Možná není dobré mít ministra životního prostředí, který hovoří o jaderné energii jako o obnovitelném zdroji. Pavel Drobil to v září učinil a naběhl si u lidí znalých věci i oponentů. Vždyť uran nepěstujeme, ale těžíme a zásoby stačí řádově na sto let. Chceme-li obnovovat atomy, počkejme na výbuch supernovy ve vesmírném okolí, ale ten celé okolí ohrozí. Slyšíte ten smích?
Ale určitě je užitečné pokládat jadernou energii za čistý zdroj, nevypouštějící skleníkové plyny. Co můžeme dělat, chceme-li splnit evropskou směrnici a do roku 2020 vyrábět dvacet procent energie z obnovitelných zdrojů? Možnosti jsou jen dvě: Buď stále více sázet na nespolehlivý vítr a sluneční svit, nebo se „zesměšnit“ tím, že jadernou energii připočteme k rubrice obnovitelná.
Směšné? Možná ano, když to říká novopečený ministr Drobil. Ale o poznání méně, když je to postoj i jaderné velmoci Francie, když Německo přehodnocuje svůj plán „vystoupení z atomu“, když progresivně uvažující země staví jaderné bloky, když nové technologie – ta mantra čisté budoucnosti – umožňují přepracování použitých palivových článků. Chceme-li čistou ekonomiku, nespoléhající se pouze na vítr a slunce, potřebujeme jadernou energii a spojence v Evropské unii. Ve Francii ho máme.
