Karel Schwarzenberg byl mecenášem festivalu ve Wroclawi v roce 1989.
Česko-polské vztahy však podporoval i jako ministr zahraničí, kdy se zasadil o vznik Česko-polského fóra a ministerského fondu na jeho podporu.
* LN Byl jste jedním z organizátorů festivalu, který se na počátku listopadu 1989 konal ve Wroclawi neboli česky Vratislavi. Jak složité bylo festival v té době, kdy v Československu ještě pořád vládli komunisté, uspořádat?
V tehdejším Polsku už to nebylo těžké, protože to tehdy už byla prakticky svobodná země, to nebyla potíž. Vzniklo to už půl roku předtím, kdy jsme byli ve Varšavě a kde už všechno směřovalo k změně režimu. Posadili jsme se v hotelu, František Janouch, já a mnozí jiní, a bavili jsme se o tom, co bychom mohli udělat. A pak přišel ten nápad uspořádat tento koncert. Protože tehdy už bylo možné, aby lidé jako Karel Kryl a jemu podobní mohli přijet do Polska. A Vratislav je blízko k českým hranicím. A tak jsme se k tomu odhodlali a podařilo se to. Já jsem se však v tom angažoval poměrně málo. Hlavní práci dělal Franta Janouch a jiní, já jsem s tím osobně moc co do činění neměl.
* LN Ale vy jste na to přece dal peníze?
Jo, jo, ale to je něco jiného.
* LNA jak jste ten wroclawský koncert prožíval?
Já jsem z toho poměrně málo měl, protože jsem chytil nějakou blbou infekci a už odpoledne mi pořád stoupala horečka. Začal koncert a já měl pocit, že to tam se mnou praští. Navíc příští den jsem ještě měl nějakou akci. Takže jen ten koncert začal, tak jsem se zdvihl a odjel do hotelu. Naštěstí jsem měl s sebou kvalitní whisky, takže jsem si dal pořádného panáka, vzal jsem si acylpyriny, dal na sebe dvě deky a příští den už jsem byl jakž takž funkční. Ale z vlastního koncertu jsem mnoho neměl.
* LN Dokázali jste si představit, že za dva týdny padne komunismus i v Československu, nebo už to bylo ve vzduchu?
To, že to dlouho nevydrží, bylo jasné. Ale jak to bude u nás pokračovat, jasné nebylo. Režim měl v rukou stále ještě všechny mocenské nástroje, policii, armádu, lidové milice, to všechno fungovalo. Ale že to věčně nevydrží, bylo zřejmé. Polsko už bylo svobodné, v Maďarsku už se poměry změnily, bylo jasné, že Sověti už dávají od nás, svých satelitů, ruce pryč, ve Východním Německu to také vřelo. Ale přiznejme, že ve srovnání i s NDR byl u nás tehdy ještě relativní klid.
* LN O tom, že komunistická totalita v Československu ještě stále fungovala, svědčí problémy, které měli jak účinkující, tak diváci, kteří se do Wroclawi tehdy chtěli dostat.
Hranice s Polskem byly samozřejmě uzavřené, takže lidé jezdili přes NDR a různými oklikami. Nakonec se do Vratislavi dost lidí dostalo.
* LN Festival ve Wroclawi byl však jen vyvrcholením dlouhé a svým způsobem ojedinělé spolupráce mezi českým a polským disentem, Polsko-českou solidaritou.
Vratislavi předcházela dlouhá spolupráce, to byla ta setkání disidentů v Krkonoších a jinde. Taky se pašovaly přes Polsko do Československa knihy a různé jiné věci, které nosili nadšení horolezci přes Tatry a tak dále.
* LN Byla ta česko-polská spolupráce v té době unikátní?
Nám byli Poláci nejbližší a nejvíce jsme spolupracovali s nimi. Například s NDR to bylo až do posledního okamžiku obtížné, tamní disidenti nás spíše prosili, abychom tam nejezdili, že jim to jenom ztíží život. Maďaři byli dobří, když se člověk dostal do Budapešti. V roce 1985 jsme například v Budapešti udělali alternativní československou kulturní přehlídku a spolupráce s maďarským disentem byla bezvadná.
* LN Když vzpomínám na tu dobu, tak mám pocit, že se přece jenom tehdy československým komunistům podařilo Čechům Poláky znechutit, tím že ukazovali Polsko jako zemi, kde jsou kvůli Solidaritě prázdné obchody a mizerná životní úroveň. A Čechy tím varovali. Podařilo se jim to v Češích podle vás zakořenit?
K tomu je jedna krásná historka z té doby. Československý pes běží do Polska a polský do Československa. „Proč běžíš do Polska?“ ptá se ten polský českého. „Já bych si chtěl zaštěkat. A proč ty běžíš do Česka?“ – „Já bych se chtěl nažrat,“ odpoví ten polský. Ano, ty předsudky existují. Na jedné straně o Polácích, že dělají jen binec, takže nejsou schopní nic pořádného vyrobit. Na druhé straně je polský předsudek, že „pepíci“ drží hubu a jsou velice opatrní, když jde o nějaké nebezpečí, zatímco Poláci jsou bojechtiví.
* LN Byl to v disentu nějaký problém, že se ne všichni dívali na Polsko jako na příklad?
Ne, myslím, že ti kdo byli v disentu, tak měli velikou úctu před Solidaritou, před Michnikem, před všemi, kteří tam fungovali. Na druhé straně měli ale Poláci v úctě Václava Havla, ale byli tak i jiní, Petr Uhl, Petruška Šustrová a další. To propojení bylo tehdy velice silné.
