Kvůli svobodě se Sidonie nechtěla vzdát lásky, avšak ani svobody kvůli lásce. Byla si však podobně jako Rilke rovněž vědoma toho, že některé fáze vývoje není možno prožívat ve dvou a že každé spojení má svou hranici v samotě.
U aristokracie nebylo sice manželství pojímáno tak úzce jako u měšťanstva, partneři si tu vzájemně poskytovali více svobody, protože to, co lidi z těchto kruhů spojovalo, nebyl obvykle cit, nýbrž majetek a stav. Nové, v podstatě měšťanské chápání manželství jako vztahu založeného na vzájemné lásce však postupně pronikalo i do aristokracie.
Záležitost se Sidoniiným sňatkem se rozběhla hned v létě roku 1910 a přinášela do jejího života především neklid. Pravděpodobně pod dojmem smrti baronky Amélie se již počátkem srpna přihlásil Carlo Guicciardini telegramem, v němž ve své kondolenci decentně, avšak zcela jasně projevil o baronesu zájem. Sidonie mu ihned odpověděla, co mu napsala, ale nevíme. O deset let starší vdovec Carlo Guicciardini, kterého znala již asi dva roky, jí nebyl nepříjemný a život po jeho boku si - s odstupem -dovedla představit. Jen jeho city nedokázala opětovat. A to se jí zdálo vůči němu nespravedlivé.
Byť Itálii a Řím milovala sebevíc - v roce 1909 s Janem dokonce vážně uvažovali o tom, koupit si v Itálii malý zámek a nějakou dobu zde žít -, představa, že by se musela rozloučit s Janovicemi a opustit „ty dva jediné, kteří mi zůstali“, jak si zapsala do deníku, pro ni byla obtížně přijatelná. „Příští rok tu už nebudu, dokážu to?“ ptala se sama sebe nerozhodně.
Přijíždí Básník Čtrnáct dní nato, 23. srpna, přijíždí do Janovic Rainer Maria Rilke na již dlouho plánovanou návštěvu a zůstane skoro tři týdny. Jeho návštěva platí všem třem osiřelým sourozencům, ve středu básníkovy pozornosti ale stojí Sidonie. A báječný, opojný čas beztíže, v němž krása naplňuje den, je zde. To je život, jaký by Sidonie chtěla žít, věnovaný estetickým požitkům, bez starostí, bez zátěží, všední den zbavený vší všednodennosti, dokonalý ve formě plné smyslu.
Dny plynou v rozhovorech, předčítání, muzicírování, procházkách a malých výletech do okolí.
„R. M. R. a já jsme si v knihovně uspořádali nejednu slavnost a bylo to krásné,“ zapisuje si Sidonie do deníku 10. září 1910. „On překládal Jacobsena, já jsem hrála Chopina atd. - Procházeli jsme se - park byl pohádkový - já jsem mu překládala Longfellowovy básně - on četl Hofmannsthalova Blázna a smrt“ Jindy jí a bratřím předčítá ze svých silně autobiografických „Zápisků Malteho Lauridse Brigga“, na nichž v těch letech pracuje.
Náležité pozadí pro povznesenou náladu těch dní poskytuje prostředí zámku. Jako všude, i v Janovicích Rilke své hostitele okouzluje. Čehokoli se dotkne, stává se slavností. Atmosféra je nakažlivá: „Devátého po svačině četba Jacobsena a poté jako vždy v posledních dnech jsme R. M. R. a já šli do Miláčova. Večer byl slavnostně jasný, na polích zpívaly děti. Když jsme se ocitli v lese, setmělo se a objevila se spousta hvězd. Vstoupili jsme na mez, louka byla jako zakletá, kolem tmavý les a nad ní tajuplný, něžný mladý měsíc. Černý rybník byl hrozivě temný, šli jsme kolem něj velkou oklikou po mokré louce a pak nahoru ke kolejím Sedlčanky a po ní zpět, v úzké aleji mezi korunami stromů bylo vidět jasné hvězdné nebe. R. M. R. si vzpomněl na jednu Hebbelovu báseň. Pak po polích. Podivuhodně veliká a rozevřená se nad námi pnula noční obloha a hvězdy plály jako pochodně. Rozpomněli jsme se na Li Tai Poa. Znenadání před námi kříž s bledým Kristem, tyčící se k nebi. Bylo po deváté, když jsme přišli domů“ poznamenává si Sidonie do deníku 10. září.
Ale i pro Rilka je návštěva v Janovicích svátkem, svátkem na pokračování. Miluje styk s aristokracií, což není bez souvislosti s jeho méně skvělou každodenností. Existence básníka, byť pro druhé sebevíc imponující, je plná hmotných nejistot. Ale zabezpečené existenci Rilke svou literární činnost obětovat nechce. A tak téměř bez ustání hledá nějaké místo spočinutí, kde by se bez omezení a starostí mohl věnovat pouze psaní. Zcela bez těchto záměrů není ani jeho návštěva v Janovicích. Nemohl by se i zdejší zámek jednou pro něj stát takovým refugiem?
Napětí, nebo láska?
12. září Rilke z Janovic odjíždí. Slavnost krásy skončila. Sidonie téměř bolestně cítí prázdno, jež Rilke po sobě zanechal. Postrádá ho. Znamená to snad, že ho miluje? ptá se sama sebe. To, co k němu cítí, lze obtížně zařadit do běžného schématu vztahu mezi mužem a ženou. Jemné erotické napětí tu sice přítomno je, avšak láska to není. Zkušenější Rilke si naopak není jist, zda nevzbudil city, kterým nemůže a také nechce dostát. Proto sice přátelským, jinak však formálním dopisem vyjadřuje pouze dík za pohostinství a v tónu volí jistý odstup. Kontakt se Sidonií ale ztratit nechce. Jemným a rafinovaným poukazem na Nepomuka, světce zpovědního tajemství, které neprozradil ani na mučidlech - jeho socha stála na můstku v janovickém parku -, hodlá vztah k Sidonii ponechat nevyslovený, takříkajíc nechat ho „vznášet se“ mezi nimi v jakémsi stavu beztíže.
Jako jen málo mužů své doby dokázal Rilke chápat ženu ne jako složku silového pole muže, nýbrž jako jeho samostatný protějšek. Její emancipaci, přesněji řečeno emancipaci její ženskosti, přitakal, dokonce ji i podporoval. Tím nalezl pro své četné vztahy se ženami onu kouzelnou formuli, která je k němu přitahovala, protože se cítily být jím pochopeny ve své podstatě a svých tužbách, jako stejně právoplatné subjekty vedle muže. To byl i případ Sidoniin. Problém byl jen v tom, najít pro tento druh vztahů nové interpretační vzory mimo panující konvence, jimiž byli ještě zčásti vázáni i aktéři sami.
Mezi Sidonií Nádhernou a Rainerem Mariou Rilkem se tento stav rovnováhy vytvořit podařilo a v následujících třech letech měla něžná rostlina jejich přátelství dorůstat k stále větší stabilitě.
***
Text byl redakčně krácen, titulek a mezititulky LN. Další ukázku z knihy naleznete v Lidových novinách zítra.
Jako jen málo mužů své doby dokázal Rilke chápat ženu ne jako složku silového pole muže, nýbrž jako jeho samostatný protějšek
