rozhovor
Drobný tmavovlasý chlapík s mandlovýma očima se narodil v Leningradě a do Prahy kdysi přijel s japonskou manželkou a obrovským bernardýnem. Dnes je všechno jinak – bernardýnice Šarlotka je v psím nebi, z Leningradu je už zase Petrohrad a Japonku nahradila česká manželka, mimochodem taky baletka. A z Alexandra Katsapova (33), držitele Ceny Thálie za rok 2002 za roli Ivana Hrozného, se stal jediný první sólista baletu Národního divadla v Praze. „Nemračím se na fotkách? Hlavně abych nevypadal jako Oněgin...“ byla po rozhovoru největší starost skromného muže, kterému dnes v Praze neřekne nikdo jinak než Saša.
* Žijete v Praze už dvanáct let. Jaké to pro ruského kluka vlastně bylo, přijet do Česka?
Naštěstí jsem do Prahy nepřijel sám, ale s tehdejší manželkou... a s bernardýnem. A protože jsem předpokládal, že jedu nadlouho, měli jsme obrovský kargo, na letišti na nás čekal kontejner našich věcí.
* Bez bernardýna jste nemohl tančit?
To ne. Nechtěl jsem ho nechat rodičům v Rusku na krku. Akorát se to kvůli němu trošku zkomplikovalo, když jsme hledali podnájem, nikdo nechtěl tak velkýho psa v bytě, sedmkrát jsme se kvůli němu stěhovali. Nakonec jsem ho musel poslat zpátky do Ruska a až později, když jsme tady našli dům, za námi zase Šarlota přiletěla. Už ale umřela.
* Já jsem se ale ptala spíš na to, jak se k vám Češi chovali. Nebyl jste pro některé zkrátka Rusák?
Přijel jsem do Prahy v ‘96., vlastně ještě docela krátce po revoluci, a dost silně jsem tehdy cítil, že vztah Čechů k Rusům není moc dobrý. Trošku se to projevovalo i v divadle, když se třeba vybíralo obsazení na zájezd nebo na premiéru. Češi měli vždycky přednost. Ale časem se to změnilo. A nejvíc se to změnilo s příchodem současného šéfa baletu Petra Zusky, který působil léta v zahraničí. Pro něj prostě není vůbec žádný problém, když jsi Rus nebo Číňan.
* Jak vám bylo, když na vyhlášení Cen Thálie 2004, kde jste taky byl, řekla Bára Hrzánová, že „Rusáci a komunisti jsou svině“?
K tomuhle incidentu už se nechci vracet, to je pro mě minulost. Já jsem nepřijel do Prahy na tanku. Mimochodem, můj dědeček ve ‘45. osvobozoval Prahu a má na to úžasné vzpomínky. Vyprávěl, že tenkrát byla celá Praha pokrytá bílými ubrusy, na které lidi snášeli pohoštění, vítali Rudou armádu s láskou. Mluvil o tom vždycky se slzami v očích. A jeho největší sen byl ještě jednou se do Prahy podívat. Jenže vzhledem k jeho dnešním zdravotním potížím už to možné není.
* Trochu jsem se lekla, jestli se sem nepodíval ještě jednou v srpnu ‘68...
Nenene! Ale měl prý tenkrát strach, vyprávěl, jak se celý klepal, protože věděl, do čeho naše lidi posílají. Velice to odsuzoval, on taky nikdy nebyl v komunistické straně. Naštěstí v tom šedesátém osmém už nemohl být povolán do armády.
* A máte v příbuzenstvu někoho, kdo se zúčastnil „bratrské pomoci“?
Ne. Mýmu tátovi bylo tehdy čtrnáct let. A já ještě nebyl na světě.
* Čím jsou vaši rodiče?
Oba jsou vědci, chemici. S baletem nemají nic společného. Ale oba sportovali, matka dělala sportovní gymnastiku a otec skákal do výšky. Pak měl úraz, takže skončil.
* Stýkáte se s Rusy, kteří žijí v Praze?
Ani moc ne, já mám spíš přátele mezi Čechy, cítím se mezi nimi dobře, nevyhledávám zdejší ruskou komunitu. Nechci ale tvrdit, že k Rusům nepatřím. Nejsem Čech, narodil jsme se v Leningradě a pořád ještě mám ruský pas, i když bych si už mohl požádat o české občanství. To by bylo vtipné, kdyby Saša Katsapov byl Čech.
