PRAHA Básně Jevgenije Jevtušenka, jenž do Česka přijíždí na pozvání PEN klubu a Ruského střediska, po desetiletí navazovaly na tradiční postavení poezie v ruské společnosti jako masového publicistického prostředku. A odtud pramenila i dvojí role básníků během sovětské totality - kromě služby propagandě šířili i pocity a myšlenky odrážející nedůvěru k praxi a perspektivám komunistického režimu. A Jevtušenko toho využíval vrchovatě.
Vedle intimní lyriky, která však rovněž počítala s masovým auditoriem, aby před ním byla vykřičena, vytvořil i budovatelské poemy, verše nastavující zrcadlo ruské humanitě ztracené v sovětské skutečnosti, básně proti imperialismu a válečným štváčům, ale i básně, které vycházely pouze v samizdatech.
Výsostně talentovaný a vzdělaný, ambiciózní a sebestředný, toužící po úspěchu a s manýrami hvězdy, ale zároveň spontánní, odvážný, byl-li přesvědčen o své pravdě, „sběratel funkcí“, ale i zákazů a sankcí, a nejednou aktivní souputník antisovětských disidentů - to všechno představuje dnes šestasedmdesátiletý básník. Ani po pádu komunistického režimu neztratil nic ze svého buřičství, když v roce 1993 na protest proti ruskému válečnému dobrodružství v Čečně odmítl přijmout vysoký státní řád.
Dnes je v Praze a shodou náhod je to přesně dvacet let a jeden měsíc, co rovněž vystoupil z letadla na ruzyňském letišti, ale tenkrát téměř jako persona non grata. I když byl tajemníkem Svazu sovětských spisovatelů a kandidátem na poslance Nejvyššího sovětu SSSR, kterým byl vzápětí zvolen, i když se chystal na funkci místopředsedy sovětského PEN klubu a bez potíží pendloval mezi dvěma domovy v SSSR a USA, jeho příjezd vyvolal u předsednictva ÚV KSČ nevoli.
Tanky jedou po Praze Někdy koncem předcházejícího roku při zahajování výstavy básníkových fotografií Neviditelné nitky kdesi v sídle OSN nebo UNESCO pozval přítomný předseda českého svazu novinářů a ředitel rozhlasu Ján Riško autora uspořádat tuto výstavu také v Praze. Fotografie už byly nazvětšovány a dokončovaly se úpravy sálu, když Riško, nevědom si ničeho zlého, informoval o vzácném „úlovku“ ÚV KSČ.
A měl smůlu, že manželka ideologického tajemníka Jana Fojtíka přednášela na univerzitě o sovětské literatuře a věděla o básníkově telegramu, který 21. srpna 1968 ještě v noci poslal Leonidu Brežněvovi a v němž protestoval proti okupaci Československa sovětskými vojsky. I o jeho básni napsané o dva dny později Tanky jedou po Praze, která se tenkrát rozšířila zejména mezi sovětskou inteligencí rychlostí blesku. A jejíž závěrečná slova byla více než srozumitelná: Dřív než zdechnu, / jako - je mi jedno co, / mám k potomkům jen jedinou prosbu. // Ať nade mnou - bez naříkání - / prostě napíší, podle pravdy: / „Ruský spisovatel. Rozdrcen / ruskými tanky v Praze. //
Na ÚV KSČ se proto honem pokusili výstavu z technických důvodů „odložit“ nebo alespoň zabránit Jevtušenkovi v příjezdu s odvoláním na plné hotely. Ale básník pohrozil, že uspořádá ve Vídni tiskovou konferenci, jak mu nejprve bránili v cestě do Prahy domácí brežněvovci a nyní na ně navazují sami pražští rigidní komunisté.
Nakonec tedy 4. dubna 1989 přece jen přijel. Zásadně však odmítl setkat se s kýmkoliv z našich politických představitelů a ti naopak vydali striktní pokyn sdělovacím prostředkům o jeho návštěvě a výstavě neinformovat. Přesto se Svobodnému slovu podařilo „karanténu“ kolem básníka prorazit a alespoň upozornit na vernisáž, takže snaha pouštět na ni pouze ty, kdož měli oficiální pozvánku, záhy ztroskotala a výstavní sál na Staroměstské radnici i schody k němu doslova praskaly ve švech. Také šéfideolog ÚV KSČ Fojtík nakonec přišel, protože se neodvážil odmítnout pozvání sovětské ambasády, a jen pobledle naslouchal básníkovým plamenným slovům o nadějích sovětské přestavby a samozřejmě i veršům Tanky jedou po Praze.