Rusky mluvící menšina patří v dnešním Česku k těm nejviditelnějším. Její pobyt u nás doprovází řada paradoxů: přestože např. často obdivují český životní styl, v podnikání dávají téměř vždy přednost zaměstnancům a partnerům z bývalého svazu.
Někdy se člověk ani nemusí moc snažit, aby si přivodil pocity cestovatele ve stroji času. Stačí na správném místě ve správném českém městě přivřít oči a zaposlouchat se do zvuků ulice. „Máša, kupi seljodku!“ doléhá z balkonu s neopakovatelnou dikcí hlas bábušky držící kormidlo domácnosti pevně v rukou. Pokud budete Mášu následovat, ucítíte zvláštní aroma obchůdku, kde vám matrona za pultem kromě nasoleného sledě unyle odváží i pražená slunečnicová semínka. Kde jste se to ocitli? Účastníci někdejších povinných školních zájezdů budou vědět: na sovětském sídlišti v Milovicích.
Jakmile se ovšem rozkoukáte, je po efektu. Máša vychází s rybou v mikrotenovém sáčku, a ne v novinách, na ulici pak tlachá s kamarádkou prachobyčejnou pražštinou. A hlavně – nikde žádné oficírské brigadýrky zvíci přistávacích ploch pro ufony. Obyvatelé jedné z mnoha ruských enkláv v Česku k nám totiž nepřišli plnit destruktivní „internacionální poslání“, jako tomu bylo při okupaci v roce 1968, ale jsou zde na svých soukromích misích.
Jak naznačuje mnoho z ruských občanů s povolením k pobytu v Česku, hledají u nás jakousi oázu klidu v rozbouřeném světě, případně trampolínu ke skoku dále na Západ. „Jako mladá jsem často jezdila na poutní místa po Evropě. Navštívila jsem hodně klášterů, a čím déle jsem tam jezdila, tím více jsem věděla, že nemohu žít u nás. Chtěla jsem původně do Francie, která se mi velice líbí, ale před nějakými osmi lety, kdy jsem zrovna byla v Česku, se zavedla vízová povinnost, a já si proto založila firmu a požádala o povolení k pobytu,“ říká třicátnice Tamara.
Přesto se naskýtá otázka, do jaké míry si „pookupační“ ruští přistěhovalci vypěstovali pocit sounáležitosti se svou novou zemí a zda nepředstavují cizorodou pátou kolonu napojenou na rodnou vlast. „Zpravodajské služby Ruské federace projevují zvláštní zájem o krajany pocházející ze zemí bývalého SSSR a nyní žijící v ČR,“ otevírá cestu k podezření zpráva Bezpečnostní informační služby, podle níž ruští špioni využívají ke svému působení především oblast obchodní a hospodářské spolupráce. Je to sice dosti vágní formulace, a navíc se ani netýká výhradně ruských občanů, sémě pochybností v ní nicméně nalézá živnou půdu.
Kárlovy Váry Co vlastně pro Česko znamená skutečnost, že tu dlouhodobě pobývá na pětadvacet tisíc ruských občanů (nepočítaje v to osoby bez oficiálního povolení)? Další tisíce příslušníků ruské menšiny se buď v Česku již narodily, případně získaly občanství. Podle posledního sčítání lidu se v roce 2001 k ruské národnosti hlásilo přes dvanáct tisíc českých občanů, zástupci menšinových organizací ovšem jejich skutečný počet odhadují až na dvacet tisíc.
Známým příkladem ruské „kolonizace“ Čech se staly Karlovy Vary. Místopředseda vlády Alexandr Vondra v jedné televizní debatě o možnostech ruské reakce na americkou základnu u nás dokonce v této souvislosti naznačil, že tyto západočeské lázně Rusové vnímají jako kousek svého území. „Existuje takový vtip, že kdybychom radar přesunuli z Brd do Karlových Varů, tak co by pak dělali. Jsou tam hodně přítomni Rusové a docela dobře se jim tam daří,“ uvedl.
