Výstavy jsou i dnes schopné vyvolat skandál; alespoň ve Vídni. V Secesi, prominentní výstavní síni v metropoli našich jižních sousedů, letos zjara způsobil poprask švýcarský tvůrce Christoph Buechel. Jeho umělecký projekt spočíval v tom, že do Secese přenesl aktivity zavedeného swingers clubu. Aktuální výstava ve vídeňském Muzeu užitého a současného umění (MAK) je však snad ještě kontroverznější než konsenzuální grupensex. Jmenuje se Květiny pro Kim Ir Sena a jde o výstavu oficiálního umění z Korejské lidově demokratické republiky. Budeme neutrálové Nevoli diváků i politiků vzbuzuje především fakt, že výstava vznikala ve spolupráci se Severokorejskými úřady a nijak nereflektuje politickou situaci v zemi, již většina světa považuje v lepším případě za bizarní stalinistický skanzen, v horším za akutní hrozbu světovému míru. Výstava obrazů, plakátů a architektury vypadá zřejmě podobně, jako kdyby ji pořádalo muzeum přímo v Pchjongjangu: obrovité obrazy politických vůdců a šťastného lidu, fotografie oficiálních budov na vylidněných náměstích, záplava skutečných květin.
Od prvního nápadu do otevření výstavy uběhlo sedm let a muselo jít o pozoruhodný diplomatický výkon. Je to zřejmé i z reprezentativního katalogu. Vedle předvídatelných proslovů severokorejských pohlavárů překvapí neutrální tón rakouských pořadatelů, kteří zdůrazňují hodnotu kulturního dialogu oproštěného od ideologických předsudků. Jenže jak lze před monumentálními obrazy Kim Ir Sena a Kim Čong Ila o politice mlčet? Předmluva rakouské ministryně výchovy, umění a kultury Claudie Schmiedové končí pseudorevolučním výkřikem: „Udělejte si konkrétní obraz, vytvořte si svůj vlastní názor!“ Svůj vlastní si však pro jistotu nechala pro sebe, jistě vedena obavami o konání unikátní výstavy.
Skutečně, podobná díla ještě nikdy necestovala za hranice KLDR. Stojí ovšem diplomatické mlčení za možnost výstavu uspořádat - za cenu, že nebude možné zmínit pojmy jako propaganda, totalitarismus atd.? Lidská práva jsou v Severní Koreji vnímána zcela jinak než ve zbytku světa. Oddanost vůdci a jeho myšlenkám je tu předpokladem přežití. Do jaké míry lze vydávat to, co se v Severní Koreji děje, za pouhé exotické kulturní specifikum?
Necháme-li na okamžik podobné otázky stranou, výstava skutečně umožňuje jedinečnou konfrontaci s něčím, co je jinak nedostupné. Jediná prosperující oblast: ideologie Severní Korea je známá svou uzavřeností a exportem oficiálního umění nečekaně odhaluje své nitro. Těžko říct, jestli je to projevem naivity, nebo zoufalství.
Jestliže alespoň tušíme, co se v KLDR děje, o jeho současném umění nevíme vůbec nic. Víc než polovina vystavených děl přitom vznikla v posledním desetiletí. Odráží se v nich nejen současná témata, ale i spletitá historie Koreje, snoubí se v nich lokální tradice a zahraniční vlivy. Obrazy vzniklé asijskou technikou štětcové malby někdy přebírají kompozice typické pro evropský akademismus, naopak z Evropy a ze sovětského Ruska importovaná olejomalba se tváří jako asijská štětcová malba.
Pokud bychom na výstavě ignorovali dataci mnohých současných olejomaleb, mohli bychom je považovat za příklady socialistického realismu padesátých let. Socialistický realismus to všem není, jde o umění ču-čche, odvozené z Kim Ir Senova univerzálního učení. Umění ču-čche je korejskými teoretiky definováno jako „národní svou formou a socialistické obsahem“, takže jsme zase u zvláštního hybridu lokálního a internacionálně-komunistického.
V totalitně řízeném státě, který je - ve srovnání se svými sousedy - ekonomicky nefunkční, je jedinou prosperující oblastí ideologie, produkce propagandistického a symbolického kapitálu. Severokorejské umění není projevem individuálního pohledu, ale vyjádřením oficiální politiky. Mnohé z vystavených obrazů by byly lákavým soustem pro sémiotickou analýzu, jakou ve svých esejích o československé stalinistické kultuře prováděl Vladimír Macura.