* Po čem ruském se vám stýská?
Po jídle se mi stýská často, po nějakých ruských pochoutkách, pelmeních, pirožcích třeba. V Praze ale už je pár ruských restaurací a obchodů, kde se to dá koupit, i když je to trochu dražší. Občas si to dopřeju.
* Jak vnímáte „nové Rusy“, kteří tu utrácejí v nejluxusnějších značkových obchodech?
Já bych řek, že teď už je druhá generace těch takzvaných „nových Rusů“. Ta první vlna přišla hned po převratu, to byli zbohatlíci, kteří přišli k prachům nekalou činností. Teď už to jsou spíš byznysmeni, kteří vydělávají velké peníze. Ale já to, upřímně řečeno, moc nesleduju.
* Uměl byste říct, v čem jsou Rusové jiní než Češi?
No hlavně musím říct, že takové ty typické ruské vlastnosti, třeba že člověka hned táhnou na návštěvu domů, se mi dřív docela líbily, ale když teď přiletím do Ruska, už mi jdou na nervy. Češi jdou raději do kavárny. A ta delikátní vzdálenost mezi lidmi, která je tady, mi docela vyhovuje. Vlastně nejvíc ze všeho mi vadí, jaká je teď v Rusku honba za penězi. Už to vůbec nejsou ti přátelští, pohostinní Rusové, co byli dřív. Já bych dokonce řekl, že v Česku jsou teď lidi daleko přátelštější.
* Nechci se vás dotknout, ale o Rusech se říká, že je člověk kdekoli v Evropě pozná podle toho, že nemají vkus. Když vidíte dlouhý kožich a ovane vás silný parfém, nebývá pochyb. Jak své krajany vnímáte vy?
Je pravda, že hodně Rusů se oblíká tak trochu zvláštně. Já taky okamžitě a kdekoli, i na dovolené, na pláži, i když mají na sobě třeba jen plavky, poznám Rusa. Podle oblečení, podle obličeje, podle držení těla, podle chůze, s tím se Rus prostě narodí.
* Nemají Rusové taky utkvělý pocit, že je všude čekají s otevřenou náručí?
Asi trochu ano. To se týká i baletu. Myslí si, jací jsou mistři, jak mají tu slavnou tradici v klasickém baletu. Jenže dneska musí být tanečník všestranný, musí být schopen tančit i modernu, každý šéf baletu potřebuje univerzálního tanečníka – a na tom Rusové často odpadnou.
* Jací jsou dnes mladí Rusové? Co si slibují od života?
Mladí Rusové dnes hlavně chtějí, aby všechno bylo glamour. To je debilní slovo, ale neumím to jinak vystihnout. Honí se za trendy věcmi, za posledním modelem mobilu, strašně dbají na svoji vizáž, předvádějí se, každý chodí do fitka. A jakmile někdo špatně vypadá, nemá šanci. Když je tak pozoruju, řekl bych, že i jim chybí vkus. Ale netýká se to samozřejmě všech. Rusko je obrovské.
* Narodil jste se ještě v Leningradě, a když se rozpadl Sovětský svaz, bylo vám tak osmnáct. Jak jste to vy a vaše rodina prožívali?
Nejvíc všechny zasáhl ten nečekaný a obrovský ekonomický pokles. Než se ta země trochu vzpamatovala, nějaký čas to trvalo a lidi brblali, k čemu to všechno vlastně je. Byl nedostatek základních potravin, dostávali jsme je na příděl, na potravinové lístky, například tři kila cukru nebo padesát vajíček na měsíc nebo tak nějak. To trvalo asi půl roku, možná i rok. S tím se nedalo žít. Tady jste to neměli, že?
* Ne.
No my jsme odjakživa Čechoslovákiju brali jako vyspělou, skoro západní zemi! (směje se)
* Jaké bylo vaše dětství v Sovětském svazu? Na co dnes vzpomínáte jako na nejabsurdnější věc?
