Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

Rozvod nemusí být válka

Česko

A žili spolu šťastně až do smrti... Tahle věta patří definitivně jen do pohádek. Alespoň u nás, kde každé druhé manželství končí krachem, a to bez ohledu na to, zda jsou v něm děti. Do Česka nyní dorazil nový trend, specializovaná centra, která vás provedou martyriem rozvodu. Mají šanci na úspěch?

Životem Jaromíra Piskoře (48) prošly čtyři ženy, se kterými žil v jedné domácnosti. Se třemi z nich uzavřel manželství a prožil dva rozvody. Se dvěma ženami má dva syny. S tou čtvrtou žije dodnes a zdá se, že spokojeně. Aby se to nepletlo, označuje svoje ženy čísly.

„Jednou jsem přišel z práce domů a u mě v kuchyni seděla dvojka, trojka a čtyřka. Téma měly společné, a to sice mě. Chvilku jsem na ně koukal a pak raději šel na pivo,“ vypráví zcela klidně podnikatel v oboru plánování pozemkových úprav. Podařilo se mu dosáhnout stavu, kdy má dobré vztahy se všemi svými ženami a dobře vychází i ony mezi sebou. Vždy tomu tak ale nebylo. „Dvakrát si bejvalky najaly advokátky, které vymýšlely systémy placení alimentů, dělení majetku a detaily smluv, ale také stahovaly na sebe mé negativní emoce. Naštěstí pak mí mužští advokáti dohodli nějaký kompromisní stav,“ popisuje Jaromír.

Jeho vztahová historie je zajímavá. Konec prvního vztahu zapříčinil začátek druhého. Druhý vztah skončil po deseti letech dohodou. „Prostě jsme byli jeden z druhého unaveni,“ popisuje Jaromír. Trojka se po čtyřech letech odstěhovala sama a podle Jaromíra byla důvodem jiná představa o partnerovi. Dnes je šťastná v jiném vztahu a nedávno se jí narodil syn. Dobré vztahy ale přetrvaly.

„Trojka bydlí 200 metrů od mého bytu, což se mi už několikrát vyplatilo, když jsem si zabouchl klíče doma. S dvojkou se známe tak dokonale, že problémy ani nevznikly. Nejhorší byla komunikace s jedničkou. Pár let jsme se uklidňovali, ale teď jsme na přátelské vlně,“ říká Jaromír. Se čtyřkou to podle něj zatím vychází. „Jsem v tomto směru stále optimistou. Do životního vztahu jdu se vším, s minulostí i otevřenou budoucností. To už nezměním. Jsem na to moc starej pes,“ dodává.

V Česku je normální se po rozvodu nenávidět Jeho příběh je ale spíš neobvyklý. Normální – alespoň u nás – je se během rozvodu a po něm nenávidět a ubližovat si i mnoho let poté, co svazek formálně skončil. To zažil také Josef Zelený (68), který se s manželkou rozvedl před patnácti lety. „Moje žena se vyloženě vyžívala v tom, jak mi co nejvíc ublížit. Přitom si ona našla jiného a chtěla ode mě odejít. Raději jsem jí všechno nechal, jen abych měl klid.“

Klid ale neměl ani po rozvodu, navzdory tomu, že se ve prospěch své bývalé ženy vzdal bytu i auta. Její životní standard se přesto snížil, a tak žádala po svém muži výživné. I to jí platil. „Štvala proti mně i naše dvě už dospělé děti, abych já byl ten špatný,“ vypráví důchodce, který donedávna odváděl část svého důchodu bývalé ženě. Před půl rokem ale zemřela. „O její smrti mi nikdo neřekl, a dokonce mě ani nepozvali na pohřeb, dozvěděl jsem se to náhodou,“ dodává.

Pro některé lidi je rozvod tak velké trauma, že si už nikdy nedokážou najít a hlavně udržet funkční partnerský vztah. Léta se užírají vztekem a smutkem – mnohdy ale úplně zbytečně. Stačilo by, kdyby včas vyhledali odbornou pomoc.

„Rozvod bývá z hlediska psychické zátěže považován za druhé nejzávažnější trauma v životě po smrti partnera. Někteří odborníci dokonce soudí, že pro toho, kdo se rozvádět nechce, znamená větší zátěž než smrt partnera,“ vysvětluje Šárka Gjuričová, klinická psycholožka a rodinná terapeutka. Rozvod znamená velké trauma i pro děti, které ztrácí rodinu, v níž vyrůstaly, a každodenní kontakt s jedním z rodičů. Samozřejmě záleží na tom, jaké vztahy v rodině byly před rozvodem.

