Když 21. dubna 1918 letí nad linií západní fronty německý stíhač, australský pěšák ho zasáhne ránou z pušky. Trojplošník ještě stačí tvrdě přistát, ale vojáci, kteří se k němu sbíhají, zaslechnou už jen poslední slovo pilota: „Kaputt.“
Tak banálně skončil nejslavnější pilot první světové války Manfred von Richthofen, známý jako Rudý baron - rudý proto, že používal červeně natřený letoun, a baron proto, že angličtina tak překládá německý výraz Freiherr, titul pruské šlechty, z níž Richthofen pocházel. Nekončí tím ale příběh, který nás zajímá.
Druhý den vypraví Australané Richthofenovi vojenský pohřeb. Ač spojencům zničil osmdesát strojů a britské velení podle legendy vypsalo za jeho smrt či zajetí odměnu, rakev nese šest důstojníků v hodnosti kapitána, odpovídající Richthofenově. Nad průvodem letí „formace chybějícího muže“, což je rituál za padlého pilota, který se od toho dne používá dosud. A jeden britský stroj shodí nad Richthofenovým mateřským letištěm zprávu o smrti i pohřbu a též fotografii hrobu.
Taková zpráva působí neuvěřitelně v době, kdy „chytré zbraně“ sice zasahují přesně a účinně, aniž by byla jejich obsluha v ohrožení, ale běda každému, kdo živý či mrtvý padne do rukou nepřítele. Případy izraelských vojáků, kteří se ocitli v zajetí Hamásu či Hizballáhu nebo byli sestřeleni nad Libanonem, hovoří za vše - nepřítel odmítá vydat i jejich ostatky. Už proto je příběh Rudého barona dobrým zrcadlem moderny a pokroku.
Moderna není Hollywood Svět si Richthofena připomíná skrze britsko-německý film Rudý baron. Původně měl mít premiéru právě k 21. dubnu, jenže Němci si ji odbyli již začátkem měsíce, zatímco Česko - kde se značná část filmu natáčela - na ni zatím čeká.
Více než o film, jemuž německá média vyčítají hru na Hollywood, jde o reflexi vývoje. I na konci dvacátého století sestřelili pěšáci vzdušný stroj - při americké akci v Somálsku, což známe též z filmu. Mimochodem, plný titul jeho knižní předlohy zní Černý jestřáb sestřelen: příběh moderní války. Vidíme, že válečná moderna má za sebou pěkný kus cesty. Ano, 3. října 1993 dokážou i somálští rebelové granátem sestřelit supermoderní americký vrtulník. Ale to, co následuje, bere na Západě dech - těla zabitých Američanů jsou za účasti i pobavení davu vláčena ulicemi. Jak se může někdo bavit hanobením padlých?
Ten kontrast vyvolává otázky. Zahájila první světová válka masové barbarství, jež poznamenalo celé dvacáté století? Tak to líčí intelektuálové. Nebo byla posledním zbytkem rytířských turnajů ve stylu muž proti muži? Tak to líčí romantická verze příběhu Rudého barona. Skutečnost je někde mezi oběma mantinely.
Posedlý úspěchem a výkonem Rudý baron je legendou, neboť splňuje všechny předpoklady. Byl hvězdou nové zbraně, logicky hvězdou mladou (ve 24 letech získal nejvyšší pruský vojenský řád Pour le Mérite). Stratégové války jako německý maršál Ludendorff či britský admirál Kitchener vypadali proti pilotům jako lidé z jiné éry, jiného světa. A připočteme-li k tomu, že Richthofen padl ve 25 letech, že se tak zakonzervoval coby mladý hrdina, že můžeme jen spekulovat, zda by tento aristokrat později podlehl svodům nacismu tak jako jeho nástupce v čele eskadry, poživačný plebejec Hermann Göring, nelze se divit legendě o Rudém baronovi. V Praze ji zosobňuje stejnojmenná restaurace s vrtulí u vchodu.
Realita, jak ji líčí německé zdroje, ale nevypadá tak romanticky. Proč byl Richthofen tolik úspěšný? Ne proto, že by byl zvlášť talentovaný letec, ale prý proto, že dodržoval disciplínu, směrnici svého prvního velitele Oswalda Boelckeho: zjistit nejslabší článek v uskupení nepřítele, zezadu se k němu přišoulat a pak ho z co největší blízkosti „pokropit“ - jako při honu na jelena.
Místo rytíře oblak, jenž si individuálně barví svůj stroj proto, aby soupeři viděli, s kým mají tu čest, tak vidíme spíše mladíka, z něhož roky stresu udělaly neurotickou trosku. Zlom přichází v červenci 1917, kdy je Richthofen postřelen do hlavy. Už měsíc poté, ještě nedoléčený, opět létá. Očití svědci popisují jeho chladný, nepřítomný pohled a sadistický pud. Když mu jeden z podřízených pilotů hlásí sestřelení nepřátelského letadla, Richthofen se jen nezúčastněně zeptá: „A hořel?“
Dnešní medicína říká takovému stavu posttraumatický syndrom či fixace na cíl. Po zranění mozku se Richthofenovi zřejmě oslabila schopnost odpoutat se od kořisti -bez ohledu na to, pohybuje-li se sám v bezpečí. I tady se hledá vysvětlení jeho celkem banální smrti.
Manfred von Richthofen patřil k prvním vojákům, kteří razili cestu moderně dvacátého století. Pokud něco symbolizuje, tak ne velkoněmeckou ideologii, ale nástup toho, co obdivujeme, případně nesnášíme i my, lidé jedenadvacátého století -honbu za úspěchem a posedlost výkonem.
***
Manfred von Richthofen
(2. 5. 1892 - 21. 4. 1918) Zprvu důstojník hulánů, od roku 1915 u letectva. Od září 1916 stíhač na frontě ve Francii. Bylo mu uznáno osmdesát sestřelů - rekord první světové války. Smrt mu při boji s letkou RAF přivodil Australan, jenž ho zasáhl výstřelem ze zákopu.
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
