* LN Opravdu s knihou, kterou překládáte, trávíte život?
Žiju s ní skoro tak intenzivně, jako kdybych ji psal. To s sebou ovšem nese i značný stres, takže občas bývám nerudný, což je, obávám se, dost velký eufemismus. Nepříjemné je taky to, že v té době málo čtu, protože se mi nechce opouštět vydobytý a svým způsobem útulně zabydlený časoprostor překládaného díla.
* LN Vladimir Nabokov je skvělý, a jistě těžký autor. To jste poznal už při dřívějších překladech jeho textů, a třeba s Lolitou dokonce dvakrát...
Ale ani Lolita nebyla tak náročná. Aspoň mi to tak připadá teď, pár týdnů po odevzdání korektur Daru. Dar je mnohovrstevnaté dílo, polyfonní skladba, vycházející z pevné, důmyslné struktury, i když na pohled se může zdát, že románu chybí tradičně vystavěná dějová linie. Jeho hlavním hrdinou je ruský emigrant Fjodor, který žije v Berlíně a nepřetržitě se zabývá různými aspekty literární tvorby. V německém prostředí se ale necítí dobře, jeho aristokratická noblesa dokonce často přechází v přezíravost a pocity neskrývaného odporu k plebejským Němcům. Všechno, co miloval, totiž zůstalo v Rusku.
* LN Dar ale není politický román?
V žádném případě. A to i přesto, že Nabokov ho psal v letech 1935-37. Nemluvě o tom, že děj románu se odehrává v období let 1926-1929. Ideologické spory, jimiž se zabývala ruská emigrace, Nabokova nezajímaly a s problémy nastupující totality se pokusil vyrovnat ve svých povídkách. Dar je především výpověď o jeho vztahu k umění, tvorbě, pokusem o vyrovnání se s tradicemi ruské literatury. Proti Puškinovi, který je jeho nedostižným vzorem, a proti autentické, subjektivními zkušenostmi prosycené literatuře, jejímž je zastáncem, staví grafomanské výplody, salonní, od života odtržené teorie symbolizované Černyševským.
* LN Není to složité čtení?
To bych neřekl, i když kniha jisté soustředění samozřejmě vyžaduje. Vytříbeným způsobem napsaná kniha má pevný řád a poskytuje čtenářům neopakovatelný estetický zážitek.
* LN Pro mnohé bude překvapením, že knihu jste překládal z ruštiny.
Abych byl upřímný, nějaké zkušenosti už jsem přece jenom měl, přeložil jsem z ruštiny několik Nabokovových povídek. Dar je však dílo naprosto jiného kalibru a pro mě důvod, jak se po více než třiceti letech vrátit k ruštině. Navíc, a o tom nemůže být sporu, rusky psaná Nabokovova díla se musejí překládat z ruštiny, jejich překlady do angličtiny se v nejlepším případě kvalitě originálu jen přiblíží. Jazyk Daru je velmi složitý, plný narážek, skrytých významů, dlouhých souvětí, myšlenkových zkratek. Nabokov nešetří citacemi, plynule mění vypravěčské úhly pohledu, a někdy je ta hranice hodně vágní, takže nebylo jednoduché text dešifrovat. Což bylo asi to nejtěžší: rozpoznat všechny nuance, valéry významů. V tomto směru jsem měl velkou oporu v rusistce Kamile Chlupáčové, velké znalkyni celého Nabokovova díla, která dávala bedlivý pozor, abych nešlápl vedle. A to nemluvím o Milanu Macháčkovi, redaktorovi a dlouholetém příteli, bez něhož si práci nad rukopisem neumím představit.
* LN Překládáte Nabokova už léta. Je pro vás dnes proto snadnějším autorem?
Ne. Vždycky znovu cítím obrovský respekt před každou novou knihou, ať je první nebo třicátá. Jediné, co mohu využít, je zkušenost s jeho jazykem. Existují například slova, která používá jen v jednom určitém smyslu. Nemluvě o jednou provždy daných a opakujících se reáliích dětství a domova.
* LN Překládáte také knihy Salmana Rushdieho. Jsou si tihle tak odlišní autoři v něčem podobní?
