Nález latimerie podivné byl zveřejněn před sedmdesáti lety
Dva dny před Štědrým dnem rybáři z lodi Nerity u jihoafrického městečka East London vylovili prapodivnou rybu. Byla přes metr dlouhá, s ostrými zuby, pokrytá velkými pancířovitými šupinami. Všechny šokovala tím, že místo aby se po rybím způsobu plácala na palubě, pokoušela se pomocí ploutví lézt. Ostatně její velmi svalnaté ploutve na pahýlech vzdáleně připomínaly nohy...
Jelikož kurátorka tamějšího přírodovědeckého muzea Marjorie CourtenayLatimerová rybáře už několikrát předtím požádala, aby jí dali vědět o všem podivném, co ve svých sítích najdou, kapitán lodi Harry Goosen jí zatelefonoval. Ryba, zřejmě zvyklá na chlad a tlak velkých hloubek, však na souši brzy uhynula a ve stávajícím horku se začala rozkládat. Páchla tak, že ji taxikář odmítl naložit, takže si ji energická vědkyně musela odvést na trakaři. Ke vší smůle se nevyvedly ani amatérsky pořízené fotografie... Naštěstí ji kurátorka také nakreslila. Podle náčrtku pak přední jihoafrický ichtyolog James L. B. Smith rybu zařadil do řádu lalokoploutvých ryb. „Bylo mi přitom, jako bych na ulici potkal dinosaura...“
Smith se však z ne zcela jasných důvodů (patrně hledal další oporu v literatuře) vydal za rybou až po pár týdnech. Slečna Courtenayová zatím doslova trpěla. Ryba se nevešla do žádné nádoby (aby ji naložila do lihu či formalínu), takže ji přechovávala zabalenou v hadru napuštěném formalínem. To ale rozklad nezastavilo, takže se zachovala jen lebka a kůže. Kurátorka ji tedy nechala vycpat, v tomto stavu spatřil rybu váhající Smith. „Zapomněl jsem na vše kolem, téměř v slzách jsem k ní přistoupil a pohladil ji...“
V druhé polovině března 1939 pak Smith hned ve dvou časopisech (Transactions of the Royal Society of South Africa a pak ve světoznámé Nature) o tomto nálezu informoval. Na počest objevitelky rybu pojmenoval Latimeria chalumnae (latimerie podivná).
Většina jeho kolegů se domnívala, že jde o falzifikát, a to až do roku 1952, kdy u Komorských ostrovů uvízla v síti další latimerie. Od té doby se podařilo ulovit přes stovku latimerií, jiné byly spatřeny zaživa, jak „kráčejí“ po mořském dně. Část jedné z nich studovali koncem 70. let i bratislavští odborníci.
Dnes z paleontologických a molekulárně genetických dat víme, že tato „živoucí fosilie“ se v mořích proháněla už před 70miliony let (pamatuje tedy dinosaury) a že její rodokmen sahá 425 milionů let zpátky, kdy okolnosti přinutily některé z pravěkých ryb „vylézat z vody“.
Kolébka latimerie leží u Komorských ostrovů severozápadně od Madagaskaru (jakkoli ji mořské proudy roznesly i do okolí, třeba až k Indonésii). Rodí živá mláďata, nozdry má už spojeny s ústní dutinou, díky čemuž se mohly z plovacího měchýře vyvinout plíce. Je zatím jediným známým žijícím zástupcem lalokoploutvých, ze kterých se přes obojživelníky vyvinuli suchozemští obratlovci.
