Zdeňku Jičínskému, doyenu českých zákonodárců, se říká Štětináč. Vedle poukazu na oblíbený poslancův zástřih se tu připomíná postava z legendárního příběhu - nejprve komiksu a pak též knih - Jaroslava Foglara. Jičínský samozřejmě ví, oč jde. Nedlouho před jeho desátými narozeninami, 17. prosince 1938, začaly na stránkách časopisu Mladý hlasatel vycházet nesmrtelné Rychlé šípy, takže Jičínský byl přesně ve věku, kdy čtenář takové příběhy hltá.
Fenomén Rychlých šípů neztrácí dech. O dnešním vicepremiéru Martinu Bursíkovi se už na pražské přírodovědě, kde studoval, říkávalo, že je to takový Mirek Dušín - prostě vůdčí typ, který je pro ostatní až nechutně kladným vzorem, chová se slušně a nemluví sprostě. A na šéfa kontrarozvědky BIS Jiřího Langa vzpomínají někteří dnešní mladíci jako na Špalíka, dušínovského skautského šéfa proslulé pražské Pětky.
Foglar je znám jako lídr skautingu, objevitel Sluneční zátoky a spisovatel pro mládež. Ale pokud něco z jeho odkazu rezonuje opravdu celonárodně, jsou to Rychlé šípy, příběh pětice kluků, kteří nacházejí dobrodružství v městských uličkách. Sociálně se pohybují spíše ve vakuu, chudoba či bohatství tam nehrají velkou roli, zato bojují za veskrze konzervativní hodnoty klukovského světa - spravedlnost, čest, obranu slabších. A hlavně - můžeme si z nich dělat legraci. Mohutné generační rozpětí, od téměř osmdesátníka Jičínského přes téměř padesátníka Bursíka až k téměř třicátníkům vzpomínajícím na Langa, ukazuje, že tahle inspirace odolává zubu času.
Nečestný a nesportovní Klaus Kde vlastně koření obliba Rychlých šípů s Mirkem Dušínem, Bratrstva kočičí pracky se Štětináčem a Vontů s ježkem v kleci? V hájení konzervativních hodnot? Ale kdež. Za komunismu na tom leccos bylo, v éře zideologizovaného SSM působili Dušín i Štětináč jako disidenti z jedné party, jenže ve svobodné české společnosti, ražené plebejským liberalismem, rozhodovaly a rozhodují hlavně „hlášky“. Každá doba má své, známe hlášky švejkovské, jakešovské i klausovské, ale právě ty „šípácké“ se udržují už po čtyři generace.
To je nečestné a nesportovní! - Dušínův výkřik, když mu Černí jezdci hodí poleno pod nohy a tím překazí vítězství v běžeckém závodě, zůstává archetypem. To je nečestné a nesportovní, mohli jsme říkat, když se prezident Klaus snažil po krajských volbách podrazit premiéra Topolánka, kterému sám vděčil za zvolení hlavou státu.
„Šípácké“ hlášky žijí. ... třikrát si potom odplivnout. - A to zas žádný strachy! Po tom si odplivnu aspoň padesátkrát, hodnotí starý kasař lektvar nabízený babou Jeremiáškou, ale stejný výrok zaslechneme i dnes v hospodě. Nepijte na ovoce, nevolejte žertem o pomoc, noste v zimě čepice - zní stále opakovaná a karikovaná poselství. Webový archiv českých médií Newton obsáhl za uplynulých třináct let 3069 odkazů na Dušína, 1155 na Rychlonožku, 615 na Štětináče. O tak životaschopném odkazu se Foglarovi před sedmdesáti lety zřejmě ani nesnilo.
Dušínovství i štětináčství se ale vyvíjí. A ty, Štětináči, za trest odpravíš všechny ty odporné krysy, které chováš v pastích, rozkazuje literární Dušín opoře Bratrstva kočičí pracky za smíchu všech Rychlých šípů. Před sedmdesáti lety dušínové bojovali proti „odporným krysám“, aniž jim vadil chov v maličkých pastích. Dnešním dušínům vůbec nevadí krysy, zato jim vadí klecové chovy, takže by nechali odpravit spíše Štětináče než jeho miláčky. Pokrok nelze zastavit.
