Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

Rozvod byl časem zbytečný

Česko

Exkluzivně: Therese Schwarzenbergová napsala autobiografickou knihu, ale českým novinám dosud neposkytla žádný rozhovor. Až nyní máme možnost na rodinném zámku vMurau poznat dámu, která se dvakrát vdala za knížete Schwarzenberga a dvakrát se v životě učila chodit

Přijíždíme do jihorakouského městečka Murau a autem stoupáme po úzké točité cestě ke stejnojmennému zámku. Turisty nepotkáváme, v létě jsou prohlídky jen ve středu a pátek ve dvě hodiny. Zdaleka nejsme první návštěva z Českých zemí. Až sem, hluboko do území Štýrska, zasáhla ruka českého krále Přemysla Otakara II., jehož vojsko v bojích s Habsburky zničilo zdejší původní hrad. Ocitáme se na jednoduchém nádvoří, které zdobí jen několikery parohy, a jdeme po starém, ochozeném kamenném schodišti do druhého patra, jež rodina Schwarzenbergů obývá. Schodiště a chodbu zdobí trofeje a lovecké zbraně, jinak tu ale vládne jednoduchost a střízlivý duch, v porovnání s obvyklou nazdobeností českých zámků trochu nezvyklý.

Paní Therese Schwarzenbergová sedí u svého psacího stolu, a když přicházíme, přerušuje práci na počítači. Z oken jejího civilně zařízeného pokoje jsou na protějším svahu vidět skokanské můstky. Manželka předsedy TOP 09 Karla Schwarzenberga nás velmi mile vítá, ptá se na cestu a nabízí pití. Obutá do sandálů, s rudě nalakovanými nehty na nohou, na sobě prosté letní šaty, jedinou ozdobou jsou tři řady perel na krku. Chvílemi vtipkuje a směje se, i když je na ní vidět, že netouží být středem pozornosti. Navíc kvůli úrazu na lyžích chodí o holi a s obtížemi. A to jí lékaři předpovídali, že bude do smrti upoutána na lůžko… „Máte už dost fotek?“ ptá se kolegy poté, co sotva párkrát stiskl spoušť. Přesto se svého úkolu zhostila přívětivě a odpověděla na veškeré naše otázky.

Děkujeme, že jste si na nás udělala čas.Jen mě mrzí, že neumím česky, kdysi jsem se začala učit, pak přišel úraz a už jsem se k tomu nevrátila. Čtyři pět let po úrazu se mi dařilo opravdu špatně. Ale budu teď muset zase začít, abych rozuměla alespoň základním věcem.U nás ale žije tolik cizinců, kteří nemluví česky, vystačí s angličtinou...Díky bohu, to je moje záchrana, když jsem v Praze, nikdo už nemluví německy, nebo jen pár lidí starší generace.

* Když jste byla v roce 1968 poprvé se svým mužem v Československu, jaké to tehdy pro vás bylo?

Byla jste už na světě?

Ne.

* A vy? (Paní Schwarzenbergová se obrací k fotografovi, který také zavrtí hlavou.)

To znáte pražské jaro jenom z vyprávění. (směje se) Vaše země byla tehdy velmi šedivá. Všechny země za železnou oponou byly pro nás ze Západu deprimující. Lidé byli mrzutí, smutní a nedůvěřiví a všichni měli strach, aby neřekli něco špatně a někdo je neudal. A pak v roce 1968 přišlo s pražským jarem velké oživení. Dubček byl neuvěřitelné zosobnění naděje. Ulice byly najednou plné a lidé diskutovali a vládla zase jistá svoboda názorů. A dokud nepřišli Rusové, byla celá země v ohromné euforii.

* A jak vidíte Českou republiku dnes?

Neuvěřitelně se změnila. Vzhled měst, to se vůbec nedá srovnávat s rokem 1968. Teď jsou všude elegantní obchody, nádherné budovy. Praha je zcela západní, překrásné město. Každý dům je opravený, prakticky už neexistují zpustlé domy. Ale provoz v Praze je nemožný. To je strašné.

