Světoznámý ruský spisovatel Vladimir Sorokin v těchto dnech poprvé navštívil Prahu, kde právě vychází jeho bestseler Opričnikův den. Jeho román pojednává o tom, jak by se mohla vyvíjet současná ruská společnost, ruský jazyk a poměry v Kremlu. Rozhovor byl ale veden ještě v jeho domě ve Vnukovu na předměstí Moskvy, kde žije za vysokými železnými vraty střeženými ochrankou.
* LN Ve svých posledních románech líčíte děsivý obraz Ruska blízké budoucnosti založený na tezi, že od vzniku ruského státu v 16. století za vlády Ivana Hrozného a jeho věrného komanda opričniků s neomezenými pravomocemi se vlastně nic moc nezměnilo. Jaké jsou podle vás hlavní rysy ruského společenského zřízení kromě toho, že mocní si dělají, co chtějí, a obyvatelstvo to trpně snáší?
Vertikála moci, o které dnes tak rádi mluví ideologové v Kremlu, byla vytvořena už v 16. století a od té doby se jen měnily její formy, ale podstata zůstává za všech režimů stejná. Důležité je, že nejvyšší moc vždy částečně zaujímá místo Boha, vyznačovala se božskými atributy: absolutní nedostupností, nevyzpytatelností, nemožností logického uchopení. Nejvyšší představitele ruského státu lze v Rusku jedině milovat a uctívat je – tak jako Boha.
* LN Jste jedním z nemnoha spisovatelů, kteří v současném Rusku zažili pronásledování za uměleckou tvorbu. Mladí stoupenci vlasteneckého prokremelského hnutí před několika lety vaše knihy veřejně ničili na demonstracích požadujících očistu ruské kultury, byl jste vystaven žalobě a souzen za šíření literární pornografie. Ale proces byl nakonec zastaven a celkově cenzura umění v nynějším Rusku neexistuje – na rozdíl od situace v médiích, politice, církvi, byznysu. Čím si to vysvětlujete?
Je to zázrak – skutečně už 19 let u nás není cenzura literatury, poprvé v ruských dějinách. Moje vysvětlení je dvojí: zaprvé jde o zázrak – někdy se přece musí stát i něco pozitivního. A my skutečně máme svobodný trh, literaturu a otevřené hranice. Adruhé objasnění: pro režim je zatím nevýhodné směřovat svoji moc proti spisovatelům. Nynější režim postupuje dost prozíravě a ví, že pro jeho image by v tomto případě ztráty byly větší než zisk. Drobné výpady se sice podnikají a budou pokračovat, ale cenzura zatím zavedena nebyla. Zdůrazňuji slovo „zatím“, protože moc se teď nachází v paranoidním stavu. A nikdo neví, co z toho vzejde. Jako spisovatel nesmím mít strach
* LN Zažil jste dost agresivní štvanici, která zatím především zvýšila vaši popularitu, ale z fanatismu útočníků musel jít strach.
Už kdysi v polovině 80. let, když v našem prostředí kulturního undergroundu došlo k domovním prohlídkám a pocítili jsme tlak KGB, pochopil jsem, že ruský spisovatel má na vybranou dvě cesty: buď se bojí, anebo píše. Tertium non datur. Pokud autor začne přemýšlet, jestli se nějakého tématu raději nemá dotýkat, je s ním konec. A kromě toho: spisovatelská vášeň, to je strašně velká síla. Popis některých jevů nelze obejít prostě proto, že autor cítí nesnesitelnou chuť je popsat. Uklidňující je i zkušenost ruských a sovětských spisovatelů, kteří skoro nepřetržitě museli snášet nějaké výpady a perzekuce od představitelů moci. Mnozí dokonce zahynuli. Já zatím sláva bohu můžu psát, publikovat a nemám ani materiální nouzi. Strach může mít ve mně jen člověk, ne spisovatel. Spisovateli nedovolím, aby se bál. Ale jako člověk se samozřejmě lecčeho bojím.
* LN Jaký je vůbec společenský status literatury? V 90. letech se mluvilo o katastrofálním propadu čtenářského zájmu – knihy přestaly suplovat veřejný život, do života vtrhla nová média, svobodná televize a masová zábava všeho druhu. Dnes ale vaše knihy i díla některých vašich kolegů vycházejí ve vysokých nákladech. Jak si to vysvětlujete?