* LN Po listopadu 1989 se vytvořila zvláštní česko-polská prezidentská dvojice, Lech Walesa a Václav Havel, oba hrdinové protikomunistického odboje, ale oba naprosto různí. Jak to mezi nimi fungovalo?
Oni jsou z velice různých prostředí a podmínek, ale rozuměli si poměrně dobře. Když je člověk odborář z loděnic, tak je jiného ražení, než když někdo pochází z intelektuálního prostředí a divadelního světa. Dalším rozdílem bylo, že Lech Walesa byl vždy velký a přesvědčený katolík, zatímco Václav Havel má před tím úctu, ale není tak nábožensky založeným člověkem, jako je Lech Walesa.
* LN V současnosti tu máme opět takovou česko-polskou prezidentskou dvojici, Lech Kaczynski a Václav Klaus. Co tyto dva pány podle vás spojuje? Rozumíte jejich přátelství?
Ale samozřejmě že ano. Sdílí leckteré názory, oba jsou velice euroskeptičtí, oba jsou národovci, no tak jo.
* LN Mají Češi a Poláci nějakou dějinnou předurčenost, že by spolu mohli dobře spolupracovat a něco rozumného spolu vytvářet, nebo je tomu spíše naopak? Nezačíná to už někde ve vídeňském parlamentu?
Bylo by samozřejmě dobré, kdyby Češi a Poláci spolu v dějinách více spolupracovali, ale jak známo, nikdy se to nedařilo. Je pravda, že v době mocnářství byli v odlišné poloze. Poláci měli svůj národ rozdělený mezi Rusko, Prusko a rakouské mocnářství, kde se Polákům dařilo nesrovnatelně lépe. Byli i v nejvyšších státních funkcích – ministr zahraničí, předseda sněmovny, Polákem byl i ministerský předseda Kazimír Badeni. Ostatně to byl velký přítel Čechů a snažil se národnostní spory v Česku spravedlivě uspořádat a byl svržen, protože mu Němci vyčítali, že byl příliš pročeský. Taky tady v Praze měl dlouho svoji Badeniho ulici. A je mi velice líto, při vší úctě k Miladě Horákové, že nemá alespoň její část dnes jeho jméno. Ale to jsme odbočili. Je prostě fakt, že Poláci zastávali v mocnářství nejvyšší funkce a je známa slavná věta císaře Františka Josefa, kterou pronesl při návštěvě Krakova: „My się rozumiemy.“ A ostatně maršálek Pilsudski začal první světovou válku na straně Německa a Rakouska, protože po jejich vítězství se předpokládalo obnovení polského království.
* LN To bylo u Čechů úplně jinak, ne?
Samozřejmě, protože my jsme byli v tom mocnářství celí, a tudíž náš osvobozovací boj byl namířen proti Vídni. Zatímco pro Poláky byla Vídeň hlavně spojenec.
* LN Ale spory v monarchii to neskončilo...
Ano, po první světové válce tu byl spor o Těšínsko, jak známo. Udělali jsme si nehezké věci. Jak známo, Československo pozastavilo dodávky polské armádě, když vedla boj o život s Rudou armádou. A po Mnichovu Poláci obsadili část Těšínska, kterou si původně nárokovali. Pak jsme se dostali do stejného průšvihu, byť musím říci, že Němci se chovali v Polsku nesrovnatelně hůř než v protektorátu. Protektorát byl hrozný, ale okupační režim v Polsku byl mnohem, mnohem horší. Na Poláky nazírali Němci jako na „podlidi“, což u nás bylo těžké, neboť tu bylo nesčetně smíšených manželství mezi Čechy a Němci. Jak známo, i Konrád Henlein měl českou babičku.
* LNA dá se tedy říci, že nás přátelsky spojilo až čtyřicet let komunismu? Nebo už válka?
Za války to tak moc nefungovalo, například Benešovu dohodu se Stalinem brali Poláci jako zradu. Ovšem pak jsme byli společně ve stejném socialistickém táboře, a když jsou lidé ve stejném vězení, tak se postupně sblíží. To se stává. Pak navázali styky disidenti a to podstatně ulehčilo možnost českopolského sblížení. Trvalo to ale dlouho i po roce 1989. Já si pamatuji, jak tehdy snad ještě československá vláda uzavřela hranice s Polskem, aby nás Poláci nevykupovali. Vzpomínáte si, ne? Ale postupně jsme se sblížili a musím říci, že třeba během předsednictví v EU nebo kolem Lisabonské smlouvy se nám s Poláky velice dobře spolupracovalo.
* LN Vy jste byl jako ministr zahraničí jedním ze spoluzakladatelů Česko-polského fóra. Co bylo důvodem jeho vzniku? Dostat českopolské vztahy na roveň vztahů s Německem?
Mně bylo jasné, díky těm předsudkům, o nichž jsme mluvili, i z těch našich dějin, že si nadále nerozumíme. A že když ty naše vztahy zůstanou výlučně na úrovni politické, že se mnoho nezmění. Jen když se ta spolupráce a naše vzájemná znalost rozšíří do kultury, spolupráce měst a obcí a tak dále, když se budeme setkávat na mnohem širší úrovni, tak se budeme lépe poznávat. A díky tomu ty předsudky pozvolna vymizí. My se opravdu příliš málo známe a lidí, kteří se tu Polskem zabývají, není dost.
***
„Proč běžíš do Polska?“ ptá se polský pes českého. „Já bych si chtěl zaštěkat. A proč ty běžíš do Česka?“ – „Já bych se chtěl nažrat,“ odpoví polský pes.
Vratislavi předcházela dlouhá spolupráce, to byla ta setkání disidentů v Krkonoších a jinde. Taky se pašovaly přes Polsko knihy a různé jiné věci.
