechách vozil své žáky malovat do plenéru, vařil jim indické polívky, kterým říkal jednotným názvem: Kušna v plamenech. Já nebyl jeho žák, takže jsem naštěstí nebyl nucen to ochutnat. Vratislav Nechleba, slavný portrétista, který maloval i Masaryka, jeden z nejlépe placených malířů své doby a taky módní elegán výstředního chování. Na vlastní oči jsem viděl, jak si půjčil od žáka štětec a korigoval jím jeho práci. A pak si takhle ten štětec utřel o klopu svého dokonalého saka. Odešel k sobě do ateliéru – a vrátil se v jiném dokonalém saku. Tamto poslal zřejmě rovnou do čistírny.
* Mezi vaše kamarády patřil později i Rudolf Hrušínský?
- Rudolf Hrušínský moji ženu a mě seznámil s celou tehdejší hereckou partou. Často zrovna tady sedával, občas i s Kemrem. A moje žena říkala: „Pane Kemr, vy pojedete autem, ale vypil jste strašně vína...“ A Kemr na to: „Ale to nevadí, milostpaní. Ono si to to auto se mnou vyřídí samo.“ To bylo vlastně, ač totalita, jedno z nejhezčích období, co jsem zažil. Jenže pak jsme chodili za Rudolfem i do nemocnice, kde spala vedle jeho postele na zemi jeho žena Eva... No prostě – i kometa jednou skončí. Miloval jsem taky Svatopluka Beneše, to byl skutečný džentlmen. Vzpomínám si, že jednou u nás byl na večeři, už distingovaně jedl, když dorazil Bohumil Hrabal, naklonil se nad jeho talíř a povídá: „Ukaž, já to vochutnám... A je to dobrý, vééď?“ Hrabal byl mimochodem opravdu zvlá-št-ní. On když byl trošku stříknutej, jak se jemně říká, vedl takový ty řeči do vzduchu. Ale najednou řekl perlu, že se mohla dát okamžitě do knížky. Taky miloval Rakousko-Uhersko. A jestli nakonec spadl, když krmil ptáky, nebo skočil sám – není to jedno? Ta smrt se hodila k jeho způsobu života.
* Věříte, že se s těmi kamarády ještě někdy shledáte?
- Já bych řek’, že zcela určitě. Pokud teda neměli nějakej kór velkej hřích a netvrdnou teď v očistci.
* Vám se podařilo to, po čem všichni umělci touží – stvořit svůj svět, poznatelný na první pohled. Chtěl byste v něm sám žít?
- Ale paní Plavcová – já přece v tom svém světě, humorem dlážděném, v podstatě žiju. Ale mám-li říct pravdu, kdybych moh’ ovlivnit, kde se narodím jako mimino a budu žít, tak jedině ve Švýcarsku. Jenom ve Švýcarsku se totiž ani v obyčejný hospodě nemůže stát, aby ubrousky měly jinou barvu než ubrusy. A pak – na tu zemi si nikdo netroufne, protože každej tam má ulitý peníze. ?
***
Havlíčka miluju. Když byl v exilu, vařili mu v nejluxusnějším hotelu. ADOLF BORN ? Narodil se v Českých Velenicích, tatínek byl ajznboňák, maminka přišla na svět ve Vídni jako dcera maďarské kuchařky. Absolvoval VŠU a AVU, začínal jako karikaturista (1974 v Montrealu vyhlášen Karikaturistou roku). Spoluautor desítek animovaných filmů, ilustroval přes 260 knih. Má mnoho ocenění (např. francouzský řád Rytíř umění a literatury či české vyznamenání Za zásluhy 1. stupně), vystavoval po celém světě. Od roku 1962 ženatý, dcera Erika, také úspěšná výtvarnice, a dvě dospělé vnučky.
O autorovi| Alena Plavcová, foto František Vlček, redaktorka LN alena.plavcova@lidovky.cz