V Putinově éře se hodně změnilo. Po celá 90. léta měla literatura mocnou konkurenci v televizi, nejrychlejším jazyce, který psané slovo nemohlo dohnat. Potom byla nezávislá televize zlikvidovaná, dnes připomíná vysílání za Brežněvových časů. Mezitím vyrostla nová generace lidí, kteří se ze zásady na televizi vůbec nedívají. Znám řadu mladých rodin, kterým televizní obrazovka slouží jen jako monitor. Zprávy se lidi dozvídají z internetu. A začali hodně číst – vážnou literaturu, ne detektivky. Zájem o kvalitní literaturu nyní roste a společenská role spisovatele znovu ožívá. Je to známá úměra: čím větší chlad jde z politiky, tím víc lidé kupují knihy, aby se takříkajíc trochu ohřáli.
* LN Nepředstavuje nárůst kulturních aktivit určitou narkózu, únik z tísnivé skutečnosti do světa neomezených možností? V 90. letech se zdálo, že mnohé ambice bude postupně možné realizovat v krkolomně se formujících strukturách občanské společnosti, jejich vývoj dnes leckdo vnímá jako zklamání.
Ano. Rusko dnes svoji budoucnost projektuje do své „skvělé“ minulosti, jako by se kruh uzavřel. Jak asi víte, nedávno třeba hnutí vojenských veteránů prosadilo, aby byl zakázán název jedné moskevské hospody, která se jmenovala Antisovětská (pozn. aut.: lidový název vznikl už v 60. letech podle polohy naproti hotelu Sovětskaja, který se tak jmenuje dodnes). To mluví za mnohé. Mnozí jsou tím obratem dozadu šokovaní. A hledají útěchu v soukromí, v cestování, snaží se ignorovat politiku, protože se stydí za představitele moci i sami za sebe. V takových dobách jdou samozřejmě na odbyt literární „drogy“. A spisovatelé se musejí vynasnažit, aby to byly kvalitní, čisté látky. Z undergroundu mezi celebrity
* LN Vaše cesta k literatuře vedla přes výtvarné umění a kulturní underground. V rodině jste ale neměl, pokud vím, žádné disidenty ani umělce. Někde jsem četl, že vás do neoficiální kulturní elity uvedla vaše zubařka, je to pravda?
Ano, je to mystický příběh. Zubařka mých rodičů léčila zároveň významného neoficiálního malíře Erika Bulatova. Viděla, že maluju nějaké divné obrazy, a řekla mi, že existuje malíř, který taky maluje divné obrazy, a že mě s ním seznámí, jestli chci. Tak jsem se prostřednictvím Bulatova dostal do undergroundu, to byl rok 1975, bylo mi dvacet. Ocitl jsem se ve světě, který jsem znal jen z doslechu ze zahraničních rozhlasových stanic. Velice mě to oslovilo a začal jsem psát první povídky. To prostředí pro mě představovalo unikátní vzdělávací instituci s takovými vynikajícími podzemními profesory jako Ilja Kabakov, Erik Bulatov, Dmitrij Prigov nebo Vsevolod Někrasov. Bylo to nejživější místo v Moskvě. Z temných ulic s transparenty typu „Naším cílem je komunismus“ se člověk najednou ocitl ve sféře živého slova, živého umění. Jako by najednou začal dýchat obohaceným kyslíkem. Výsledkem byla samozřejmě euforie.
* LN Dnes se ale vaše společenská role změnila, píše se o vás v módních časopisech, prozrazujete recepty na rybí polévku zvanou ucha, jste celebrita. Vaši mladí ctitelé možná už ani nevědí, že v Rusku vaše knihy dříve než v 90. letech nemohly vycházet. Mají dnes k dispozici různé redakce sebraných spisů, pirátské kopie knih z internetu a vnímají vás asi především jako autora úspěšných románů, podobně jako Viktora Pelevina nebo Borise Akunina. Jsou vám vaši dnešní kolegové blízcí?
Nemůžu říct, že bychom si byli nějak osobně blízcí. Známe se samozřejmě a vážíme si jeden druhého, ale nic víc. Zajímá mě, co dělá Pelevin, to je důležitý, bytostný spisovatel. Co se týče Akunina, nečetl jsem zdaleka všechno, ale jeho literární projekt je určitě pozoruhodný. Ale já mám rád v knize především události literární povahy, nejen chytrou koncepci. Zajímá mě literatura obsahující nějakou metafyziku, text, ve kterém autor vytváří svůj vlastní svět – a nestaví jen z cizího materiálu. Je plno zdatných současných spisovatelů, ale nemají zpravidla silnou myšlenku. Autory s výraznou myšlenkou spočítáš na prstech jedné ruky. Vedení církve zdědilo ty nejhorší rysy
* LN V řadě svých děl jste se věnoval ideologiím totalitarismu v nacistické i komunistické verzi, ideji vytvoření nového člověka, násilným vizím ovládnutí jedince a lidstva. V posledních deseti letech se ve vašich knihách objevuje čínská velmoc, čínský prvek v Rusku, včetně prorůstání ruštiny s čínštinou. Měl pravdu Solženicyn, když v Dopise vůdcům Sovětského svazu už v roce 1973 napsal, že největší nebezpečí pro Rusko představuje Čína?
