Skoro tisíc kilometrů za den po rozbitých silnicích a cestách, večeře, hotel a ráno nanovo. Tak nějak probíhala cesta Octavií Scout z Moskvy do Vladivostoku, kterou uspořádalo ruské zastoupení české automobilky.
Celkem deset Octavií Scout mělo v první polovině srpna za úkol v rámci akce nazvané Scout Experience 2007 absolvovat cestu z Moskvy do Vladivostoku. Téměř deset tisíc kilometrů dlouhá cesta byla naplánována na 16 dní, auta měla tedy ujet přibližně šest set kilometrů denně.
Možná si řeknete, co to je -vždyť je to stejně daleko jako třeba z Prahy do Hranic na Moravě a zpět. Háček je v tom, že byste tuto trasu museli absolvovat šestnáctkrát za sebou, a ne po komfortní dálnici, ale po mnohdy rozbitých blátivých cestách.
Cesta byla rozdělena na čtyři hlavní etapy: Moskva-Čeljabinsk, Čeljabinsk-Novosibirsk, Novosibirsk-Bajkal a Bajkal-Vladivostok. V jednotlivých bodech docházelo ke střídání některých posádek. Pouze čtyři ruští novináři a realizační tým celého projektu absolvovali trasu v plné délce. Na třetí etapě se k nim pak připojilo několik českých novinářů. Etapa trvala tři dny a ujeli jsme více než dva tisíce kilometrů.
Start: Novosibirsk
Vše začalo, když jsme 11. srpna přistáli v Novosibirsku, který je s více než půldruhým milionem obyvatel třetím největším městem Ruské federace. Nevěděli jsme, co přesně můžeme očekávat, a tak jsme s kolegy jen s údivem pozorovali vrak letadla TU154 poblíž letištní dráhy. Jednalo se o stejný typ letadla, kterým jsme měli o čtyři dny později letět zpět do Moskvy.
Místní zastoupení Škodovky nás nakládá do Audi A8 W12 černé barvy (jak jinak) a odváží nás na nábřeží řeky Ob. Po chvíli přijíždí i kolona deseti Octavií Scout, za jejichž volanty strávíme během několika následujících dní mnoho hodin.
Auta mají za sebou přibližně čtyři tisíce kilometrů. Všech deset vozů je vybaveno motory 2,0 FSI. Vznětové motory se totiž v Rusku kvůli špatné kvalitě nafty v osobních autech skoro neprodávají. Jedná se o standardní provedení Scout, ovšem s tím rozdílem, že efektní 17palcová litá kola, na nichž se tato auta prodávají, jsou nahrazena 16palcovými ocelovými ráfky. Sériové obutí dodala společnost Matador.
Skutečná cesta začala až druhý den ráno, proto jsme měli večer příležitost vyzpovídat kolegy, které jsme střídali. Silnice až sem prý byly sice mnohdy hrbolaté, ale stále asfaltové, takže jediné, co bránilo rychlejšímu přesunu, byl poměrně hustý provoz na silnicích v okolí Moskvy. Zároveň zjišťujeme, že budeme mít auto číslo 8, tedy to, které pojede až v závěru celé kolony. Kolegové, kteří už před sebou mají jen odlet, se jen uculují, když říkají, že budeme mít co dojíždět...
Po transsibiřské magistrále
Co měli na mysli, zjišťujeme už těsně za městem, které jsme svižně projeli za doprovodu místní policie. Vedoucí celé akce Max nám z prvního auta kolony dával vysílačkou informace o případných nástrahách cesty v podobě velkých děr na silnici nebo policejních hlídek. Maxův Scout číslo 1 prý jel jen něco málo přes 100 km/h. Protože nás ale neustále předjížděla jiná auta, byli jsme nuceni rychlostní limity výrazně překračovat, abychom se udrželi v koloně. Po chvíli zjišťujeme, že s rychlostí ani plnými čárami na silnicích si tu nikdo hlavu neláme. Člověk je tak při rychlé jízdě méně stresován a cesta utíká rychleji.
Vozovky jsou v této části Ruska překvapivě kvalitní. Jedná se o silnici, která by v českých podmínkách patřila do kategorie 1. třída. Vozovka je široká, jen občas překvapí poměrně značné terénní vlny, které nejsou na první pohled vidět. I v rychlostech kolem 150 km/h je ale Scout překonává bez následků a ani v extrémních případech nejde jeho odpružení na doraz.
Až za tmy a po osmi stech ujetých kilometrech přijíždíme do města Krasnojarsk. Téměř celou cestu lemovaly břízy a zeleň. Města byla především průmyslová, poměrně špinavá a neupravená. Na vesnicích naopak končil asfalt přímo na hlavní silnici, po níž jsme projížděli. Všechny ostatní cesty byly bahnité. Zároveň jsme poznali místní typická venkovská stavení. Jedná se o poměrně malé dřevěné stavby, nechybí ale pořádný satelit a některé z japonských aut.