Stejně tak by ale mohlo platit, že lázně patří celému bývalém Sovětskému svazu. Oleg, obchodník s realitami, který tu podniká již řadu let, naznačuje, že skutečné majitele řady budov zná jen několik zasvěcených. „Investují tady lidé, kteří mají v Rusku nebo jinde v SNS (Společenství nezávislých států) vysoké postavení a nechtějí, aby na ně bylo příliš vidět. Oficiálně to tu kupují přes prostřednické firmy,“ vysvětluje. Ví se například, že kromě vysokých moskevských úředníků, lidí z těžařského Tatarstánu, Karlovy Vary navštěvoval třeba bývalý ukrajinský prezident Leonid Kučma. A za několik málo dnů zde čekají dalšího pravidelného hosta – moldavského prezidenta Vladimira Voronina.
Podle Olega není komunita ruských občanů, kteří se zde usídlili natrvalo, nijak početná. Většina Rusů investuje do nákupu, rekonstrukce a výstavby nemovitostí v Karlových Varech (a stále více i v Mariánských Lázních) s výhledem na vysoký zisk po jejich prodeji. Někteří si tu pořizují letní byty, ale kořeny tu rozhodně nezapustili. A ani to neplánují. „Nemohu říci, že bych se tu cítil jako v ruském městě, jak se někdy o Varech tvrdí. Ruštinu tady slyšíte stále často, ale už něco méně než před lety. Jsou to prostě mezinárodní lázně, kde potkáte Araby, Italy, stejně jako Španěly nebo Židy,“ tvrdí podnikatel Oleg. Neskrývá ovšem, že rusky hovořících návštěvníků je tu přece jen o mnoho víc. Důvod je celkem prostý – jde o prestižní dovolenou, a hlavně se zde snadno domluví. Což při poměrně chatrné znalosti cizích jazyků řadě občanů nástupnických sovětských států poskytuje vítaný komfort.
Pro ruské turisty i občany Ruské federace, kteří v Česku našli svůj nový domov, byla a zůstává největším tahákem Praha. Právě v hlavním městě žije asi třináct tisíc ruských občanů s povolením k pobytu, tedy o něco více než polovina všech přistěhovalců. Příslušníci starší generace u nás často pracovně pobývali ještě v době existence Sovětského svazu, ať už jako novináři, zástupci sovětských firem, nebo jako diplomaté. Po rozpadu někdejší říše pak pro ně byl příchod do Česka krokem k životu na Západě, ale současně i v dobře známém světě.
Takovou cestu prošla například padesátnice Irina. Její muž pracoval mimo jiné na ruské ambasádě, v Praze se trvale usídlili před více než deseti lety a začali podnikat v oblasti realit. Jejich klientelu tvoří především občané zemí SNS. Rodina se tu velmi dobře aklimatizovala. Irinina dcera Nataša, která se česky začala učit teprve v deseti letech, nyní studuje na Karlově univerzitě, čeština je pro ni druhu mateřštinou a kamarádí se především s Češkami.
Orientace středních ruských podnikatelů na rusky mluvící klienty je obecně rozšířený trend. Velká část z nich podniká právě v obchodu s realitami. Vzhledem k českým zákonům tyto firmy svým klientům nabízejí zřízení firmy, díky níž pak mohou kupovat nemovitosti. Obvyklé sazby se pohybují od dvou tisíc eur, při zájmu o co nejrychlejší vyřízení celé záležitosti je odměna i několikanásobně vyšší. Právě kvůli tomuto rozšířenému druhu „služeb“ či „poradenství“ při pořizování domů a bytů je téměř nemožné zjistit, kolik z různých s. r. o. a dalších firem ruských majitelů reálně vyvíjí činnost a kolik jich byl založeno jen pro forma.
Pokračování na straně 20
Rusové mezi námi: nová inkarnace
Dokončení ze strany 19
Toto specifické know-how ruských podnikatelů usedlých v Česku může někdy dopadnout jako nezamýšlený bumerang na zájmy jejich klientů. Jako dobrý příklad může posloužit měsíc starý skandál šéfa Vyšetřovací komise prokuratury Ruské federace Alexandra Bastrykina. Jak zjistil šťouravý novinář a současně poslanec vládní strany Jednotné Rusko Alexandr Chinštejn, Bastrykin založil v Česku již před lety firmu s potutelným názvem Law Bohemia. Učinil ale osudnou chybu, když v ní nepřestal figurovat jako společník ani poté, co povýšil a podle ruských zákonů se měl jakékoliv podnikatelské činnosti, natož pak v cizině, vzdát.