* V roce 1994 jste podpořila dialyzační stanici pro děti v Motole. Jak jste si vybrala právě toto oddělení?

To bylo takhle: V roce devadesát jsme na Hradě udělaly velkou benefiční akci a její výtěžek šel především ve prospěch českých lékařů, kterým jsme financovaly studijní pobyty na Západě. Šlo o stovky doktorů. Byli velmi spokojení, spoustu toho dohnali a navázali kontakty.

* Říkáte my jsme uspořádaly. Kdo je to „my“?

Já a jedna moje přítelkyně, vévodkyně Ratiborová. Ona znala celou tu společenskou smetánku, kterou já moc dobře neznám. (směje se) Ti všichni byli pozváni. Ale zaplatili velmi mnoho peněz.

* Ti donátoři byli Češi?

Američani, Angličani, Francouzi, Němci, Rakušané, Italové, skrz naskrz celý kontinent. Tehdy jsme získaly relativně dost peněz. A v souvislosti s touto akcí jsem se dostala i k Motolu, odkud se přihlásila řada doktorů na studijní pobyty. A pak mi jeden z nich řekl, že dialyzačnímu oddělení chybí ještě pár dialyzačních přístrojů. Tak jsme jich ze Západu několik přivezly. A to je všechno.

* Zmínila jste svou přítelkyni – vévodkyni Ratiborovou. Vy ještě používáte šlechtické tituly?

Ne, my je nepoužíváme, jen tak interně.

* A vy jste…

Já jsem kněžna, ale mám i akademický titul. Můj muž je kníže. (říká česky, s hezkou výslovností)

* Byla jsem trochu zmatená, jak se vlastně jmenujete, protože jsem vás několikrát našla na internetu ne jako Therese Schwarzenbergovou, ale jako Therese zu Hardegg.

To je moje dívčí jméno. Ale když zůstaneme u titulů, moji rodiče byli hrabě a hraběnka. Ale Schwarzenbergové jsou o třídu výš. Ti jsou knížata.

* Co pro vás znamenalo, že jste se narodila do rodiny, která kdysi patřila do šlechtického stavu?

Svým způsobem je člověk hrdý na svou rodinu. Je to druh tradice, která je pořád ještě pěstována. Víte, já jsem celý život pracovala. A v zaměstnání jsem byla paní doktorka Schwarzenbergová – a při tom se nemyslelo na nějaké další tituly. A většina mých přátel je bez titulu. Ale samozřejmě znám celou řadu šlechticů. Mezi šlechtici, mezi sebou, ten titul používáme. Ale ve veřejném životě prakticky vůbec.

* Jste lékařka. Jak se díváte na dnešní medicínu?

Od toho úrazu už nejsem aktivní. Ale jsem stále dost informovaná a pracuji také na jedné nemocnici v Africe. Problémy medicíny v Rakousku jsou způsobeny především tím, že se stala velmi drahou. Mohou si ji dovolit jen určití lidé a jiní ne. Navíc, dnešní společnost je čím dál starší. Díky moderní medicíně se například z lidí po mrtvici stanou pacienti, kteří dlouhá léta vyžadují péči. A to je samozřejmě šíleně nákladné. A jednou z mnoha otázek je, jak dlouho si to stát může dovolit. Jinak je medicína v Rakousku dobrá. Máme excelentní nemocnice, velmi dobře vzdělané lékaře.

* A co by bylo podle vás řešením?

Člověk musí bojovat za to, aby péče zůstala udržitelná pro všechny. Jestli se to podaří, to nevím. Nad tím už si tolik lidí lámalo hlavu… Ve své autobiografické knize „Má cesta zpátky do života“ kritizujete přístup lékařů k pacientům…

* To je také jeden z důsledků moderní medicíny, která zakládá své diagnózy především na přístrojích, výsledcích laboratorních testů a různých vyšetřeních. A ne na rozhovoru s pacientem. Ale pacienti chtějí osobní přístup. Ovšem to je problém na celém světě. Pacienti se dostanou do obrovských nemocnic, pak se u nich staví doktor a řekne: Hrrr, hrrr, uděláme to a to. Na základě výsledků je stanovena diagnóza, která je sice většinou v pořádku, ale pacienti stejně nemají pocit, že by se o ně dobře pečovalo.