Nejčastějšími motivy jsou štěstí, práce, učení a stráž. Krajina je typicky zachycena za ranního rozbřesku. Pocit novosti a čistoty bývá posílen opakovaným zobrazením úklidu nebo stavu po dešti. Zpodobnění Kim Ir Sena či Kim Čong Ila se vyznačují idealizovanou atmosférou náboženských výjevů. Jestliže jsou oba vůdci - ať už samostatně, nebo ve dvojici - zachyceni ve společnosti lidu, všichni se vždy usmívají. Jedinou výjimku tvoří Kim Čong Ilův uniformovaný pobočník, který si v pozadí pečlivě zapisuje vůdcovy postřehy. Jeho napjatá tvář se neusmívá, ale vyjadřuje soustředěnou oddanost a odpovědnost.
Vedle politických metafor a postav vůdců jsou nejoblíbenějším motivem severokorejského malířství děti, bez výjimky tlusťoučké a usměvavé. Kim Ir Sen i Kim Čong Il jsou zjevně nadáni zvláštním magnetismem. Děti v jejich blízkosti cítí neodolatelnou potřebu dotýkat se jich, zcela neformálně se k nim tulit a objímat je.
Pro evropskou kulturu mohou tyto výjevy intimní náklonnosti mít až nepochopitelný obsah. Co si například počít s obrazem Vůdce a rolník? Zavádí nás do ložnice, kde pod společnou dekou spočívá smějící se Kim Ir Sen a malý chlapec. Na matraci vedle nich přikleká rolník v pracovním oděvu. Kompozici doplňuje miska brambor. Je to rolníkův dar vůdci a jeho synovi, do jejichž společné ložnice ho cestou na pole nenuceně zanesl? Nebo snad Kim Ir Sen navštívil rolníkovu domácnost a pod peřinou zahřívá jeho zkřehlého syna?
Jiné obrazy jsou zjevně odvozené ze stalinistických vzorů z padesátých let. Malba s názvem Věčně hořící světlo stranického ústředí (Kim Čong Il) ukazuje mladého vůdce, jak ve své kanceláři usilovně pracuje. Ani si nevšiml, že se za oknem objevuje jitřenka. Jde o remake stalinistického motivu, zpracovaného hned v několika malbách a plakátech, zachycujícího nevyčerpatelného Stalina řídícího nad ránem z kremelské pracovny celý mírový svět. Smát se nad podobnými výjevy je stejně mimo, jako se u evropské náboženské malby podivovat nad tím, jak si Ježíš za všech okolností udržel dokonale vyprané roucho.
Ďábelsky detailní umělecké dílo V galeriích MAK se ovšem nikdo nesměje. Nikdo není ani viditelně pobouřen, vše se odehrává v atmosféře nevěřícného zírání. Výstavní kóje, kde jsou vystaveny výjevy se severokorejskými vůdci, jsou pro jistotu zahrazeny provazy, obrazy v nich mohou diváci pozorovat jen z bezpečné vzdálenosti. MAK má jistou zkušenost s vystavováním podobného materiálu, již v roce 1994 zde proběhla expozice stalinistického umění Tyranie krásy. Ta však vystavené artefakty prezentovala v historickém kontextu a podrobila je nejen umělecké, ale obsahové a politické analýze.
Tehdejší kontroverze se týkala především některých vývodů těch, kdo se nad totalitním uměním z odstupu zamýšleli. Filozof Boris Groys stalinismus popisoval jako dědice uměleckých avantgard. Totalitní systém, přes všechnu zrůdnost, přirovnával k uměleckému projektu. Svět Severní Koreje, kde je problém vyfotografovat budovy v Pchjongjangu tak, aby život kolem nich vypadal alespoň trochu normálně, má v sobě také cosi z ďábelsky detailního uměleckého díla. Jak o něm však máme hovořit, není-li historickým fenoménem, ale aktuálním projevem existující diktatury?
***
Květiny pro Kim Ir Sena: Umění a architektura z KLDR
MAK, Vídeň, do 5. září 2010
V totalitně řízeném státě, který je ekonomicky nefunkční, je jedinou prosperující oblastí ideologie, produkce propagandistického a symbolického kapitálu. Severokorejské umění je projevem oficiální politiky.
Co si například počít s obrazem Vůdce a rolník? Zavádí nás do ložnice, kde pod společnou dekou spočívá smějící se Kim Ir Sen a malý chlapec. Na matraci vedle nich přikleká rolník v pracovním oděvu. Kompozici doplňuje miska brambor.
O autorovi| Tomáš Pospiszyl teoretik umění Autor (* 1967) přednáší na FAMU.
