Je to více než měsíc, co se téměř zastavil chod země. Jedním z mála míst, kde vládne nepřetržitý ruch, jsou nemocnice, zvláště ta oddělení, kam přijímají pacienty s novou nemocí covid-19. Rozhodl jsem se vyrazit na fotoreportáž do té, která 1. března přijala první dva nemocné a od té doby jede nonstop.
Vedení pražské Nemocnice Na Bulovce mi vychází vstříc a povoluje mi udělat fotoreportáž z míst, kde leží pacienti s nejtěžším průběhem onemocnění covid-19. Jsem „přidělen“ do oddělení urgentního příjmu, které je jako mnohá další v řadě nemocnic po celé České republice přestavěno na resuscitační stanici ARO pro pacienty s koronavirem. Ujímá se mě vedoucí celého oddělení Svatopluk Žáček, vlastně taková vrchní sestra.
  |
Nejdříve vejdeme do šatny, kde ze sebe sundávám veškeré civilní oblečení a oblékám bílé lékařské kalhoty a blůzu. Vybaven dvěma fotoaparáty, jedním se širokoúhlým objektivem, druhým se zoomem 70–200 mm, kvapně odcházím o patro výš. Ocitáme se přede dveřmi s hrůzostrašným nápisem jako z hollywoodského trháku: Caution – potential biohazard present (Pozor – přítomnost potenciálně nebezpečného biologického materiálu).
V rychlosti ještě řešíme, jakým způsobem fototechniku vydezinfikujeme, a pak se oblékáme do ochranných prostředků. Fasuju bílou kombinézu s kapucí. Konce rukávů drží dvoje rukavice, jedna pod a jedna nad. Pod kapuci přijde ještě průhledná čepice. Přes respirátor dostávám roušku a přes tvář průhledný štít. Dolní konec nohavic mi kdosi olepuje páskou.
Ministerstvo povolilo používání japonského léku na covid-19. Podávat se smí s informovaným souhlasem pacienta |
Všímám si, že lékaři i sestry si vzájemně píšou na bílé overaly jména, přezdívky, jakoukoli identifikaci. „Prostě abychom se uvnitř poznali,“ vysvětlují mi v rychlosti. Čtu jmenovky: Honzíček, Žanet, Kája, Lů.
Jsem zoufalý, že to nemůžu fotografovat. Bojuji sám se sebou, abych se dobře oblékl, a nechci zdržovat. Zdravotníci se střídají po třech hodinách, a tak si slíbím, že tento moment vyfotím při nástupu další směny.
To už však přichází kritický okamžik – vstupujeme přímo na oddělení k pacientům. V prvních chvílích vůbec nefotím a zvykám si na svůj oblek. Připadám si nemotorný, jako v nějakém vesmírném skafandru. Nejvíc nepříjemné je, že uvnitř se ihned rozhostí nesnesitelné horko. Přes respirátor s rouškou se ale dobře dýchá a naštěstí se nemlží brýle. Zato se mi přes štít z plexiskla před tváří špatně fotí.
Na oddělení leží dva pacienti, oba v umělém spánku, na ventilátorech, napojeni na mnoho dalších přístrojů. Jeden z nich v nejbližších minutách podstoupí chirurgický zákrok – tracheostomii. Fotím a snažím se co nejméně překážet. Vzhledem k zákroku je na oddělení celkem živo. Všichni jsou oblečeni stejně jako já. Přemítám, jak v tom úboru můžou operovat, když i obyčejné fotografování jde obtížně.
Lékařka kontroluje stav pacienta nakaženého koronavirem.
Po asi hodinové operaci odcházím s částí týmu z oddělení a následuje opatrné svlékání ochranných prostředků. Opět se o mě stará skvělý Svatopluk Žáček. Stojíme proti sobě a já zrcadlově kopíruji postup svlékání, abych se vyhnul případné infekci. Dezinfekcí projdou i mé fotoaparáty.
Když opouštím nemocnici, uvažuji, jak zdravotníci vydrží v overalech ty tři hodiny, často i déle. A jakou zátěží na jejich psychiku musí být riziko nakažení, jemuž jsou i přes přísná pravidla denně vystaveni. Mají můj největší obdiv!
