Dva úryvky ze Shakespearova Krále Jindřicha IV. například dokumentují, jak ho Werich překládal a v roli Falstaffa i četl v době, kdy se tuto postavu chystal ztvárnit v zamýšleném filmu. Tehdy pracoval na scénáři s Jiřím Voskovcem. Sešli se nad ním ve Vídni, z realizace však nakonec pro nedostatek financí sešlo a záměr už jen dokládá kniha Falstaffovo babí léto s překladem Jana Wericha a nahrané úryvky na SP desce ke knize přiložené.
V roce 1964 účinkoval Jan Werich s Jiřinou Šejbalovou a dcerou Janou v rozhlasové hře Vavříny autorů Jaroslava Pipka a Vladimíra Rohleny. Nejde o dílo převratné, to zdaleka ne, ale Werich i Šejbalová se hříčku o nenaplněných ambicích herečky, zápasníka a jejich dcery toužící po divadelní kariéře snažili oživit a ozvláštnit, jak jen to šlo. Především je dokladem toho, jak talentovaní herci vzali zavděk alespoň nějakou příležitostí...
Podobně rozpačitě bychom mohli poslouchat reklamní dialogy, k nimž se Jan Werich s Miroslavem Horníčkem v roce 1966 v rozhlasovém studiu „snížili“. Nicméně: relace pro Tukový průmysl nejsou zdaleka trapné. Texty o rostlinných olejích či „Saně, rodné sestře másla“ psal František Nepil, což už předem zaručuje, že mají vtipný, lehkým nadhledem nesený tón, jsou nápadité a „chutné“. A Werich s Horníčkem jim dodali ještě to cosi navíc, takže recepty na přípravu omelety, kapra po třeboňsku či jeseteří pomazánky probouzejí chuť a zlepšují náladu.
Nikdo není na pochybách, že Werich, Horníček i Nepil, všichni vyhlášení gurmeti, si s dobrým jídlem rozuměli, „Sanu, rodnou sestru másla“ moc vážně nebrali a doma asi těžko používali. Ale podali ty recepty jako napínavé rozhlasové minietudky. Stejně tak jako jiný propagační textík Piju mošty - což ty?
Vážnější notu na desce „drobtů“ z pokladnice mluveného slova zastupuje Werichův přednes úryvku z Charitónovy knihy O věrné lásce statečného Chairea a sličné Kallirhoy. V rozhlasové četbě z antického autora byl v roce 1967 Jan Werich vypravěčem. A posledním jeho studiovým vystoupením byla nahrávka dvou čínských básní (Tao od Lao-c'), která vyšla na desce, jež byla přílohou Knihy mlčení.
CD s „vejškrabky“, jež vydavatelství získalo z archivů Ondřeje Suchého, Jaromíra Farníka, Petra Prajzlera a Gabriela Gössela, má pro pamětníky kouzlo připomenutí Werichova charizmatu. Pro ty, kteří jej už nezažili, může být inspirací najít si jeho práce ucelenější. A nikomu dnes neuškodí uvědomit si, že umělci v rozkvětu tvůrčích sil museli z důvodů dnes už těžko pochopitelných jen paběrkovat. Naštěstí, když na jeviště měli přístup zapovězený, našli se slušní lidé v nahrávacích studiích a v rozhlase.
