Chemik a fotograf Sergej Michajlovič Prokudin-Gorskij se narodil v roce 1863, tedy o dva roky dříve než budoucí car Mikuláš II. Studoval na Akademii v Petrohradě a do tajů chemie mu pomáhal proniknout Dmitrij Ivanovič Mendělejev. Později pokračoval ve studiích v Paříži a Berlíně, pořádal výstavy, přispíval do časopisů a pracoval na zdokonalení procesu barevné fotografie.
Jeho snímky se skládaly ze tří záběrů, mezi jednotlivými pláty byly proto drobné odchylky a pohybující se objekt téměř nebylo možné zachytit. (V roce 1908 byl sice přihlášen první patent barevného filmu, ale k jeho uvedení na trh došlo až po roce 1935.)
Prokudin-Gorskij se tedy snažil dosáhnout co nejkratší doby expozice a vyšší citlivost na červenou část spektra. Kolem roku 1900 mu pořízení snímku netrvalo déle než tři vteřiny.
Byl připraven na svůj velký úkol.
„Tyto podobizny jsou věčné, nezmění se. Žádné barevné malování nemůže docílit takových výsledků. Myslím si, že zvěčním-li Vás v pravých barvách v prostředí Vás obklopujícím, poskytnu službu celému světu,“ napsal Lvu Nikolajeviči Tolstému, jehož barevného portrétu si později cenil nejvíce.
V roce 1908 fotograf sebevědomě oslovil a zachytil právě takové osobnosti, jako byl Tolstoj, a jejich portréty spolu s působivými záběry přírody prezentoval na několika veřejných projekcích. Na jedné z nich byl přítomen velkovévoda Michal Alexandrovič, který fotografa uvedl k caru Mikulášovi II. Ten byl nadšen a umožnil mu, aby systematicky fotografoval celou říši.
Fotograf vyrazil na první výpravy, při nichž dokumentoval tradiční architekturu, lidi v krojích, osobnosti politiky i kultury, ale také železniční tratě, mosty, mlýny nebo elektrické generátory. V letech 1909 až 1912 a potom znovu krátce v roce 1915 procestoval dvanáct regionů včetně nedávno dobytých území ve Střední Asii (Buchara či Turkmenistán), mandžuských válečných polí, starobylého města Samarkand nebo bojišť napoleonských válek. * „Jeho nejznámější fotografií je portrét Alima Chána, posledního emíra Buchary. Asi nejlépe ukazuje, jak moc se svět změnil,“ myslí si Jan Hubička z táborské galerie Šechtl & Voseček, která uspořádala před několika lety jako první v Evropě výstavu ProkudinaGorského.
Poslední snímky vznikly v roce 1915, když fotograf mapoval murmanskou železnici. V roce 1918 byl car s celou rodinou popraven a Prokudin-Gorskij uprchl do Anglie, kde si nechal patentovat svou kameru pro barevnou kinematografii. V roce 1922 se přestěhoval do Paříže, kde také roku 1944 zemřel. Z jeho monumentálního cyklu Krásy Ruska se zachovalo 1902 fotografií, jež krátce po autorově smrti koupila od dědiců Knihovna Kongresu USA.
Trvalo ale několik desítek let, než fotografie poznala veřejnost. Do Kongresové knihovny se sjížděli odborníci z celého světa a vymýšleli postupy, jak snímky přenést na papír. Už Prokudin Gorskij se pochopitelně snažil vytvářet ze svých negativů barevné tisky, šlo však o velmi náročný proces, takže jednodušší variantou bylo fotografie promítat pomocí speciálního trojitého projektoru.
V případě projekcí se jednoduše každý ze tří černobílých pozitivů promítal za použití jiného barevného filtru. Naproti tomu v případě tisku existoval jen velmi obtížný postup přenesení separovaných snímků na bromostříbrný fotografický papír – výroba každé zvětšeniny trvala dva až tři dny a byla finančně nákladná. Většina snímků proto zůstala na skleněných negativech a ani sám fotograf je nikdy neviděl vytištěné.
Konečně v roce 2001 bylo několik desítek fotografií naskenováno, upraveno počítačem a vystaveno ve Washingtonu. O tři roky později byly vyrobeny digitální obrazy ze všech 1902 snímků.
„Práce Prokudina-Gorského je důležitá hlavně jako celek – jistě, existují starší barevné fotografie, ale nikdo nevytvořil touto technikou tak velký cyklus s tolika vynikajícími snímky. Prokudin-Gorskij systematicky dokumentoval celé tehdejší ruské impérium, nejsou to tedy náhodné fotografie, ale promyšlený dokument,“ vysvětluje Jan Hubička z táborské galerie.?