* Před několika lety jste také napsala knihu „Rakovina – nemoc, která léčí“. Zde obhajujete názor, že rakovina má psychické kořeny a vzniká v mozku jako důsledek těžkých konfliktů…

Kdyby se nasadila vhodná psychoterapie a odhalily by se příčiny psychických problémů, ovlivnili bychom průběh nejenom rakoviny, ale i ostatních onemocnění. Je pravda, že v Rakousku pro nemocné rakovinou existuje takzvaná psychoonkologie, což je vlastně doprovod pacienta při jeho umírání. Ale tato terapie nesměřuje k příčinám jeho onemocnění, k tomu šokujícímu psychickému zážitku z nemoci, který je potlačován.

* Vy jste měla i homeopatickou praxi. Kdo k vám chodil?

Chodí k vám z devadesáti procent lidé, kterým klasická medicína nepomohla. Jen se to musí doopravdy umět. Dneska, vlastně už když jsem začínala, se nabízely víkendové kurzy homeopatie a někteří lékaři si mysleli, že když si udělají dva víkendy homeopatie, naučí se ji. To nejde. Homeopatie je těžká metoda.

* Zmínila jste také nemocnici v Africe…

To je projekt, který běží asi pět let. Nemocnice v Keni, kterou podporuje jeden rakouský spolek, kde jsem prezidentkou. Ta nemocnice byla úplně zpustlá, teď už se tam zase pracuje.

* Byla jste tam?

Ano, jezdím tam každý rok. V zimě jsem tam vždycky na tři měsíce.

* A jak do svého programu zařazujete Prahu?

Do Prahy jezdím jenom příležitostně. Na víkendy a podobně.

* Řídíte teď sama auto?

Ano, řídím sama, ale mám i řidiče. Je to dlouhá cesta.

* Když jedete do Afriky, jak se chráníte před nemocemi? Necháte se očkovat, berete antimalarika?

Nedělám nic. Jsem tam dole v Africe tak dlouho, nemůžu polykat tři měsíce prášky. Všichni Evropané, kteří tam dole žijí dlouhodobě, to dělají stejně.

* Kromě Murau pobýváte i ve Vídni. Když žijete na tolika místech, jak to děláte s věcmi, které máte ráda u sebe, s fotkami a podobně? Kde je máte?

V každém domě mi stojí pár fotek.

* A kde jste opravdu doma?

Kde jsem nejraději? Murau mám moc ráda, Vídeň mám taky moc ráda, v Česku se necítím úplně doma, protože neumím jazyk. Ale zemi mám moc ráda, je překrásná.

* Ty fajfky tady na stole jsou vždy připravené pro vašeho muže?

Ano, ten pořád kouří fajfku. V každém našem domě má připravené nejméně tři čtyři fajfky.

* Aby se mu nestalo, že si ji zapomene?

Vždycky ji zapomene. (směje se)

* Proč vlastně dělá politiku?

Protože ho zajímá. A řekl mi, že by chtěl zemi pomoci. Buď půjde do opozice, když nedostane dost hlasů, jako korektiv. Anebo, když dostane dostatek hlasů, doufá v koalici, kde by se mohl zase stát ministrem zahraničí.

* Rozumím, ale přesto, když se ve dvaasedmdesáti překvapivě postaví do čela nové strany, člověk si říká, co za tím je…

Řeknu vám, můj muž by se pravděpodobně strašně nudil, kdyby nebyl politicky aktivní.

* Volby se blíží…

Budou devátého října.

* Víte to lépe než já.

