Po velmi úspěšném Panu Kolpertovi se Divadlo Na zábradlí znovu vrátilo k jeho autorovi. Tentokrát sáhli po hře Davida Gieselmanna Louis a Louisa, na níž se podílel také režisér první inscenace Klaus Schumacher.
I když titul by mohl nasvědčovat nějakému sentimentálnímu milostnému dramatu, ve skutečnosti jde o černou grotesku vystavěnou z řady absurdních situací. Ty vznikají ze střetu dvou světů, dvou odlišných kultur a konvencí. Podobně jako Benefice Ingrid Lausund, uvedená v Divadle Na Fidlovačce, je tématem Louise a Louisy charita. Od Benefice se ale podstatně liší tím, že ho promítá do prostředí obyčejné maloměšťácké rodiny.
Osmiletá Louisa si přeje k narozeninám takzvanou adopci dítěte na dálku a rodiče jí vyhoví. Po deseti letech se však objekt jejich dobročinnosti objeví u nich doma a není to žádné roztomilé dítko, ale mladý muž, který rozvrátí dosavadní domácí poklid. Louisa (Gabriela Pyšná) se do něj zamiluje, i když její představa společné budoucnosti má spíše blízko k moderní parafrázi románu pro ženy. Chladná vůči jeho sex-appealu nezůstane ani její matka Mia, a tak otci Karlu Tremmelovi nezbude nic jiného než uchýlit se do sklepa. V něm ovšem vybuduje dokonalý kamerový systém, díky němuž může sledovat všechno, co se v domě i před vstupem do něj děje.
Arogance civilizace Gieselmann rodinu Tremmelových nešetří, nekompromisně odhaluje všechna klišé podobných dobročinných akcí. Pod dojímáním se nad těžkým osudem obyvatel brazilských slumů se totiž skrývá netolerance a arogance takzvaně civilizovaných lidí. Karl je ochoten posílat přiměřený finanční příspěvek na patřičné konto, pokud nebude narušen jeho klid a navyklý pořádek.
Konflikty, které ze soužití s Louisem vznikají, ale vedou nakonec až k nečekané agresi. Autor přitom nešetří ani Louise, je to vlastně záhadná postava, spíše katalyzátor celého dění než člověk, za něhož se vydává. Jeho líčení cestovních a jiných útrap je barvitě nepravděpodobné, připomíná dobře vyšperkovanou vyprávěnku pro cituplné duše. Přesto jeho pobyt v rodině Tremmelových důkladně prověří hodnoty, na nichž si až dosud tak zakládali. Louis nakonec odchází, ale otázky, které sem vnesl, zůstávají. Giselmannův text přitom není vysloveně moralitou, je to v podstatě komedie s vtipným, občas až cynickým dialogem.
Režisér Juraj Nvota vyostřuje grotesknost hereckých akcí, ale nejde mu o nějakou prostou karikaturu maloměšťáckosti. Absurdnost situací povyšuje určitými nereálnými prvky, například ztělesněným Hlasem Natálie Drabiščákové ve stříbřité kombinéze, karnevalovým vstupem „brazilských“ tanečnic nebo konfrontací herců s filmovými dotáčkami. Nvota ovšem umí skvěle vykreslit autentický rodinný živočichopis, který podtrhne realistickými detaily, působícími v daných momentech nesmyslně.
Může se přitom opřít o herecký kolektiv Divadla Na zábradlí, který tento styl dokonale ovládá. Skvělý výkon zde podává Bohumil Klepl jako Karl Tremmel, směšně ublížený, řvavý a nabubřelý, který ovšem ve skutečné akci splaskne jako bublina. Nepřekonatelná je jeho erotická scéna s manželkou i chvíle, kdy se dojímá nad vlastní velkorysostí, když se rozhodne poslat na léčení Louisovu sestru. Jako by byla stále trochu mimo, tak hraje jeho manželku Miu Magdaléna Sidonová. Louis pro ni představuje exotického hrdinu, ale když brutálně zmlátí bývalého Louisina přítele Thea, konfrontaci se skutečností neunese. Pavel Liška ukazuje v Louisovi zajímavou polohu trochu nevěrohodného psance a díky němu je působivý i autorův obraz světa, který charitu skutečně potřebuje. V Theovi rozkrývá Ladislav Hampl vedle pasivnosti, neohrabanosti a naivity i polohu omezenosti, sebezahleděnosti a neschopnosti. Pokud se v závěru hra přece jen přiblíží k plakátovému apelu, je především zásluhou interpretů, že si to divák možná ani neuvědomí.
David Gieselmann a Klaus Schumacher: Louis a Louisa
Režie: Juraj Nvota Divadlo Na zábradlí, premiéra 16. dubna 2010