Já si třeba vzpomínám, že rodiče neměli moc peněz, tak jsem chodil pořád v jedné školní uniformě. A učitelka mi vyčítala, že chodím pořád v jednom, to bylo ponižující. Možná mi z dětství zůstal nějaký komplex, protože dneska si na oblečení docela potrpím. Teda ne že bych chodil nějak moc nakupovat, spíš mi oblečení nakupuje žena (první sólistka baletu ND Nikola Márová). Ale občas na mě přijde nákupní horečka a musím si jít koupit nějaké dobré věci. Tenkrát nám chybělo všechno, co dnes patří k normálnímu životu – oblečení, hodinky... Nebo si taky vzpomínám, jak „třídní dáma“ – nevím, jak to přeložit, prostě žena, která neučila žádný předmět, ale měla nás všechny pod kontrolou, byla to vždycky členka strany – navštěvovala žáky v rodinách. Kontrolovala, jaký máme nábytek, jak máme uklizeno. A taky jsme všichni museli být pionýři. Ale do Komsomolu – jmenovalo se to tak? – už jsem nevstoupil. I když vyhrožovali, že nebudou žádné zájezdy. To už začala perestrojka.
* Baletíte od pěti let. Styděl jste se za to někdy? Třeba před kamarády? Kluk by měl přece spíš kopat do míče nebo honit puk...
Víte, když jsem chodil do baletní školy, od osmi od rána do osmi večer, nikoho kromě spolužáků jsem vlastně ani nepotkal. Ale v létě na chatě, to si vzpomínám, jsem to před kamarády tajil. Taky když se to provalilo, začali mi říkat „baletko“. Ale když už jsem začal s baletem jezdit ven, asi mi trošku i záviděli, už měli respekt, protože jsem na tom finančně byl daleko líp než oni. I když jsem ještě studoval baletní akademii.
* Setkal jste se s názorem, že muž, který tančí, je zženštilý?
U malého kluka, který začne tancovat, se nepozná, jestli bude, nebo nebude gay. I když je pravda, že k umění, netýká se to jenom baletu, to gaye asi táhne. Já si ale myslím, že v baletu je stejný počet homosexuálů jako třeba v armádě.
* Jak to bral váš otec, že tančíte?
Řek’ bych, že právě táta se hodně obával... no, obával. Prostě asi jako každej táta chtěl, aby jeho kluk byl normální. Až když pak viděl, že chodím s holkama, uklidnil se. Jenže stejně jsem přesvědčený, že ho moje povolání moc nebere. Nikdy nechodí na moje představení, je to prostě chlap, kterého balet nezajímá. Což mě hodně mrzelo. Ale on má svůj život, novou rodinu, moji rodiče jsou rozvedení. Neřeším to. Vsadil bych se ale, že můj mladší brácha, kterému teď jsou čtyři roky, baleťák určitě nebude. Balet byl matčin sen, já jsem vlastně splněný matčin sen. Ona jezdí na mé premiéry a je na mě pyšná. Na balet mě vlastně přihlásila, protože jsem byl malý tlustý chlapeček s velkou hlavou. Taky jsem měl astma, vážné problémy s plícemi. A doktoři řekli, že by mi pomohl sport. Začal jsem plavat, to mi docela šlo. Dělal jsem i gymnastiku, ta mi ale moc nešla, jak jsem udělal nějaké salto, hned jsem spadl na hlavu. Je pravda, že když jsem měl jít studovat na baletní akademii, měl jsem velké dilema, jestli nemám raději závodně plavat. Dodnes si pamatuju, jaký jsem měl hysterický záchvat, brečel jsem, že ten balet nechci dělat. Ale matka řekla, abych to aspoň pár měsíců v té baletní škole zkusil.
* Kdy se to zlomilo?
Ten rytmus ve škole mě natolik vtáhl, až jsem zapomněl, že vlastně nechci balet dělat. Vaganovové baletní akademie je škola s obrovskou tradicí, vychovala mnoho baletních hvězd, Baryšnikova, Nurejeva. Vlastimil Harapes tam byl rok nebo dva na stáži.
* Bylo těžké se na tak vyhlášenou školu dostat?
Velice. Ročně se tam hlásí na čtyři sta uchazečů. A vyberou si jich asi devadesát. Přijímačky byly úplně drastické. Představte si, jak asi dvanáct pedagogů sedí za stolem v obrovském sále, větším než je tenhle... (porovnává s kavárnou) Po jednom nás volali z chodby. A teď se v tom velkém sále před tolika lidmi musíte svléknout, stojíte tam jen v plavkách a je vám jedenáct. Pak vám někdo řekne, abyste udělala provaz. A potom ke mně přišel další člen komise a začal mi rvát nohu nahoru, až za ucho, a ať propnu nárt. Další pedagog začal luskat prsty, zkoušel, jestli mám rytmus. Ale největší selekce začala, až když nás do té školy vzali. Po osmi letech nás zbylo ze sto dvaceti třicet. Pamatuju hodně případů, že holky přišly do puberty, a jak začaly trošku tloustnout, dostaly ultimátum. Když do půl roku nezhubly – konec.