Ano, my to víme zcela přesně. Pojedu teď k vám, protože si to musím prohlédnout, všechny ty plakáty.

* A co politický život vašeho manžela znamená pro vás?

No pro mě to bohužel znamená, že je celou dobu v Česku. (se smíchem) Ale byl takový celý svůj život.

* A od té doby, co se stal ministrem zahraničí, musela jste se účastnit reprezentativních akcí?

Do jisté míry ano. V Česku ale politici nemusejí tolik prosit své ženy, to je jiné než tady u nás, kde se manželky politiků vždycky objevují na veřejnosti.

* Vy tedy raději zůstáváte v pozadí?

Víte, protože jsem postižená, nemůžu tolik chodit a je to pro mě všechno velmi namáhavé. Ale abych byla zcela upřímná, politika mě sice zajímá, ale reprezentovat zrovna není moje hobby. Dělám raději jiné věci. A můj muž je tak milý, že to ode mě nikdy nevyžaduje.

* Jak jste na tom zdravotně teď?

Můžu chodit, ale měla jsem přerušenou míchu. To už nikdy nebude jako dřív. Chodím pořád ještě velmi špatně, bohužel mě všechno víc namáhá než normální lidi.

* Když jsem četla vaši knihu „Moje cesta zpátky do života“, která se v Rakousku stala bestsellerem, říkala jsem si, jakou sílu a vůli jste potřebovala ke všem těm rehabilitacím...

Ne, já jsem předtím byla velká sportovkyně, jezdila jsem velmi dobře na lyžích a na koni. A rehabilitace, kde musíte hodně cvičit, to bylo jako sport. Pro člověka,který nikdy nesportoval, by to bylo náročné.

* Jaký byl váš muž, když jste ho poznala?

Velmi zajímavý. Vždycky toho hodně věděl. Byl intelektuálně založený.

* I když nedodělal univerzitu?

To bylo proto, že jeho strýc velmi brzo zemřel a on to tady musel okamžitě převzít. A tak pak přerušil studia.

* A jaká jste byla vy?

Byla jsem dostudovaná lékařka, když jsme se vzali. A pak přišly děti.

* Pracovala jste jako lékařka před svatbou?

Ne, skoro vůbec. Jen pár měsíců. Pak přišly celkem rychle dvě děti. A pak jsem si dodělávala vzdělání jako lékařka, vybrala jsem si chirurgickou ortopedii. Když jsem to dodělala, u nás to trvá nejméně šest let, tak jsem si otevřela praxi. A pak jsem se zajímala o alternativní medicínu, nejenom homeopatii, ale i akupunkturu.

* Jaká jste teď, jak byste se charakterizovala?

To nevím. (smích) Cílevědomá jsem byla vždycky. Když jsem si něco předsevzala, snažila jsem se to prosadit.

* A co byste chtěla prosadit teď?

Teď na mně visí Afrika. To je teď můj projekt.

* Byla jsem překvapená, že jste během své svatby neměla v ruce kytici, ale modlitební knížku.

Nemohla jsem oboje držet v ruce. Měla jsem nést tuhle modlitební knížku. Je to rodinná tradice a ta knížka byla šíleně těžká. A pak mi dali do ruky kytici a já jsem to nemohla udržet. Řekla jsem, je mi líto, ale nemůžu nést oboje. Tak pak jsme se rozhodli pro knížku.

* Já jsem si myslela, že jste tak věřící.

Ne, to sice byla stará modlitební knížka, ale mně to bylo tak trochu putna.

* A když se vdávala vaše dcera, nesla ji také?

Ne, ta si vzala člověka bez šlechtického původu. Petera Morgana. A nesla normálně květiny.

* To je Američan?

To je Angličan, scenárista. Moje dcera studovala v Anglii antropologii. A až dosud žili v Londýně, ale teď se celá rodina přestěhuje na pár let do Vídně. Koupili si ve Vídni dům.

* To máte radost.

