Některé republiky jako například Tatarstán či Baškortostán měly v té době dokonce znaky samostatných států a s Kremlem je vázala pouze obranná a zahraniční politika.
V oblastech pak vládli přímo volení gubernátoři, kteří měli v rukou moc často větší než mnozí ministři ústřední vlády. Politologové pak předvídali Ruské federaci ve střednědobém horizontu rozpad a přirovnávali ji ke koloniálním říším po druhé světové válce.
To zcela změnil nástup nového prezidenta Vladimira Putina po roce 2000. Vedle omezení svobody tisku, tvrdého postupu proti opozici a manipulování voleb nebylo ale omezení pravomocí a samosprávy regionů pro svět tak významné, aby ho kritizoval.
VRusku však vytvořil ve srovnání s devadesátými lety novou situaci. Gubernátory začal Putin jmenovat přímo a jejich volby byly zrušeny. Pravomoci regionů byly zmenšeny na minimum, a to i dosavadních výjimek typu Tatarstánu.
Nový prezident Dmitrij Medveděv po svém nástupu sliboval, že se tvrdě centralizované Rusko začne zase decentralizovat a moc se bude do regionů vracet. Jenže kromě výměny několika obzvlášť neschopných gubernátorů se zatím nic nestalo a posílení regionů se nekonalo.
Také proto, že „stranu moci“, jak se říká tandemu Putin-Medveděv a jejich straně s příznačným názvem Jednotné Rusko, vyděsily výsledky březnových regionálních voleb. V nich totiž na mnoha místech uspěla různorodá opozice.
Jednadvacet svazových republik, devět „krajů“, 46 oblastí, dvě města federálního významu, jedna autonomní oblast a 4 autonomní okruhy tak zůstávají složitým systémem, ale s jedním centrem moci.
O poměru sil v Rusku svědčí zpráva z léta, kdy Kreml poslal regionálním sněmům „zákaz“ nepříjemných otázek – jako třeba na zdražení elektřiny – prezidentovi Dmitriji Medveděvovi.
***
Některé republiky jako Tatarstán měly dokonce i znaky států
