Přestože je deska It’s Not How Far You Fall, It’s The Way You Land oficiálně druhým albem britského dua Soulsavers, bude se na ni vzpomínat především jako na dílo spolupracujícího amerického písničkáře Marka Lanegana.
Pomiňme okolnost, že Soulsavers, jinak tandem Rich Martin – Ian Glover v podstatě nikdo nezná, kdežto Mark Lanegan je jedním z respektovaných čelných představitelů současného amerického písničkářství. Třiačtyřicetiletý bard působí ve společnosti Soulsavers jako kukaččí mládě mnohem spíše proto, že od podivného debutu Tough Guys Don’t Dance je k aktuálnímu opusu cesta dlouhá jak Route 66 zdolávaná po svých. Leč cesta při bližším pohledu vlastně až sebezpytná, braná takříkajíc proti větru.
V roce 2003 přišli s deskou, o které se přiléhavě psalo, že je na chill-outové album až příliš temná a člověk se při jejím poslechu cítí vyloženě tragicky. Není divu, že zapadla víceméně bez povšimnutí. Starší posluchači už měli opravdu odtancováno, kdežto těm mladším se tancovat naopak teprve chtělo.
Rýhy v asfaltu
Skutečným překvapením bylo, když o čtyři roky později následovalo album, které stojí z větší části na de facto klasických gospelových či od blues odvozených písničkách, v nichž se jižanský pot sráží na hřbetu sklenice bourbonu, ledabyle položené na otrhané bibli. Údiv hudebního archiváře by ale neměl zastřít spojení upředené tenkou nití mezi dejme tomu abstraktním debutem a písničkovým It’s Not How Far... Mezi instrumentálními Ask The Dust a Arizona Bay, potomky Tough Guys Don’t Dance, vystavěnými pomocí elektronického know-how, a písničkami stojícími na pevných pilířích amerických tradicionálů skutečně tkví příbuzenství. Civilně a přirozeně se tak setkávají starousedlíci, z nichž se stali emigranti ve vlastní zemi, s vyhnanci, kteří mají klíče od rodinného krbu.
„K muzice Soulsavers mne přitahovala atmosféra – prostor, nálada, temnota a světlo,“ nechal se slyšet Lanegan, který se autorsky podílel na pěti skladbách z deseti a celkem osm jich nazpíval. Tedy atmosféra, které dodal slova, a prostor, který pomohl zabydlet.
Cestu k desce je možná nejlépe začít závěrečnou cover verzí písně Rolling Stones No Expectations. Z původně jaggerovsky rozverné, až nezávazné skladby se stala mozolnatá, mezi klavírními úhozy naléhavě se pnoucí skladba, která především plyne – nesená laneganovsky typickým, hluboko posazeným barytonem, v němž slova a melodie zůstávají čímsi hutným a těžkým jak rýhy v čerstvém asfaltu. Však se také vokály nahrávaly v losangeleském studiu výhradně v noci. Přes repetitivní Jesus Of Nothing a Paper Money, s organicky začleněnými, takřka neznatelnými strojovými rytmickými spodky, v nichž Lanegan odříkává religiózní texty jak chmurné mantry, se dostaneme až k úvodní gospelové Revival a obratem zpět ke Kingdoms Of Rain, v podstatě klasické „laneganovce“.
S ďáblem do samoobsluhy
Přes nezpochybnitelný autorský vklad Soulsavers je to hlavně jistota a intuitivní, zažitá a odžitá Laneganova zkušenost interpreta, která z desky It’s Not How Far... činí „jeho“ album. Z čerpání ze studny tradic amerického písničkářství se Lanegan vyznal už na EP cover verzí I’ll Take Care Of You (1999) a je to právě jeho schopnost až rigorózně dodržovat mantinely stylu a zároveň jej učinit aktuálním, autentickým a živým, co z něj dělá jednoho z předních představitelů žánru. Tak i všudypřítomná religiozita desky je podána se samozřejmostí barda, který přes den dělá hříchy, aby se z nich v noci zpovídal skloněným vrbám. Je v tom skutečně cosi jižanského a písničkářsky příznačného – tendence, anebo schopnost vnímat svůj život skrze biblické obrazy na ose dobra a zla, osudu, zatracení a spasení, kdy s vámi Ježíš či ďábel chodí nakupovat cigarety do samoobsluhy. A teď považte, ono to album vůbec nezní pateticky, ani jako příloha jezuitského magazínu.
Bylo by zavádějící mluvit o čemsi jako originalitě, modernosti nebo anachronismu, o současném či retro zvuku apod. Soulsavers těží z tradice písní vznikajících na polích, u železnic či ve věznicích, cizelovaných časem a nesoucích v sobě autentické zkušenosti. Tím dodávají své desce prchavou nadčasovost, která písničky, jednoduché jako život a silné jako jeho tíže, obtěžkává jakousi fatalitou a odevzdaností a činí z nich vyjádření čehosi obecně lidského.
Laneganovi nikdy nečinilo potíže přejít z vlastní tvorby na tradicionály stejně lehce jako přestoupit z prvního vagonu metra do toho posledního. V tomto duchu je aktuální deska Soulsavers typem alba, na kterém by mohly být stovky jiných, a vlastně stále stejných skladeb, ale přesto zní, jako kdyby se „tady a teď“ nemělo nikdy opakovat.
HODNOCENÍ LN **** Soulsavers: It’s Not How Far You Fall, It’s The Way You Land
V2 2007 Čas 44:72
***
I všudypřítomná religiozita desky je podána se samozřejmostí barda, který přes den dělá hříchy, aby se z nich v noci zpovídal skloněným vrbám