Z pohledu statistik se rozvádí každé druhé české manželství, což je dlouhodobý a neměnný trend. Podle Českého statistického úřadu 65 % rozvodů iniciovaly ženy a u více než dvou třetin případů šlo o první rozvod u obou manželů. Průměrná délka trvání manželství při rozvodu byla 12,3 roku.

Drtivá většina manželů uvádí jako oficiální příčinu rozpadu vztahu „rozdílnost povah, zájmů“ a „ostatní“. Nejčastěji soud jako příčinu určí nevěru, alkoholismus muže a nezájem o rodinu ze strany ženy. „Rozvodovost u nás roste od šedesátých let dvacátého století. Spolu s ní roste i tolerance společnosti vůči rozvodům. Rozvedení už si s sebou nenesou stigma, ale naopak jsou přijímáni zcela normálně,“ popisuje Hana Maříková, socioložka specializující se na problematiku rodiny a působící v Sociologickém ústavu Akademie věd.

Změnila se ale struktura rozvodů podle délky manželství. Zatímco v roce 1991 se rozešlo téměř 60 % manželství do deseti let od uzavření, dnes jsou čísla opačná. Podle ČSÚ dokonce 26 % všech rozvodů tvoří manželství trvající více než dvacet let. Často to jsou vztahy, kdy si muž našel „mladší a neokoukanější model“ a stárnoucí žena zůstala sama.

Navzdory faktu, že jsou Češi rozvodovými přeborníky, na rozdíl od zahraničí nevyhledávají při rozvodu a po něm odbornou pomoc psychologů a terapeutů. A to ani v případě, kdy ji opravdu potřebují. „Pokud je mezi partnery delší dobu velké napětí anebo mají děti, vyplatí se vyhledat odbornou pomoc, radši dřív než později. Možná najdou alternativu rozvodu, možná se rozvedou, ale tak, že si budou dál vážit jeden druhého. Děti si jednou řeknou: Sice se rozvedli, ale zvládli to,“ dodává psychoterapeutka Gjuričová.

Častěji však partneři volí mnohem útočnější strategii v naději, že tím zmírní svůj vztek. Vzájemně se uráží, osočují z chování na hranici zákona a zásadně nehrají fair play. To se stává i u dříve korektních dvojic, které neměly vážnější vzájemné spory. „Chovají se k sobě bezohledně, jako by šlo o to, co nejvíc ošidit a potupit druhého. Partneři se stávají sobě navzájem odpudivými, pouhý pohled na bývalého partnera je trauma,“ dodává psycholožka.

Vyprávím svůj smutný příběh stále znovu a znovu V drtivé většině jediný specialista, se kterým se Češi během celého procesu setkají, je právník. Překvapivě právě jemu se často svěřují se svými starostmi a bolestmi a očekávají od něj psychologickou radu. „Občas mám pocit, že jsem víc zpovědník než právník. Klienti ode mě nečekají jen právní pomoc, ale často se potřebují vypovídat a s někým sdílet své starosti,“ říká Miroslava Jelínková, právnička specializující se na rodinné právo. Pokud se ale rozvádějící se partneři rozhodnou vyhledat specialisty, jsou odsouzeni k tomu, vyprávět svůj příběh každému z nich znovu a znovu. Podle Jelínkové by bylo velmi užitečné, kdyby spolu dokázali spolupracovat odborníci z různých oblastí a sdílet svoje poznatky.

Pokračování na straně II

Dokončení ze strany I

Podobný model ovšem v zahraničí běžně funguje. Instituce nabízející služby všech odborníků pod jednou střechou patří například v Rakousku a Německu k běžnému a funkčnímu standardu. Zdejší „rozvodové kliniky“ či „centra zdravého rozvodu“ si nemůžou stěžovat na nedostatek klientů, kterým nabízejí komplexní rozvodové služby od péče psychologů, právníků, psychiatrů až po finanční poradce nebo kouče. Toto řešení se zdá rozumné i rodinné terapeutce Gjuričové: „Až budou právníci spolupracovat s psychology a psychiatry s cílem vést dvojici procesem loučení s manželstvím bez neužitečných výpadů, bude slušný rozvod častější.“ Vše pod jednou střechou Také v Česku nedávno vzniklo první zařízení tohoto druhu. Institut partnerských vztahů založila v Praze psycholožka Laura Janáčková. Většinu svého profesního života strávila v Rakousku, kde se pro realizaci svého nápadu inspirovala. „Podobná zařízení jsou v Rakousku běžná. Překvapivě je častěji vyhledávají muži. Ti přicházejí ve chvíli, kdy už rozhodnutí o rozvodu padlo a potřebují najít způsob, jak vše zvládnout,“ popisuje. Podle ní nejde o to, všechny klienty rozvést, někdy je naopak možné vztah obnovit a zachovat. Pokud opravdu není jiná cesta než rozvod, je cílem z rozvášněných partnerů opět udělat dva dospělé lidi schopné se spolu rozumně bavit. „Nikoho nenutíme k tomu, aby s bývalým partnerem chodil na pivo, ale snažíme se o to, aby spolu mohli komunikovat.“