* Vy se omezujete v jídle? Už od dětství?
Ano. Já mám celý život problém s váhou, i teď ho mám. Takže jsem pořád na dietě. Moc nejím. Nejím smažené a snažím se nejíst večer. Mimochodem, prý jste měl brzy po příjezdu do Prahy docela vážný úraz na kole. Mně to na kole vždycky dobře šlo. Ale jak je člověk zvyklý v autě prudce brzdit, tak zkrátka totéž jsem udělal na kole. Stalo se to hned ten den, co jsem si v Praze horské kolo koupil, nějak jsem byl v myšlenkách jinde – a najednou přede mnou tramvaj. Prudce jsem zabrzdil a už jsem letěl přes řídítka. Vypadal jsem strašně, celý obličej rozbitý, vyražené zuby, několik hodin mě sešívali. Ale ta paní doktorka byla moc šikovná, sešila mě pěkně. Zůstala mi malá jizva. (sahá si na horní ret)
* A jezdíte ještě na kole?
Už ne. Nikdy.
* Mluvíte moc dobře česky. Učil jste se češtinu už v Rusku?
Když jsem přijel do Prahy, neuměl jsem nic. A tenkrát v divadle ani anglicky nikdo moc nemluvil, což se teď změnilo, protože máme v souboru hodně cizinců a taky sem jezdí choreografové z venku, všichni asistenti dnes mluví anglicky. Já jsem ale nikdy nechodil na žádné kurzy češtiny, jenom jsem mluvil a poslouchal, chytal česká slovíčka. Taky jsem ze začátku říkal pěkný blbosti, třeba krásný bruslař místo krasobruslař. Pan Harapes se mnou mluvil rusky.
* Jak vás přijali v Národním divadle, když jste tam v ‘97. nastoupil?
Řek’ bych, že velice opatrně. Cítil jsem, že si trochu drží distanc. I když jsem možná nějaký talent, chtělo to čas. Pan Harapes mě sice do Národního vzal na sólistu, ale chvíli trvalo, než jsem šel na jeviště. Zato teď jsem na jevišti prakticky furt.
* Říká se, že v baletu je větší řevnivost než v modelingu. Pomlouvají se baleťáci navzájem?
No tak to určitě, pomluvy prostě patří k divadlu. To člověk musí ustát. Ale špendlíky už si teď asi baletky do špiček nedávají.
* To se asi jen tak vypráví, ne? Nebo vy jste někdy našel špendlík v piškotech?
No ona to nebude jenom legenda. Moje bývalá manželka našla několikrát špendlík v kostýmu. A pochybuju, že to bylo opomenutí garderobiérky...
* Vaše žena byla Japonka?
Ano. Taky baletka. Já jsem se oženil ještě v Rusku. Ale nechci se k tomu vracet. Teď jsme manželé (ukazuje mi ruku se snubním prstenem) s Nikolou Márovou. Na konci léta jsme se na zahradě u nás doma vzali.
* Jaké to je, když spolu žijí baletka a baleťák? Nosí si balet i domů?
Ne. My spolu naštěstí netančíme v žádném společném představení, takže se nemusíme hádat, kdo koho špatně držel při zvedačce. Což se stává a vztahu to určitě neprospívá.
* Co dělají baleťák a baletka, když se chtějí odreagovat?
Zajdou do kina, někdy si dopřejí nějakou tu thajskou masáž, ale času je tak strašně málo.... V sobotu většinou hrajeme, v neděli je sice volno, ale člověk je tak vyčerpaný, že se probudí ve dvě odpoledne. A den je pryč.
* Kdy jste byl naposledy v lese?
Já do lesa nechodím. Bojím se klíšťat.
* Ještě pořád jste vášnivý čtenář?
Kdybych nečetl, nemohl bych existovat. Teď čtu spíš něco lehčího, Bukowského například. Ale nejradši mám Kunderu, četl jsem ho v ruštině, protože v češtině se moc nevydává. Ale on to stejně psal francouzsky, tak je to fuk, jestli to čtu v českém nebo ruském překladu.
