Schůzka skončila podpisem dohody, jíž se odevzdával „osud lidu českého a českých zemí s důvěrou do rukou vůdce Německé říše“ – z právního hlediska ovšem neměla žádnou hodnotu, zejména proto, že chyběl souhlas parlamentu.
Říšský kancléř Adolf Hitler, který ve svých projevech dlouho tvrdil, že mu jde jen o sudetské Němce a že Čechy v říši nechce, 15. března prohlásil, že Čechy a Morava jsou území, jež přes tisíc let patřilo k Německé říši, a proto posílá německé jednotky, aby odzbrojily teroristické bandy a je kryjící české ozbrojené síly.
„Umělý útvar Česko-Slovensko, ohnisko stálého neklidu“
Háchův návrat do Prahy se pozdržel: první musel na Pražský hrad dorazit Hitler se svým doprovodem, jehož členem byl i Reinhard Heydrich. Hitler chtěl nejen oslavit další triumf své agresivní politiky, ale také rozhodnout o státoprávní podobě okupovaného území. Za mezinárodněpolitických okolností, kdy politika appeasementu ještě udržovala v Evropě podivný mír, zvažovali nacisté, jakou formou připoutat české země k říši. Výsledek, Výnos vůdce a říšského kancléře o vytvoření Protektorátu Čechy a Morava, byl oficiálně zveřejněn 16. března.
V jeho úvodu Hitler deklaroval: „Po tisíc let náležely k životnímu prostoru německého národa česko-moravské země. Násilí a nerozum vytrhly je svévolně z jejich starého historického okolí a posléze jejich zapojením do umělého útvaru Česko-Slovenska vytvořily ohnisko stálého neklidu. Od roku k roku zvětšovalo se nebezpečí, že z tohoto prostoru – jako již jednou v minulosti – vyjde nové nesmírné ohrožení evropského míru. Neboť česko-slovenskému státu a jeho držitelům moci se nepodařilo organizovati rozumně soužití národních skupin, v něm svémocně spojených, a tím probuditi a zachovati zájem všech zúčastněných na udržení jejich společného státu. Tím však prokázal svou vnitřní neschopnost k životu, a propadl proto nyní také skutečnému rozkladu.“
Emil Hácha: politik, který podlehl době
 Československý prezident Emil Hácha. |
Výhody i rizika českých Němců
Protektorát neměl mezinárodní subjektivitu, což potvrdila oficiální německá média, která konstatovala, že jde „jednoduše o provincii Německé říše“. Podle této logiky se také změnilo postavení občanů německé národnosti: kromě práv státních příslušníků protektorátu, stejných jako u ostatních obyvatel Čech a Moravy, získali 16. března 1939 také status říšskoněmeckých státních příslušníků.
Pro české Němce to přinášelo výhody: lepší mzdy, vyšší příděly, volné usazování v protektorátu, možnost působení v německé okupační správě apod. Byla tu však i odvrácená strana mince: povinná služba ve wehrmachtu s reálným rizikem nasazení na frontu, automaticky se předpokládaly aktivity v německých korporacích. S postupující nacistickou perzekucí pak přicházela nenávist českého obyvatelstva, která vyvrcholila poválečným odsunem Němců a násilím, které je provázelo.
Praktická realizace říšské politiky v protektorátu se dostala s Hitlerovým původním výnosem brzy do rozporu. Ten se s výjimkou protektora vůbec nezmiňuje o působení dalších říšskoněmeckých orgánů, které ovšem začaly okamžitě fungovat. Původní výnos zdůrazňoval, že protektorát „jest autonomní a spravuje se sám“. Tomu sice odpovídala struktura vlády a státních orgánů protektorátu, současně však byla jasně dána podřízenost protektorátní vlády říšskému protektorovi, kterému se jako zmocněnci říšského kancléře a vlády dostalo v protektorátu absolutních pravomocí. Bez jeho souhlasu tu nesměly být vydávány nejen žádné zákonné normy, ale později ani správní normy obecnějšího významu.
Nadřazenost německých okupačních úřadů se projevila kromě působení německé tajné policie (gestapa) také v činnosti nově vytvořených říšských úřadů německých oberlandrátů (vrchních zemských radů), které spravovaly určitou část území (jejich obvod činil 1–6 politických okresů), ale hlavně byly nadřazeny protektorátním úřadům. Tato dvoukolejnost státního aparátu umožňovala Němcům využívat protektorátní orgány k prosazování svých cílů, což se týkalo mj. také arizace (vyvlastnění židovského majetku).