V jejím institutu pracují různí odborníci, od psychologů přes právníky až po lékaře, včetně estetického chirurga. Ten má za úkol řešit pošramocené sebevědomí v případě, kdy péče jiných odborníků nestačí. Konec vztahu totiž bolestně zasahuje všechny oblasti života. „Rozvod je neskutečně vyčerpávající a běžně s sebou přináší i psychosomatické problémy jako nespavost, nechutenství nebo nevolnosti. Až kvůli nim se lidé vydávají do lékařské ordinace. Dozvědí se ale, že jim vlastně nic není, i když pociťují velmi nepříjemné stavy,“ dodává psycholožka s tím, že většina lékařů podceňuje význam psychosomatických obtíží a nemá na své pacienty dost času. Tomu chce Laura Janáčková se svým týmem zabránit: jednotliví odborníci tu spolupracují a informace o klientech sdílejí. Služby institutu jsou ovšem placené. Zatímco u lékařů jsou hrazeny pojišťovnami, s nimiž mají lékaři smlouvu, psychologickou pomoc zaplatí pojišťovny jen částečně a služby nelékařských profesí klienti musí zaplatit z vlastní kapsy. Cenové rozpětí hrazených služeb by ale prý v rámci institutu mělo být výhodnější než při návštěvě samostatných specialistů.

Do týmu nedávno přibyl i ekonomický specialista. „Museli jsme najmout finančního poradce, který našim klientům radí, jak si vypořádat majetek, aniž by jeden z partnerů skončil na dlažbě,“ popisuje Laura Janáčková. Spory o peníze jsou totiž velmi náročné a často jen obtížně řešitelné. Před rozvodem se ovšem partneři často soustřeďují na dělení majetku nebo řeší výši alimentů na děti. Až po rozvodu přichází tvrdý náraz dennodenního ekonomického chodu za nových podmínek.

Zatímco mužům se uvolňují ruce a mohou čas dříve trávený s rodinou věnovat své práci, na ženách leží tíha ekonomického zabezpečení dětí, zvláště pak v případě, kdy jsou alimenty nastavené jen na symbolickou rovinu. Někteří rozvádějící se dobře zajištění muži dokážou ještě před rozvodem šikovně převést svůj majetek, aby před soudem stáli jako chudí nezaměstnaní, které chce manželka ožebračit. Podle údajů Sociologického ústavu Akademie věd žije polovina neúplných rodin v čele s rozvedenou matkou pod hranicí 1,5násobku životního minima. Navíc ženy matky jsou častěji diskriminovány na trhu práce a hůře hledají zaměstnání. Současně se ale mnoho mužů obává, že alimenty nepřispívají na potřeby svých dětí, ale vlastně živí bývalou manželku, která je „neprávem“ oškubala o majetek.

Dítě jako zbraň Specializovaná rozvodová centra by mohla přinést další pozitivum do náročných rozvodových vztahů. Paradoxně nejhorší není rozvod samotný, ale stav, který přichází po něm, zvláště pokud jsou ve vztahu děti. „Velmi často se setkávám s tím, že rodiče si své vzájemné problémy řeší skrz děti. Štvou je jeden proti druhému a manipulují s nimi, jen aby svého bývalého partnera co nejvíc potupili,“ upozorňuje psycholožka Janáčková.

Vzácná není ani situace, kdy jeden z rodičů, který se dříve na výchově prakticky nepodílel, chce najednou dítě do své péče, jen aby nad druhým zvítězil. Přitom právě děti bez ohledu na věk trpí rozvodem svých rodičů nejvíce. „Psychologové zkušení v rodinné terapii mohou pomoct útočné monology změnit na dialogy, rozhádaní partneři se učí klidně se domlouvat, což je pro jejich děti skvělý dárek. Vstřícnost a velkorysost se často dlouhodobě vyplácí, ale objevit to není snadné,“ dodává rodinná terapeutka Gjuričová.

***

Rozvodová centra nabízející služby všech potřebných odborníků fungují v zahraničí zcela běžně

Autor: