Čtvrtek 20. ledna 2022, svátek má Ilona
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

Rybníky na rovníku

Česko

Byli zvyklí, že jim pomoc padá z nebe. Teď si Angolané díky Čechům uvědomují, že se o sebe musejí postarat sami. Reportáž Michala Novotného a Marka Vítka o tom, že podat pomocnou ruku není jen tak

Kuito je hlavní město. Hlavní město provincie Bié. Od hlavního města Angoly Luandy je vzdálené 800 kilometrů. Nevede tam dálnice ani železnice, letiště se opravuje, a tak se nelétá, a velká řeka plná lodí tudy neteče.

Poprvé jsem byl v Kuitu před osmi lety. Do města se dalo dostat pouze rozdrncaným ruským nákladním letadlem s mezinárodní humanitární pomocí. Na pytlích s moukou a nějakou sušenou výživnou směsí. Letadlo přistávalo s největší opatrností, jaksi „do vrtule“. Z výšky několika kilometrů prostě pár minut kroužilo, jako by padalo dolů.

Okolí města totiž ještě ovládalo hnutí UNITA „doktora Savimbiho“ a občanská válka v Angole slavila tuším dvacáté páté výročí.

Město nepůsobilo zrovna vesele. Většina větších, cihlových budov byla rozstřílena, z některých zbyly pouze rozvaliny. Nejhorší pohled ale skýtaly obrovské uprchlické tábory na okrajích Kuita a v nich desetitisíce hladových lidí.

Většinu času jsme tehdy strávili ve vyživovacím centru Lékařů bez hranic. Nedávno jsem si pouštěl obrázky, které jsme natočili. Dvanáctiletý chlapec, přinesl ho táta v náručí, vážil 8 kilo. „Ten nemá šanci přežít,“ komentoval příjem jeden z doktorů. Na záběrech je vidět, že není schopen ani udržet víčka. Ani pohled. Oči se mu rozjížděly… Záběry, na kterých nám umíraly děti přímo před kamerou. Brečící mámy je balily do deky a odnášely kamsi pohřbít. Už jsem je asi vytěsnil z hlavy, že mě znovu tak vyvedly z míry.

Martin

Tentokrát jsme do Kuita jeli džípem. Asi 300 kilometrů po nové silnici, kterou tady staví Čína. A Číňani. Potom po zpevněné hliněné cestě, místy nezpevněné. Přes nové čínské mosty, provizorní můstky a brody se dá celá trasa zdolat za dvanáct hodin.

Město se za osm let změnilo. Ne k nepoznání, ale velmi. Z uprchlických táborů se stalo obyčejné předměstí s typickými hliněnými domky a rušnými tržišti. Hodně cihlových domů, včetně kostela, jenž je dominantou města, zůstává rozstřílených. Jiné už jsou opravené, mají nové fasády i obyvatele. Ulicemi projíždějí desítky aut a stovky motorek. A mezi tím se na svém Zetoru prohání Martin Lošťák.

Martin vede v provincii projekt České zemědělské univerzity. Stojí v čele místní střední zemědělské školy, kterou založili Češi, stará se o malou ukázkovou farmu, drůbežárnu a dohlíží na chov ryb. „Zezačátku jsme měli s místními trochu potíž. Nechápali, že jsme je přijeli jen naučit, jak co pěstovat nebo chovat. Pořád se ptali, co z toho budou mít hned,“ říká Martin. Kromě budov zdevastovala válka i lidské myšlení. Několik generací poznalo jen válčení a humanitární balíčky, které jen tak padaly odněkud z nebe. „Teď museli pochopit, že z nebe už nic nespadne amusejí se o sebe postarat sami.“

Střední škola funguje už čtvrtým rokem. V listopadu se tak konaly první maturity. „Byla to velká sláva. Studenti přišli oblečeni v tom nejlepším, co mají, rodiče brečeli… Dokázali jsme vychovat sedmnáct nových zemědělců. Všichni dostali okamžitě nabídky k práci od vlády či zahraničních humanitárních organizací. Jsme na ně strašně pyšní.“ Nutno však dodat, že česká škola má pověst školy velmi tvrdé. Těch sedmnáct úspěšných je úspěšným „pozůstatkem“ sto padesáti studentů, kteří ročník zahájili. „První studenti byli přijímáni prakticky bez jakýchkoli znalostí. Bylo chvíli po válce a nefungovaly ani základní školy. Kde se měli co naučit…“