Jenže za těmi hláškami, dušínovstvím i štětináčstvím je něco hlubšího, jakýsi návod ke spontaneitě. Zní to jako protimluv, ale za totality to mělo svůj velký inspirační význam. I dnes Rychlé šípy ukazují, jak úspěšně funguje nikým nenařízená aktivita - samy si založily klub, samy si obstarávaly dobrodružství, samy vydávaly časopis TAM-TAM. Právě proto byl seriál celkem třikrát přerušen úředním zákazem - v roce 1941, 1948 a na počátku normalizace.
Hoši Rychlých šípů se shromáždili v klubovně, připravení k tisku prvního TAM-TAMU. Okukovali rozmnožovací stroj a sledovali s úžasem Mirka, jak pod jeho síto vkládá blánu s napsanou a pokreslenou první stránkou, píše Foglar. Pro člověka, který se podílel na samizdatu, to je zní jako deja vu. A nejen to, dušínovský TAM-TAM koloval za úplatu, štětináčovský Sběrač se dokonce prodával. Foglar tu předběhl dobu, jako by tušil, jaký rozruch v éře rozdávaných samizdatů vyvolá, když se časopisy Vokno či Revolver Revue začaly v disentu prodávat.
K volbám s Foglarem Koho volíš? Losnu, nebo Mažňáka? -Ale třeba Bahňáka. Tato hláška, Dušínova ledabylá odpověď na dotaz jednoho ze stínadelských Vontů, uvádí zvláštní kapitolu. Často skuhráme, že se mládež odtahuje od politiky, i na to, že u nás nemá tradici většinový volební systém. Jistě, vyrukujeme-li na mládež s „atraktivními“ pojmy typu modrý kořen či občanská společnost, spláčeme nad výdělkem. To Foglar dokázal obojí - učit děti správě věcí veřejných i volit vlastní lídry.
Chcete-li dítěti vysvětlit většinový systém, zaveďte ho s Rychlými šípy do Stínadel, tajemné čtvrti, kde si kluci volí Velkého Vonta. Jen žádné radění! Žádné doporučování, žádné navrhování! Jsem pro to, aby se volilo tak, jak se má: která parta má nejvíc přívrženců, z té ať se Velký Vont zvolí, říká neurvalý kandidát Vít Dabinel. Lépe by ustavení vlády nepopsal ani Miroslav Macek.
Foglar, ač nikdy v USA nebyl, narouboval americký systém voleb do poměrů českých klukovských part. Podobně jako uchazeč o Bílý dům musí získat co nejvíce volitelských hlasů z co nejvíce států unie, uchazeč o Velké Vontství musí získat podporu co nejvíce stínadelských ulic a jejich náčelníků. Leckdy se tak děje za pomoci nekalých praktik, což kritizuje odstupující Velký Vont na příkladu kandidáta Štěpána Mažňáka: Několika ulicím u Rybího trhu a na poříčních pláccích koupil docela nové kopací míče. Za Úzkou uličku zaplatil nějaká rozbitá okna. Je záhadné, kde na to bere, ale rozdává plnýma rukama. A tím si některé bláhovce kupuje. A rozkřiklo se to, co je to platné, a teď mu přeje už i hodně ulic, které od něj nedostaly a nedostanou nic! Nepřipomíná nám to něco aktuálního?
Jaroslav Foglar je ovšem důsledný.
I když v závěru příběhu zvítězí sdružení Žlutý květ s Otakarem Losnou, parta s až podezřelým sklonem k havlovské nepolitické politice, vyhraje férově, nepochybně a většinově.
Volíš Losnu, nebo Mažňáka? - zní česká volební otázka od roku 1992, kdy je na výběr mezi levicí a pravicí. Faktem ovšem zůstává, že až příliš častá odpověď zní: „Ale třeba Bahňáka.“
O autorovi| Zbyněk Petráček, komentátor LN
