Jak známo, mají Židé na všechno své zdánlivě logické vysvětlení a na otázku, proč jedí v pátek večer ryby, odpovědí, že Bible praví budeš nazývati šabat potěšením, a co může být větším potěšením než chutná ryba?
Ruth Bondyová se neptá.
Konstatuje, jak to u jejích krajanů - českých a moravských Židů -kdysi v kuchyni chodívalo a s lehkým nadhledem porovnává, jak to chodí dnes u Židů v Izraeli, jenž se stal jejím druhým domovem. Tentokrát se zabývá stravováním: kniha Boží hody aneb Jak jedli Židé v Čechách a na Moravě je poslední částí trilogie -po mluvě (Mezi námi řečeno) a jménech (Rodinné dědictví).
Novinářka, překladatelka a autorka Ruth Bondyová (* 1932 v Praze) předem varuje, že její knížka, ač o jídle, není kuchařkou, ale že je to kniha ke čtení, která ji postavila před gramatické dilema: „V líčení náboženských zvyků spojených s jídlem Židů v Čechách a na Moravě by bylo vhodné používat času minulého, protože jde o zmizelý svět, ale tytéž zvyky jsou ještě stále dodržovány v Izraeli a ortodoxními Židy jinde na světě, a proto vyžadují čas přítomný. Snažila jsem se proplout mezi časy.“
Proplouvá plynule a poutavě. Píše třeba o „slastech šouletu“, neboli čulentu, uvádí jeho různé varianty - s vejci ve skořápce, s cizrnou, s pohankou, s rajčaty či koulemi mletého masa - připomene Heinricha Heina, který, „ač pokřtěný“, šoulet ve svých verších opěvuje. Předvede, z čeho všeho se pokrm, jenž se musel od pátku udržovat teplý (třeba v peřinách) až do soboty, může vařit, a přidá jejímu srdci nejbližší variantu babičky Hermannové - šoulet s husím stehnem, hrachem místo fazolí a rýží místo krup. „Ta vůně česneku a husího masa linoucí se z trouby je stále ještě omamující,“ píše. „V Izraeli zdánlivě vše mluví proti onomu žaludečnímu jhu zvanému čulent: sobota, která pro většinu obyvatel Izraele už není svatým dnem odpočinku, a proto jim není třeba pokrmu, který neztrácí chuť ani po dvaceti hodinách ohřívání, lékaři, kteří kážou proti masitému a těžkému jídlu, móda, jejíž ideál je postava jako proutek, středozemní vedra -ale přese vše: blíží se sobota a restaurace a lahůdkářství, kde se prodává čulent přes ulici, se hemží zákazníky...“ Ruth Bondyová čerpá z vlastních zkušeností, vzpomínek na mládí v Čechách, nasbírala ale mnoho poznatků během desítek let života v Izraeli. Listuje také hojně literaturou, vysvětluje pojmy z hebrejštiny spojené s přípravou jídla, objasňuje však i náboženské a sociální souvislosti půstu, chudoby i zámožnosti. Nemístný přepych Popisuje například, jak bohaté kdo směl pořádat svatební či jiné hostiny. Existovala omezení počtu hostí a množství jídla a pití podle roční výše odevzdaných daní. Ti nejbohatší se museli omezovat v projevech blahobytu, aby nezahanbili chudší členy obce... Rozlišovalo se, zda jde o hostinu při obřízce, zásnubách, svatbě. „Současně s omezením pokrmů byl omezen i počet hostů, na počest bar micvy u nižších poplatníků smělo být pozváno jen deset mužů - a kromě dcer, snach, matky a tchyně nesměly být pozvané žádné ženy. I počet hudebníků a číšníků na svatbách byl regulován (dva až čtyři) a nesmělo se jim mimo mzdy dávat žádné spropitné, které často vymáhali.“ Za přepych a nemístné hýření, jak se píše v kapitole Skrovné hostiny, se v židovském městě považovaly i jemné mandlové koláčky a také citrony a pomeranče.
Boží hody nabízejí zasuté informace a souvislosti, nikoli recepty.