Jsou úplně jiní, ale cosi společného mají. Nabokov soustředěním na svůj vlastní vnitřní svět postihuje i ten velký, který nás obklopuje. Rushdie postupuje obráceně, globálně, zvnějšku. Nabokov vychází ze sebe a ze své hluboké znalosti literatury, kdežto Rushdie svět nasává, absorbuje, potom ho všelijak prohněte, okoření a naservíruje. Má samozřejmě jiný výrazový rejstřík. Je to výjimečný, vynalézavý stylista, jeho prózy vždycky odrážejí i nejnovější jazykové trendy a společenské jevy. I on se snaží využít jazyka až na dřeň, včetně jeho nejspodnějších vrstev. V jeho posledním románu Klaun Šalímar, který momentálně leží na mém psacím stole, se děj klene přes tři kontinenty, odehrává se v indickém Kašmíru, v Los Angeles, ale i v Němci okupované Francii, takže je navíc plný naprosto odlišných reálií....
* LN Jaká je vaše volba, máte-li sáhnout po překladu Nabokova nebo Rushdieho? A zbývá ještě hodně nepřeloženého z Nabokova?
Jsem sice poměrně pracovitý, přestože na počtu přeložených titulů - něco přes třicet - to není vidět, ale vím, že stojím před rozhodnutím, zda s Rushdiem skončit a soustředit se pouze na překlady Nabokova. Volba je jasná. Románů zbývá ještě dost, v nejbližší době přijde na řadu Nabokovův první, půvabná Mášeňka, potom formálně pozoruhodný Bledý oheň, který se skládá z předmluvy, básně o 999 verších, komentáře k té básni a rejstříku. Verše, díkybohu, nebudu muset překládat, tuhle oběť za mě podstoupí můj přítel, kolega a velká osobnost našeho současného překladu Jiří Pelán. Nejtěžší z těch zbývajících pěti nebo šesti románů, které bych chtěl ještě přeložit, mi připadá anglicky psaná Ada, v níž Nabokov zkouší, co všechno jazyk vydrží, a jejíž text nemá občas daleko k artistnosti.
* LN Máte pocit, že jste Nabokova už poznal dokonale?
Určitě ne. V téhle práci si navíc člověk nemůže moc fandit. Mnohdy některým věcem porozumím teprve v okamžiku, kdy je překlad hotový a všechno, v tom lepším případě, do sebe hladce zapadne. Nemluvě o tom, že ve složitém díle se překladatel i přes veškeré úsilí může dopustit hloupé chyby, a to nejen z únavy, ale i z neznalosti. Vždycky je lepší přistupovat k práci s pokorou.
* LN Jak se vám jeví osobně?
Jako mimořádně vynalézavý, mimořádně nadaný. Nepochybně velmi ješitný. Mám rád jeho vysoký, vytříbený styl. Je mimochodem známo, že si na své genialitě velice zakládal, absolutně o sobě nepochyboval, kriticky se k němu směla vyjadřovat pouze jeho žena Věra. Kdoví, jestli bychom si rozuměli. A jestli bych mu jako překladatel vyhovoval. Byl dost rigidní v názoru na překlad literárního díla, jeho vlastní překlady prozrazují místy až úpornou snahu o přesné převedení významu, výsledkem je pak přílišná doslovnost. Naše tradice jsou jiné, překladatel myslí více na čtenáře.
* LN Například?
Pokud je metafora v originálu příliš odlehlá našemu vnímání, vymyslí novou. Asi právě proto se necítím jen jako převaděč, ale spíše jako spolutvůrce díla, které by mělo vyvolat u českého čtenáře podobné pocity jako u čtenáře originálu. Hledání smyslu je velké dobrodružství, ale taky velká radost, když se ho podaří najít.
* LN Co motýli? Setkáme se s touto Nabokovovou vášní i v Daru?
Samozřejmě. Úchvatní motýli se zde třepetají stejně jako v každém Nabokovově díle. A nejen tam: když jsme jednoho zářijového podvečera dokončili snášení korektur, vyšli jsme s Milanem Macháčkem ze suterénní pracovny nakladatelství do opuštěné rozlehlé kanceláře v přízemí - tou dobou už jsme tam byli jen my dva - a vtom se nad našimi hlavami v té místnosti se zavřenými dveřmi a okny objevil nádherný motýl, který hned kroužil a hned si sedal a vzápětí radostně a pyšně vzlétal, ale chytit se nedal. Byl to výjimečně velký a krásný exemplář stužkonosky topolové nebo olšové, jak jsme pak zjistili. Jsem přesvědčený, že to nebyla náhoda.
***
Nabokovovův Dar
Výrazně autobiografický román z konce třicátých let, vrcholné dílo Nabokovova prvního tvůrčího období stráveného především v berlínském exilu, je portrétem nekompromisního ruského literáta, jenž se vnitřně i navenek rozchází s pseudokulturním světem ruské emigrace. V paralelní rovině je román beletristickou biografií revolučního demokrata N. G. Černyševského, uvozující autorovu celoživotní polemiku s „tendenčním uměním“.