Velkou, moje dcera má čtyři děti. A její muž je velmi úspěšný, určitě jste viděla pár filmů, jako je Královna. Je to velmi nadaný a milý Angličan.

* V roce 1988 jste se s manželem rozvedli. Ve své knize z roku 1995 o něm ale mluvíte jako o svém muži.

Měla jsem říkat bývalý manžel.

* Vaše první svatba byla v kostele. Tak jsem si říkala, že jste to brala tak, že nejste rozvedeni.

Nene, byli jsme rozvedeni.

* Ale teď jste se loni zase vzali.

Ano, teď jsme se zase vzali.

* A proč jste se brali, když jste vlastně církevně nikdy nebyli rozvedeni?

Vzali jsme se zase, protože rozvod byl časem zbytečný. Stejně jsme většinu času žili spolu.

* Takže je lepší, když jsou lidé manželé?

Ano, je lepší když jsou manželé. (smích) Ale nebyl to velký rozdíl, před druhou svatbou a po ní.

* Přiznám se, že jsem měla z našeho rozhovoru trochu obavy, protože ve své knize píšete: „Bývám někdy nesnesitelně agresivní. Vždycky se to týká osob, které se snaží proniknout do mého soukromí…“

Ne, ne. (přemýšlí) Na soukromé otázky se vždy odpovídá těžko. Ale je to to, co lidi nejvíc zajímá.

***

V Rakousku existuje psychoonkologie, což je vlastně doprovod pacienta při jeho umírání. Ale tato terapie nesměřuje k příčinám jeho onemocnění. ” Manžel pořád kouří fajfku. V každém našem domě má připravené nejméně tři čtyři. ”

Zpátky do života Narozena roce 1940 ve Vídni jako Therese zu Hardegg auf Glatz und im Machlande. Promovala v roce 1966 na medicíně. O rok později se provdala za Karla Schwarzenberga, vzápětí přišly dvě děti – syn Johannes (1967) a dcera Anna Karolina (1968). Pak ale jejich manželství vybočilo z běžných kolejí, když se Therese Schwarzenbergové v roce 1979 narodil syn Karl Philipp, jehož otcem byl, jak později prokázaly testy otcovství, papírenský průmyslník, tehdejší vysoký funkcionář rakouské strany Svobodných Thomas Prinzhorn. O osm let později Prinzhorn svého syna adoptoval a Schwarzenbergovi se v roce 1988 rozvedli. Přesto dál dokázali fungovat jako jedna rodina a Therese například nadále obývala byt ve Schwarzenberském paláci ve Vídni. A loni se na zámku Murau v úzkém rodinném kruhu s Karlem Schwarzenbergem zase vzali. Životní rána paní Schwarzenbergovou potkala na Vánoce v roce 1992, kdy tato skvělá lyžařka utrpěla na sjezdovce v Turracher Höhe úraz, po kterém zůstala od hlavy dolů ochrnutá. Lékaři jí tehdy řekli, že má přerušenou míchu a coby kvadruplegička zbytek života stráví na lůžku, v lepším případě na vozíku. „Ale paní doktorko, přece jste lékařka! Sama musíte vědět, jak na tom jste,“ popisuje ve své autobiografii přístup ošetřujících lékařů. „Nechtěla jsem nic jiného, než aby mě utěšovali. Přála jsem si, aby mi hladili ruku a dodávali mi odvahy. Výzva, aby se pacient smířil s osudem, je výzvou k rezignaci.“ Pak se ale na scéně objevil profesor Milan Dimitrijevič, Srb usazený v USA, který došel k závěru, že mícha snad není přerušená celá a vyhlídky na rehabilitaci vypadají dobře. „Jak to probudilo mou životní energii!“ vzpomíná v knize Schwarzenbergová, která se navzdory prognóze rakouských lékařů pustila do strastiplných rehabilitací a už o osm měsíců později mohla sedět a psát na počítači. mž

O autorovi| markéty žídkové, marketazidkova@post.cz

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!