V současné době do školy chodí tři sta studentů, kteří už podle všeho vědí, na co se dali, a tak v příštích letech absolventů určitě přibude. „Navíc budou mít další motivaci. Letos se pokoušíme zajistit třem nejlepším pokračování studia na naší univerzitě.“ Studium v Čechách je lákadlem obrovským. „Většina studentů se začala na internetu zajímat o naši školu, o Prahu, o celou republiku.“

Jako každá normální škola má i zemědělka v Kuitu svoji kapelu. Teda hip hop gang. Šéf gangu Kappa M nás zavedl do zkušebny. Zkušebna je jeho mrňavý dětský pokoj. Kromě jednoduchých kláves a starého počítače v něm má ještě postel, na které se s celým gangem krčíme. Patrik to odpočítá a další čtyři gangsteři začnou „dávat“ první skladbu. Rytmus mají v krvi, je samozřejmě perfektní. Pohyb skvělý. Je to bez podkladů a kláves, dodávky elektřiny perfektní nejsou. A texty? Většinou o lásce a o tom, že mají jejich spolužáci souložit s kondomem.

Tak nemotorně bělošsky jsem se s nimi kýval a pro ně možná přiblble usmíval. Z okna, přes střechy domů byl totiž vidět plac, kde před pár lety stálo vyživovací centrum. Kde umíraly desítky dětí denně. Mají to ty mladý dneska problémy. Skvělý.

Luis

Luis žil v Kuitu i během války. Zažil hladomor, před kterým se rozhodl utéct do Zambie. Šel stovky kilometrů pěšky. Během cesty mu na různé nemoci a vyčerpání umřelo šest dětí a manželka.

Přesto se po válce vrátil. Je tady doma. Našel si novou ženu, s níž má dítě. A sehnal si práci, která ho baví. Luis se stará o český projekt chovu ryb. Několikrát týdně se vydá do čtyřicet kilometrů vzdálené osady a kontroluje, zda vesničané správně krmí kachny, které potom plavou po dvou malých rybníčcích a svými výkaly podporují život rostlin, jež zase sežerou ryby. „Chodí se sem koukat náčelníci z okolních vesnic a chtějí nám posílat své lidi, aby se to naučili,“ hlásí nám hrdě Luis u vody.

„Je to v podstatě uzavřený systém. Při výstavbě rybníčků se používaly jen přírodní materiály, jednoduché věci, které si můžou místní jednoduše sami sehnat. I ryby jsou z místních řek, nemá cenu sem tahat třeba kapra. To by mohlo ve zdejším ekosystému udělat hrozný věci,“ vysvětluje Martin zájem náčelníků.

O tenhle projekt ale nemají zájem pouze lidé z místních vesnic, jimž je také koneckonců určen, ale i různé mezinárodní organizace. Jde totiž o poměrně jednoduchou, zatím však nevídanou věc.

Vladimír

S Vladimírem Limou jsem se potkal před pár lety v Afghánistánu. Pracoval tam pro Člověka v tísni a stavěl školy. Teď to samé dělá už rok v Angole. Míříme s Vladimírem na inspekční cestu po rozestavěných budovách. Jedeme po rozbahněných stezkách, kudy příštích pár měsíců nepronikne žádné auto. Začíná období dešťů.

Jedeme na motorkách, což je nejrychlejší a v tomto období také mnohdy jediný způsob dopravy. Pan inspektor se se svým řidičem řítí první, a udává tak tempo. Jelikož jsme ale v koloně čtyři a motorky čínské provenience značky Kewesekl nejsou zrovna spolehlivé, posunujeme se k cíli pouze přískoky. Cílem je městečko Kuemba.