* Máte rád své tělo?
(chvíli mlčí) Jak kdy. Když mě bolí, tak ne. Fotil jsem svého času baletní akty s Pavlem Brunclíkem a málokdy jsem byl spokojený s tím, jak moje tělo vypadá. Pořád jsem někde viděl nějaký špek, který by tam neměl být.
* Co tanečníka nejvíc bolí?
To záleží na představení. Z moderního baletu, který se hodně odehrává na zemi, bolí nejvíc stehna. Teď děláme Sylfidu od Bournonvilla, z toho mě tak bolejí lýtka, že si na ně po představení nemůžu ani sáhnout. Člověk se někdy ráno vzbudí a má pocit, že je totálně v háji, že prostě nemůže. Kdybych tančil ve sboru, určitě zavolám do divadla a omluvím se. Ale když mě čeká hlavní role, tak pokud nejde o zlomeninu nebo o přetržený vaz, jdu na jeviště – a adrenalin udělá svoje. Zapomenete na všecko.
* Co prožíváte na jevišti?
Nic neprožívám. Já jsem ta postava, kterou tančím. To není tak, že bych dělal třeba Oněgina a cítil se supr, že ho dělám. Já v tu chvíli jsem Oněgin – a konec. Nehraju to na vás, to tak zkrátka je. Taky po představení většinou nemůžu usnout. Dám si vodku, ta uvolňuje svaly, mám ji rád hodně na led, z mrazáku. Pivo ne, z piva se tloustne. Ale ještě ráno bývám vyčerpaný, prázdný. Někdy se mi stane, že jdu dopoledne zkoušet něco jiného a najednou vůbec nevím ty kroky, i když choreografii dobře znám.
* Máte víc fanynek, nebo fanoušků?
Chlapi balet moc nežerou, většinou jsou to holky. Dokonce mi udělaly webové stránky. Mám několik lidí, kteří chodí na každé moje představení. Jedna paní mě má hodně ráda, ale má rodinu a nemůže dávat desetkrát do měsíce tisícovku za lístek, tak jí vždycky nějaký pěkný lístek nechávám zadarmo na vrátnici. Nikdy jsme se osobně nesetkali.
* Být tanečníkem je prý větší řehole než být prvoligovým fotbalistou, protože ti mají tréninky rozfázované. Co z toho přísného režimu je pro vás největší problém?
Asi životospráva, rád bych si občas něco dopřál, jenže nesmím. Já mám totiž tu nevýhodu, že ve většině představení jsem do půl těla nahý, takže je hned všechno vidět. A já nechci, aby mi někde visely špeky. Ale já bych nechtěl tvrdit, že balet je nejtěžší povolání na světě, jednou nás někdo srovnával s horníky. Tak to není, horníci nebo řidiči tramvají mají daleko těžší povolání – a nikdo jim netleská. Balet je normální fyzická zátěž. I když – já už vlastně ani nevím, jak se po ránu cítí normální lidi, protože já se probudím a tělo mě bolí. Jen jsem si na to tak zvykl, takže mi to přijde úplně normální. Taky nesnáším otázky o konci kariéry. Když budu mít štěstí a vydržím to, můžu tancovat třeba do padesáti. A možná trumfnu i Maju Pliseckou, která tancovala ještě hluboko po sedmdesátce. To bude zážitek, až dědek vyleze na jeviště! (zalyká se smíchy) Zrovna nedávno jsme žertovali s Petrem Zuskou, že bychom něco takového, jako je NDT trojka, Nederlands Dans Theatre III Jiřího Kyliána, kde tančí staří tanečníci, tady mohli jednou taky založit. Abychom mohli umřít na jevišti.
***
Otec nikdy nechodí na moje představení. Je to prostě chlap, kterého balet nezajímá. Což mě hodně mrzelo. ”
Ta delikátní vzdálenost mezi lidmi, kterou dodržují Češi, mi docela vyhovuje ” Můj dědeček ve ‘45. osvobozoval Prahu amá na to úžasné vzpomínky. Tenkrát byla celá Praha pokrytá bílými ubrusy. ”
O autorovi| ALENA PLAVCOVÁ, redaktorka Pátku alena.plavcova@lidovky.cz
