Ruská federace si počíná jako člověk, který připlácne komára tisícinásobně silněji, než je třeba
Pokud snad někdo doufal, že výsledek pondělního až socialisticky spořádaného hlasování obou komor ruského parlamentu o výzvě prezidentovi, aby uznal samostatnost a nezávislost Abcházie a Jižní Osetie, ponechá údajný liberál Dmitrij Medveděv bez odezvy, zatraceně se přepočítal. Nový ruský prezident nejenže poselství nevídaně svorného nejvyššího ruského zákonodárného sboru vyslyšel, ale navíc okamžitě slíbil, že pokud by se snad gruzínské pokusy o znovudosažení územní celistvosti státu opakovaly, ruské ozbrojené síly by zasáhly znovu.
Ponechme tentokrát stranou jednomyslný (i když zatím jalový) odpor Západu vůči počínání Ruska pod kavkazským masivem a soustřeďme se spíš na to, proč si Ruská federace v tomto případě počíná jako člověk, který obtížného komára dlaní připlácne tisícinásobně větší silou, než podobná lapálie vyžaduje. O historické lekci se nemluví Aktuálním důvodem číslo jedna je bezesporu snaha Severoatlantické aliance o rozšíření svých řad o Gruzii a Ukrajinu. V obou těchto zemích proběhly v uplynulých letech tzv. barevné revoluce. Ty přivedly k moci režimy ne sice demokratické podle klasických evropských představ, ale dosti se těmto představám blížící. A to je pro Rusko s jeho „suverénní demokracií“ strašák, který putinovské vedení země bere smrtelně vážně.
Ještě podstatnější pro Rusko ovšem je, že NATO na ukrajinském a gruzínském území by podobně jako v případě pobaltských států znamenalo další přímé sousedství mocné vojenské aliance. Při prostém pohledu na mapu a ochotě vážit celou věc racionálně musíme uznat, že na této obavě něco je. Rusko v této souvislosti mluví o svých legitimních bezpečnostních zájmech a ty by Západ měl rozhodně přinejmenším vážit.
Další důvody jsou historické, a přestože se o nich notoricky ví, svět je z důvodů, které jsme právě popsali, jaksi nebral na vědomí. Za prvé je to, jak říká historik Vladimír Nálevka, neblahá dějinná zkušenost s tatarsko-mongolskými nájezdy, která Rusům už před staletími napověděla, že vlastně nemají žádné přirozené geografické hranice a že po širých nekonečných pláních se nepřítel může zjevit dřív, než se nadějí. Na tuto historickou lekci Rusko reagovalo typicky velmocensky: svou hranici zkrátka a dobře posouvalo dál a dál od historických území – konkrétně až na břehy Tichého oceánu, do Střední Asie a do Zakavkazska. Přestože vyjma Tichomořského pobřeží jsou dnes v tomto prostoru suverénní státy, jakmile kdokoli vyvine snahu do nich nějak proniknout, je v Rusku automaticky považován za vetřelce.
S tím souvisí i další ruský argument pro politiku, jíž jsme dnes svědky, totiž oblíbené tvrzení, že Rusko jinak než jako velmoc existovat nemůže, protože je tak zkrátka a dobře zvyklé. Argument, že jiné, samozřejmě daleko méně početné, ale srovnatelně velké a hlavně ekonomicky výkonné státy jako třeba Kanada nebo Austrálie na nějaké velmocenské ambice ani nepomyslí, v Rusku neobstojí. Naopak – nedávný průzkum veřejného mínění, který provedlo Levadovo sociologické centrum, jednoznačně potvrdil, že skoro dvě třetiny současných Rusů by byly ochotny snášet i nižší životní úroveň, ale dosáhnout toho, „čtob uvažali i bojalis“ – tedy „aby si nás vážili (či spíše možná ,brali vážně‘) a aby se nás báli“. Což není dobrá zpráva ani pro zbytek světa, ale ani pro Rusko samé. Na to ale budou jeho obyvatelé muset přijít sami.
A ještě jeden postřeh: Když se počátkem loňského roku celosvětově rozkřiklo, že Spojené státy začínají budovat nový globální antiraketový systém, Rusko tuto iniciativu i přes oficiální americký výklad okamžitě pochopilo jako ohrožení svých bytostných zájmů. Tehdejší prezident Vladimir Putin v té době začal pronášet temné a nejasné pohrůžky „asymetrickou odvetou“. Teď je ta asymetrická odveta tady…
Malá poznámka závěrem. Formálním vykonavatelem všech současných ruských velmocenských tahů je prezident Dmitrij Medveděv, tedy ten, do nějž Západ vkládal naděje na liberalizaci ruského politického a společenského života. Dnes působí dojmem perfektně řízeného ocelového panáčka. Vůbec by ovšem nepřekvapilo, kdyby se tato role změnila v mouřenínskou a do prezidentského křesla by se – a to předčasně, jak ostatně praví jeden z předvolebních scénářů – vrátil Vladimir Putin. A napravil příliš tvrdé postoje svého předchůdce…
***
Když se loni rozkřiklo, že USA budují antiraketový systém, Putin začal pronášet temné pohrůžky „asymetrickou odvetou“. Teď je ta odveta tady...
O autorovi| Libor Dvořák, e-mail: ldvorakm@rozhlas.cz rusista a komentátor ČRo 6