Právě tady angolská občanská válka definitivně skončila. V Kuembě byl doktor Savimbi naposledy spatřen živý. Kousek za městem zastřelil při útěku svého řidiče, a o několik týdnů později zabili vládní vojáci samotného Savimbiho asi sto kilometrů od Kuemby.

Teď tu Češi stavějí dvě školy. Jednoduché, jednopatrové budovy, které mají čtyři třídy, místnost pro učitele a zděné záchody „na dvoře“. „Stavíme co nejvíc z místního materiálu. Dokážeme vyrobit i cihly. Ale třeba plech nebo cement musíme dovážet. A to je problém,“ říká Vladimír. V celé Angole totiž fungují pouze dvě cementárny. A to ještě nevalně.

Velká potíž je také s řemeslníky. „Válka tady řemesla prakticky zničila. Když se podíváte na domy z koloniální éry, uvidíte na nich krásné okenice, pěkné dveře, prostě dobré řemeslo. A to nedělali dovezení Portugalci, ale místní. Dneska se všechno jen tak zatlouká,“ vysvětluje smutně Vladimír.

Ještě větší potíže jsou ale s dopravou. Před čtyřiceti lety vedla až do Kuemba železnice. Dnes z ní zbylo jen malé nádraží na kraji města, které už se jako nádraží nedokáže ani tvářit. Ty zbytky kolejnic a pražců už ani nejsou na místech, kudy železnice vedla, ale najdete je potupně zabodané kolem vesnických domků z bláta. Lidé si z nakradených pražců a kolejnic vytvořili ploty kolem svých domků, aniž by tušili, že tím vlastně vybudovali plot kolem celého kraje, v němž žijí. Plot, přes který se k nim většinu roku nedostane téměř nic.

Padre

Padre Serafím žije na své faře jen rok. Stačil už ale opravit kostel a začal spolupracovat s Vladimírem. Místní lidi zná, má mezi nimi autoritu. A tak domlouvá pracovníky na stavbu agrárního centra, které stojí na pozemcích církve a které Člověk v tísni buduje. V centru se budoucí farmáři naučí chovat drůbež, pštrosy a třeba i krokodýly. O práci na stavbě centra, stejně jako škol, je obrovský zájem. Jiná tady totiž v podstatě není. Vladimír je široko daleko největší zaměstnavatel. Je však potřeba pečlivě vybírat mezi jednotlivými vesnicemi a kmeny. Aby se někdo necítil uražený, odstrčený. „Tady v Kuembě, ale i v celé Angole nás čeká ještě hrozně moc práce. Celá země je po válce, která trvala v podstatě třicet let, úplně zdevastovaná. Ale když máte cíl, chuť pracovat a dobré lidi kolem sebe, dá se překonat všechno,“ pokyvuje hlavou duchovní.

Mám pocit, že si Češi zvolili v Angole dobrý cíl. Vsadili na přirozené věci. Na pěstování, chov, vzdělávání.

A na správné lidi.

O autorovi| MAREK VÍTEK reportér agentury A-NEWS Materiál je součástí projektu Angola snů a skutečností, v rámci něhož vzniká i dokumentární film

Velký test samotestů na covid: lépe fungují výtěrové, některé neodhalí nic

Premium Ještě před dvěma lety znamenaly dvě čárky na testu, že se budou chystat křtiny, delta byly americké aerolinky, gama...

Nečekaný příbuzenský vztah. Vévodkyně Kate a Meghan pojí krev Přemyslovců

Premium Učebnice mluví jasně. Přemyslovci vymřeli po meči v roce 1306, kdy byl mladičký král Václav III. zákeřně zavražděn...

Češi investují do kryptoměn ve velkém. Stát řeší, jak je přinutit přiznat zisky

Premium Ještě nedávno byly virtuální měny jako bitcoin investicí především pro lidi, kteří chtěli experimentovat a nebáli se...

Víme, co se děje: Novinky v asistované reprodukci od ledna 2022
Víme, co se děje: Novinky v asistované reprodukci od ledna 2022

Od letošního roku platí nová pravidla ohledně asistované reprodukce. Prodlužuje se doba, kdy žena může podstoupit umělé oplodnění hrazené...

Mohlo by vás zajímat