„Oficiálně prohlašuji, že ani já, ani členové mé rodiny nevykonávali podnikatelskou činnost ani v Rusku, ani v cizině,“ reagoval nejprve tento „hlavní vyšetřovatel“ Ruska s dodatkem, že opačné tvrzení je „hrubá lež“. Pak ale přece jen musel zařadit zpátečku, a jak dokazuje český obchodní rejstřík, jeho podíl ve firmě převzala koncem července osmadvacetiletá Ukrajinka Oxana. Směšným momentem na tomto neuvěřitelném faux pas pronásledovatele všech ruských korupčníků je, že zřejmě ani příliš nelhal. V Česku podle všeho reálnou činnost nevykonával, ale nejspíš tu jen chtěl pořídit byt pro svou o sedmadvacet let mladší ženu Olgu. Což je ostatně další rozšířený zvyk „nových Rusů“ – v Česku budují bezpečné rodinné přístavy, aby své blízké vyvedli z bouřlivých ruských vod.
Češi zvou jen na kávu a sušenky Podobně jako se prokurátor Bastrykin spojil s Ukrajinci, orientuje se na ruskojazyčné klienty i velká část firem, které u nás neexistují jen na papíře, ale skutečně vykonávají podnikatelskou činnost. Velký byznys představuje především turistický ruch. Statisícový proud turistů z Ruska každým rokem mohutní až o desítky procent a jejich ekonomický význam roste i díky tomu, že patří k těm cizincům, kteří u nás utrácejí nejvíc peněz. Jen při nákupech v Praze loni dali za zboží, na něž uplatnili navrácení daně z přidané hodnoty (tax free), na 860 milionů korun.
Čeští živnostníci si z tohoto sousta ale moc neodkousli. „Problémem je, že ruští turisté jsou operováni především zastoupeními ruských cestovních kanceláří v České republice. Prakticky žádná česká cestovní kancelář nemá šanci si na byznys s ruskými turisty sáhnout. Rusové také nakupují především v obchodech, které jsou vlastněné ruskými podnikateli a Češi samotní z těch příjezdů v drtivé většině příliš neprofitují,“ posteskl si v ČRO 6 člen prezidia Asociace českých cestovních kanceláří a agentur Tomio Okamura. K tomu lze doplnit, že na klientele z původní vlasti je postavena i existence hotelů a penzionů, které patří Rusům.
Podobně sebestředný je i trh s pracovní silou. Andrej, který řadu let úspěšně podniká ve stavebnictví, tak svou strategii založil právě na využívání práce „bratrských“ Ukrajinců. O tom, že vrána k vráně sedá, svědčí i zkušenost někdejší poutnice Tamary. V počátcích svého pobytu se sice vrhla do studia češtiny, první práci nicméně stejně sehnala u ruské firmy. Tehdy to bylo shodou okolností na inzerát, další příležitost jí ale přinesly již nové kontakty v prostředí Rusů usedlých v Česku. Podobné pravidlo ostatně platí i v případě obchodu s byty. Jakmile se dejme tomu v pražských Stodůlkách usídlí několik ruských rodin, zákonitě se sem brzy přistěhují další a další.
Důvod je celkem nasnadě, byť ho ruští zaměstnavatelé otevřeně nesdělí. Jde o to, že „vlastní lidé“ jsou pro ně mnohem čitelnější, zatímco Čechy často pokládají za nepříliš upřímné povahy. Chovají se podle toho v byznyse i v osobních vztazích. Svérázný „ruský způsob podnikání“ si v rozhovoru pro týdeník Czech Business Weekly pochvaloval majitel klinik Asklepion Roman Šmucler. „Je hodně založen na dodržení slova a na osobních vztazích. Jen zřídka s sebou přivážejí právníky, jak to dělá většina západních podnikatelů; je to spíše o vzájemné shodě. A ta platí,“ prohlásil. Češi podle Rusů do tohoto zvykového rámce vůbec nezapadají. „Hodně si potrpí na jednání o každém slovíčku v písemných smlouvách, a pak často své závazky neplní,“ stěžuje si na nepříjemné zkušenosti s obchodními partnery Andrej.