První česká reakce: významnou roli měl pasivní odpor
Český národ reagoval na okupaci různými formami: od aktivního odboje až ke kolaboraci. Vedle organizovaného domácího odboje sehrál v počátečním období okupace významnou roli pasivní odpor. Projevoval se účastí na celonárodních akcích, jako byl například převoz ostatků Karla Hynka Máchy z Litoměřic do Prahy na Vyšehrad na jaře 1939. Také poutě spojené s církevními svátky přerůstaly svým charakterem z akcí náboženských na akce celonárodní, vzrůstal všeobecný zájem o českou kulturu... Provázanost odboje a odporu pak prokázal masový bojkot tramvajové dopravy v Praze v den výročí Mnichova 30. září 1939 na základě letákových výzev české rezistence.
Vrcholem nesouhlasných reakcí z počátku okupace se stal 28. říjen 1939, kdy při zakázaných oslavách vzniku československého státu došlo v Praze při demonstracích ke střetům s německými okupačními jednotkami. Vedle zastřeleného dělníka Václava Sedláčka byl smrtelně zraněn i student Jan Opletal. Studentských demonstrací, které proběhly při jeho pohřbu 15. listopadu, nacisté z příkazu Hitlera využili jako záminky k uzavření českých vysokých škol, popravě devíti studentských funkcionářů a odvlečení více než 1200 studentů do koncentračního tábora Sachsenhausen.
Protektorát: Hitlerova právní hříčkaHitlerův výnos o zřízení Protektorátu Čechy a Morava (zveřejněný ve Sbírce zákonů pod č.75/1939 Sb.) z hlediska mezinárodního veřejného práva zcela změnil pojem protektorát, jak byl do té doby chápán. Ze strany Německa šlo o bezprecedentní agresivní státoprávní akt, k jehož koncipování nebyli zástupci země, jíž se vyhlášení protektorátu týkalo, ani přizváni. Lišil se od všech dosud známých protektorátů – v minulosti žádný z těchto útvarů nebyl pokládán za součást státu, jenž ho chránil (nebo „chránil“). Tak tomu bylo v případě Andorry, jež se nacházela pod společnou ochranou Francie a Španělska, či San Marina, které bylo původně pod protektorátem papežského státu a poté Itálie. Obdobnou situaci nacházíme také v Gdaňsku či Monaku. Mimo Evropu byl statut protektorátu užíván mnohem častěji. Většinou vznikl smlouvou, kterou se stát slabší dával pod ochranu státu silnějšího, který přebíral i část jeho suverenity. Často je v této souvislosti citován případ Tuniska: tuniský bej podepsal roku 1881 smlouvu o protektorátu s Francií jako chránícím státem. Na rozdíl od podivného státoprávního charakteru protektorátu, jenž vznikl Hitlerovým výnosem, zůstávala Tunisu zejména možnost samostatných mezinárodních aktivit a mezinárodněprávní subjektivita. A tak tomu bylo i u dalších protektorátů, např. v Maroku, které se v roce 1912 smluvně rozdělilo na francouzský a španělský protektorát. „Autonomní“, nicméně „v souladu s potřebami Říše“ Dikce výnosu říšského kancléře nebyla ohledně mezinárodní subjektivity jednoznačná, což mohl být záměr ve vztahu k mezinárodní veřejnosti. Vyplývala ale nejspíš také z určité hektičnosti příprav textu v noci z 15. na 16. března 1939 na Pražském hradě. Sledujeme-li další vývoj, Hitler zabránil tomu, aby byl jeho výnos považován za mezinárodní právní smlouvu, nicméně se přece jen snažil vzbudit zdání jistých mezinárodněprávních regulí. Protektorát Čechy a Morava – „chráněný subjekt“ – na rozdíl od podobných útvarů do té doby známých netvořil žádný státní celek a neměl žádnou, ani okleštěnou suverenitu. V Hitlerově výnosu o jeho zřízení se pravilo, že protektorát „má být autonomní a spravovat se sám“, avšak tato autonomie musela být vykonávána v „souladu s politickými, vojenskými a hospodářskými potřebami Říše“. Výsostná práva měla být vykonávána vlastními orgány i úřady (viz velké téma nahoře). V oblasti mezinárodních vztahů neměl protektorát právní způsobilost samostatně vystupovat – Říše převzala řízení jeho mezinárodních záležitostí včetně zastupování jeho státních občanů v cizině. Zároveň převzala i vojenskou „ochranu“ protektorátu, který proto neměl podle výnosu právo na samostatnou armádu. |
Závěrečná strana výnosu, podepsaná Hitlerem a dalšími nacistickými politiky. Původní, zkomolenou výzvu obyvatelstvu o německém převzetí moci později nahradila opravená verze.