Právě japonská auta staršího data výroby, ale také zcela nová patří ke koloritu silnice lemující transsibiřskou magistrálu ze střední části Ruska do Vladivostoku. Auta s pravostranným řízením (i když se v Rusku jezdí jako u nás vpravo) jsou totiž pro převažeče výhodný obchod. Na jednom autě dovezeném například do Novosibirsku lze totiž vydělat i tisíc dolarů. Někteří řidiči údajně danou cestu absolvují skoro každý týden.
„Dálnice“ na bahně
Druhý den vyjíždíme časně -v půl šesté ráno. Čeká nás totiž nejdelší etapa celé cesty, která měří 1100 kilometrů. Z Krasnojarsku, kde se nad ránem strhla průtrž mračen a silnice byly zaplavené vodou, vede cesta následujících 240 kilometrů po překvapivě kvalitním asfaltu. Změna nás čeká až po průjezdu městem Kamsk, kde se vyrábějí nákladní vozy Kamaz. Několik kilometrů za městem se hlavní silnice rázem mění. Z asfaltky se stává bahnitá cesta, která je po vydatných deštích řádně promoklá. Přestože mají naši Scouti díky 16palcovým kolům nižší světlou výšku než v sériovém provedení, zvládají celou cestu s přehledem. Stejnou trasou projíždějí ale také běžná osobní auta zmiňovaných převažečů i místních obyvatel, stejně jako velké a těžké náklaďáky. Nutno ale dodat, že se Scouty většinu z nich předjíždíme. Jen několikrát se nám stalo, že jsme byli předstiženi místními řidiči za volanty prastarých „žigulíků“, kterým nějaký ten hrbol už vlastně ani nemůže ublížit.
Bylo zajímavé sledovat, že rozbahněné úseky se se zvláštní nepravidelností střídaly s kvalitním povrchem. Jednou jsme měli hlínu pod koly dvacet metrů, jindy kilometr a v nejdelším úseku i více než padesátkrát tolik. Cesta se vlekla. Na ranní rychlostní průměr, kdy jsme byli v Kamsku za přibližně dvě hodiny, můžeme nyní zcela zapomenout. Když ujedeme padesát kilometrů za hodinu, můžeme být šťastní.
Dalších skoro pět set kilometrů se odvíjí v podobném duchu: dobré a špatné úseky se střídají a občas přejíždíme koleje nejdelší železniční trati světa. Je sedm večer a před sebou máme ještě čtyři sta kilometrů. Hodinu nám vzal také přejezd do dalšího časového pásma.
Měli jsme štěstí, protože silnice se opět vylepšují, a tak za Maxem velmi zrychleným přesunem pokračujeme do Irkutsku. S padající tmou se města, jimiž projíždíme, slévají do jediného. Z letargie nás vyvádějí snad pouze všudypřítomné ženy stojící podél silnic. O tom, že se jedná o provozovatelky nejstaršího řemesla, není pochyb. Do hotelu dojíždíme až kolem půlnoci.
Vzhůru na Bajkal
Třetí den je o poznání příjemnější. Čeká nás jen něco málo přes 150 kilometrů cesty k jezeru Bajkal, které je cílem naší etapy. Po nás nastupuje čtvrtá skupina, na niž čekají nejnáročnější čtyři tisíce kilometrů až do Vladivostoku. Bajkal je skutečným osvěžením na konci naší cesty. Po náročném cestování v prvních dvou dnech si s kolegy konečně všímáme nádherné přírody všude kolem.
Jezero má na délku 636 kilometrů, je 70 kilometrů široké a v nejhlubším bodě má 1637 metrů. Bajkal má mnoho nej. Jedná se o nejhlubší a nejstarší jezero na naší planetě, které zároveň uchovává přibližně 20 % světové zásoby pitné vody. Čistotou své vody je tato tajemně vyhlížející vodní plocha skutečným unikátem. Údajně je totiž vidět až do hlouby 40 metrů.
Tím naše cesta v expedici Scout Experience 2007 končí. Samotné rallye pokračuje dál. I přes náročnost naší „dvoutisícovky“ je nám líto, že nemůžeme jet dále. Všechna auta přečkala bez jediného zaváhání, což platí také o pneumatikách a kolech, které dostávaly zejména na terénních „vložkách“ pořádně zabrat.
Nezbývá než dodat, že celá kolona dojela do Vladivostoku podle plánu 20. srpna. Všech deset Octavií Scout bylo na startu celé akce, který proběhl na Rudém náměstí, zcela nových. Na počitadlech kilometrů bylo před tím, než byly naloženy na vlak transsibiřské magistrály, najeto téměř deset tisíc kilometrů.
O autorovi| Petr Hanke redaktor LN