Smíšené pocity chová k českým spoluobčanům dokonce i Inna Kohoutová, která se přivdala do Česka již před více než dvaceti lety. „Postupně jsem si všimla, že Češi jsou důslední, pracovití, mají ve srovnání s Rusy větší smysl pro pořádek a povinnost, ale vedle toho mohou být neupřímní a závistiví,“ říká. „Odlišnou mentalitu“ Čechů vnímá také podnikatelka Irina, která je ve srovnání s Rusy a ruskojazyčnými mluvčími obecně pokládá za méně otevřené a přátelské. Mnohým Rusům, zejména pak Ruskám, stačí k tomu, aby Čechy vnímali s nepříliš velkými sympatiemi, poměrně málo. Často prý trvá celé roky, než vás známí pozvou na návštěvu, a pak stejně nabídnou jen kávu a sušenky. Což je věru na hony vzdáleno ruským představám o pohostinnosti, kterou musí dokazovat stůl plný všelijakých dobrot.
Při této nesourodosti národních povah se téměř naskýtá otázka, proč vlastně Rusové v Česku zůstávají. Kupodivu mnohdy právě z toho důvodu, že se česká letora natolik liší od té ruské. Život ve své staré vlasti vnímají jako hektický, v mezilidských vztazích vnímají stálé napětí. Česko pak vychází ze srovnání s vnitřní atmosférou Ruské federace jako oáza klidu. Právě ten tu hledala mimo jiné Tamara. Trvalo jí prý rok, než si zvykla na mentalitu českých lidí, ale nyní se tu již cítí skutečně doma. „Když jezdím do Ruska, cítím, že už tam ani nemohu s lidmi pořádně mluvit,“ přiznává. „Zcela jiný rytmus života než v Rusku, v rodné Ufě“ si u nás pochvaluje i pětadvacetiletá Jelena. Původně se celkem náhodně rozhodla pro studium na české pobočce jedné ruské vysoké školy, aniž by měla sebemenší ponětí o životě v Česku. Po čtyřech letech si ale již zvykla natolik, že domů sice jezdí stále ráda, „ale prostě jen tak na návštěvu“. K jejímu komfortu v Praze přispívá i to, že se tu nemusí, jako tomu bylo v Ufě, metropoli ropného Baškortostánu, bát vycházet na ulici po deváté večer.
Skutečnost, že mnozí přistěhovalci v Česku postupně zdomácní, sama o sobě neznamená, že se také začnou ztotožňovat se životem země, v níž žijí. Jak říká generální ředitelka ruských novin Čechija segodnja (s nominálním nákladem deseti tisíc výtisků) Olga Kondrašina: „Pro některé naše čtenáře není situace zde příliš zajímavá, ale existuje i kategorie lidí, kteří se o ni zajímají. Někdo zkrátka žije ve svém světě, jiný se zájmem sleduje řekněme Otázky Václava Moravce na ČT 1.“ Ještě skeptičtější je při hodnocení zájmu ruskojazyčných čtenářů o dění v Česku Viktorija Stěpanovová z listu Inform Praga. „Čtenáře podle mého názoru nejvíce zajímají články, v nichž bychom jim mohli dát cenné rady například ohledně koupě nemovitostí nebo bytu, kam a jak může náš člověk cestovat. Politika možná někoho zajímá, ale praktické rady jsou žádanější,“ tvrdí.
O adaptaci Rusů na život v České republice mají podle svých oficiálních programů pečovat menšinové a krajanské organizace, dosah jejich působení je ovšem podle všeho značně omezený. Za nejvýznamnější z nich je radou vlády pro menšiny pokládána Ruská tradice, její šéf Igor Zolotarev se nicméně nechce počtem členů nijak chlubit. „Není to nutná informace, která by o něčem vypovídala,“ tvrdí. V obecné rovině uvádí pouze to, že organizace sdružuje představitele „všech vln emigrace až do poslední doby“ a soustřeďuje se na vydávání časopisu Ruské slovo a pořádání kulturních a společenských akcí.