Rusko a Čína jsou dva autoritářské státy. Chovají se jako dvě zvířata: jedno je živější a mladší, zdravější, to je čínský tygr. A naše – takový už trochu vypelichaný medvěd s velkou zkušeností násilí. Zatím se obcházejí velkými kruhy a navzájem se očichávají. Pokud vím, Rusové, kteří osobně neznají Číňany, mají z Číny spíš strach. Byl jsem v Číně, bavil jsem se tam hodně s Rusy, kteří tam žijí a podnikají, a ti si naopak myslí, že Číňané mohou obnovit ruskou krev, která už je dost opotřebovaná. Já si taky myslím, že rusko-čínské děti budou velice krásné. Už teď je to nasnadě. A Číňané samozřejmě budou pronikat na Sibiř, je to jen otázka času. Tam, kde je konkrétní společný byznys, všechno klape a nikdo se nebojí. Strach panuje v hlavních městech, nejvíc se bojí úředníci.
* LN Nakonec otázka týkající se oblasti transcendentální, duchovní. V posledních letech jste nejednou při různých příležitostech uvedl, že jste se v pětadvaceti letech nechal pokřtít v pravoslavné církvi a považujete se za věřícího člověka. Jak vnímáte dění v ruské pravoslavné církvi? A máte nějakého kněze, na kterého se můžete s důvěrou obrátit, když je třeba?
Situace v církvi je samozřejmě skličující. Vedení církve zdědilo ze sovětské epochy ty nejhorší rysy. Církev se slévá se světským establishmentem a umožňuje, aby ji využívali ti plukovníci KGB, kteří se teď stali pravoslavnými a křižují se v chrámech. To je smutné, ale přirozené, už proto, že se dnešní církevní vrchnost formovala za Brežněva. Já se ale snažím řešit svoje osobní problémy, od toho tu církev koneckonců je. Nechodím sice často do kostela, ale považuji se za pravoslavného a znám kněze, s kterými je o čem pohovořit, s nimi se můžu radit o duchovních otázkách. Ale zpovědníka nemám. Možná je to špatně, možná je to můj egoismus.
***
Mnoho Rusů hledá útěchu v soukromí, snaží se ignorovat politiku: stydí se za představitele moci i sami za sebe. V takových dobách jdou samozřejmě na odbyt literární „drogy“. A spisovatelé se musejí vynasnažit, aby to byly kvalitní, čisté látky.
Vladimir Sorokin Vladimir Sorokin se narodil roku 1955, vyrůstal na moskevské periferii, vystudoval Institut nafty a plynu. Od poloviny 70. let patřil k prostředí neoficiálních umělců, jeho první román Fronta vyšel roku 1985 rusky v Paříži (česky 2003), v Rusku publikuje až od 90. let. Jeho styl se zpočátku řadil k literárnímu konceptualismu: Sorokin často dokonale imitoval jazyk určitého prostředí, třeba lovecké výpravy nebo komsomolské brigády, a ten pak nechává vyvrcholit nebo vyprázdnit v groteskních nebo perverzních krajnostech. Ve svém díle se zabývá především násilnými aspekty estetických a mocenských diskurzů v rozpětí od klasického ruského románu (Roman, 1985–89) přes socialistický realismus (Třicátá Marinina láska, 1982–84, česky 1995) až po kriminální thriller (Srdce čtyř, 1991) a nacismus (Měsíc v Dachau, 1994). Bestselerem se stal román Modrý špek (1999), v němž klony slavných spisovatelů (Tolstoj, Nabokov, Pasternak aj.) svou literární tvorbou produkují tajemnou strategickou surovinu v éře po společném vítězství Stalina a Hitlera ve druhé světové válce. Nadčasovou totalitní sektu zaujatou projektem nového člověka líčí rozsáhlá trilogie, napsaná po roce 2000; její díly se jmenují Cesta Bro, Led a 23 000. Kromě románů napsal Sorokin také řadu divadelních her (v Čechách inscenoval Miroslav Drábek jeho hru Dostoevsky-trip o literárních textech slavných spisovatelů, podávaných formou drog) a filmových scénářů (Moskva, 1999, Kopějka, 2002). Roku 2007 měla premiéru opera Rozenthalovy děti, kterou na Sorokinovo libreto napsal pro moskevský Bolšoj těatr hudební skladatel Leonid Děsjatnikov.
O autorovi| TOMÁŠ GLANC, Autor (* 1969) je rusista a literární vědec.