Působení Ruské tradice ovšem může do budoucna doplnit politicky orientovaný aktivismus nově vzniklé Koordinační rady ruských krajanů, vedené Alexejem Kelinem. Ten loni osvědčil svou politickou strategii argumentem, že bez sblížení s Ruskem „si benzin budeme (my, čeští občané) moci koupit leda tak do zapalovačů a ekonomicky spadneme na úroveň Somálska“. Kelinovu snahu ostře odsoudila mimo jiné další menšinová organizace – Ruská diaspora v ČR. Jejím představitelům vadí především skutečnost, že vznik „koordinačních rad“ v různých státech iniciují ruské vládní instituce a strana Jednotné Rusko ve snaze usměrňovat činnost krajanských spolků v cizině a využít je k ovlivňování politiky států, v nichž žijí. Tento výklad ostatně nepřímo potvrdil na jarní konferenci v Praze ředitel odboru ruského ministerstva zahraničí „pro práci s rodáky“ Michail Agapov, který mimo jiné prohlásil: „Moskva vznik organizačních struktur nikomu nevnucuje, ale konsolidaci podporuje.“ Jasněji to už při zachování diplomatického bontonu opravdu vyjádřit nemohl.
Dál na Západ...
I přes tyto snahy zatím nic nenaznačuje, že by „ruští krajané“ projevovali zvláštní zájem o politiku. Spontánně ji glosují spíše příslušníci střední generace. „V postsovětských republikách se uskutečnily obrovské pozitivní změny a nevidí je pouze ten, kdo nechce,“ dává najevo svou sounáležitost s někdejší vlastí česká občanka Inna Kohoutová. Optikou světoběžnice se naopak na rodnou zemi dívá pětadvacetiletá Jelena. „Po vlasti se mi nestýská. Chtěla bych proniknout do české kultury, ale nevylučuji, že po několika letech přejdu dál na Západ,“ váhá s odpovědí na dotaz ohledně svých dalších plánů.
Podobně rozkročená do mnoha různých směrů je velká část nových přistěhovalců, včetně mládeže. Někteří mladí lidé se vracejí domů, neboť tam oni sami či jejich rodiče nyní nacházejí mnohem více příležitostí k solidnímu výdělku, než tomu bylo na přelomu tisíciletí. Další část se přesouvá kvůli snaze dosáhnout prestižního vzdělání na západní vysoké školy, zbytek zůstává v Česku, které již vnímají jako novou vlast.
Tento trend potvrzuje i ředitel střední školy při ruské ambasádě Nikolaj Senik. Třetina z jeho asi dvou set šedesáti studentů jsou děti pracovníků velvyslanectví Ruska, dalších států SNS, Kuby a Izraele. Zbytek, tedy kolem sto padesáti žáků, připadá na potomky ruských rodin s trvalým pobytem v České republice. Po ukončení střední školy podle Senika zdaleka ne všichni pokračují ve studiu v Česku, část z nich totiž odchází do Ruska a zbytek odjíždí studovat do západní Evropy, především do Anglie.
Stoupenec ruských tradic Zolotarev chce, aby se jeho lidé „nelouhovali ve vlastní šťávě, ale dokázali, že Rusové, kteří zde pracují a žijí, mohou být zajímaví i pro české občany“. Jak se ale zdá, naprostá většina ruských krajanů má k těmto ambicím daleko. Žijí si spokojeně ve svém vzájemně provázaném prostředí a vnímají životní perspektivu svých rodin spíše v širším evropském kontextu. S přihlédnutím k elánu Alexeje Kelina, jenž se vznáší na křídlech oficiální podpory z ruské metropole, to vlastně ani není na škodu.
***
V Česku investují lidé, kteří mají v Rusku nebo jinde ve Společenství nezávislých států vysoké postavení a nechtějí, aby na ně bylo příliš vidět. Oficiálně nakupují nemovitosti přes prostřednické firmy. Prakticky žádná česká cestovní kancelář nemá šanci si na byznys s ruskými turisty sáhnout. Rusové také nakupují především v obchodech, které jsou vlastněné ruskými podnikateli. Tomio Okamura Asociace cestovních kanceláří a agentur
Češi jsou důslední, pracovití, mají ve srovnání s Rusy větší smysl pro pořádek a povinnost, ale vedle toho mohou být neupřímní a závistiví Inna Kohoutová Ruska žijící v Česku
O adaptaci Rusů na život v České republice mají podle svých oficiálních programů pečovat menšinové a krajanské organizace, dosah jejich působení je ovšem podle všeho značně omezený
O autorovi| PAVEL MÁŠA, Autor (* 1959) je spolupracovník LN
