Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

S uhlím vypouštíme džina z lahve

Česko

POD MIKROSKOPEM Neumíme rozlišovat mezi špatným a méně špatným uhlíkem, říká ekolog Johan Rockström

Změna klimatu, ztráta biodiverzity, cyklus dusíku a fosforu, ubývání ozonové vrstvy, užívání sladké vody, okyselení oceánů, využití půdy, chemické znečištění a aerosoly v atmosféře. Tak vypadá devět kritických systémů, pro které mezinárodní tým vědců vloni v časopise Nature definoval tzv. planetární meze. Pokud je lidstvo překročí, bude to mít pro naši planetu katastrofální důsledky. V prvních třech případech jsme přitom už stanovené meze překročili. Hlavní autor článku profesor Johan Rockström nedávno přednášel v Praze na pozvání Centra pro otázky životního prostředí UK.

* LN Co vás vedlo k sestavení konceptu planetárních mezí?

Země odjakživa procházela různými změnami. Ale posledních 10 tisíc let, tedy období, které geologové nazývají holocén, bylo mimořádně stabilních. To umožnilo rozvoj lidských civilizací. Předpokládá se, že bez působení člověka by holocén trval několik dalších tisíciletí. Ale zdá se, že nyní toto období stability končí a vstupujeme do nové éry zvané antropocén, kdy se lidstvo stává větším hybatelem změn než přirozené geologické procesy. Autorem této myšlenky je profesor Paul Crutzen, který se mimochodem významně podílel na výzkumu ubývání ozonové vrstvy a dostal za to Nobelovu cenu. Spolu s ním a dalšími kolegy jsme se rozhodli oslovit asi 30 vědců z různých oborů, aby nám pomohli definovat bezpečné meze, ve kterých se lidstvo může pohybovat. Problém je totiž v tom, že změny planetárních systémů neprobíhají lineárně, ale skokem. Takže jsme se snažili určit prahové hodnoty, které nesmíme překročit, jinak dojde k náhlým a nevratným změnám.

* LN Kdy přesně antropocén začal?

O tom se zatím vedou diskuse. Někteří odborníci tvrdí, že už s počátkem zemědělství před devíti tisíci lety, jiní ho zasazují do 19. století, kdy se začaly projevovat důsledky průmyslové revoluce. Ale Paul Crutzen říká, a já s ním souhlasím, že v globálním měřítku se dopady lidské činnosti začaly projevovat až v polovině 50. let 20. století. Tehdy se hokejkové grafy řady indikátorů, jako jsou koncentrace skleníkových plynů, degradace půdy nebo ztráta biodiverzity, začaly ohýbat prudce nahoru.

* LN V článku píšete, že ve třech případech jsme už bezpečnou mez překročili. Není tedy pozdě snažit se s tím něco dělat?

My jsme určili jednak bezpečné meze a pak prahové hodnoty, odkud není návratu. Je pravda, že v případě klimatické změny, cyklu dusíku a ztráty biodiverzity jsme už překročili bezpečnou mez, ale nevíme přesně, kdy se dotkneme prahové hodnoty. Samozřejmě pokud jde o biodiverzitu, pro konkrétní vymírající druhy není návratu už nyní. My ale tento problém hodnotíme podle toho, jaký vliv má z globálního hlediska pro celý planetární systém. Zatím to vypadá, že nejvíc se prahové hodnotě blížíme v oblasti změny klimatu. Například v roce 2007 došlo k náhlému ubývání ledu v Arktidě. Když led roztaje, povrch získá tmavší barvu a lépe pohlcuje tepelné záření. Tím se oteplování zesiluje a v tomto případě už možná opravdu není návratu.

* LN Jako bezpečnou mez pro změnu klimatu jste určili koncentraci oxidu uhličitého v atmosféře 350 ppm (částic v milionu). Není ale hodnocení klimatu jen podle CO2 příliš zjednodušující?

Máte pravdu, proto jsme také jako druhý indikátor zvolili ještě tzv. radiační působení. To vyjadřuje množství tepla dopadajícího na zemský povrch, a tudíž zahrnuje působení všech skleníkových plynů, nejen oxidu uhličitého. Jako bezpečnou mez jsme zvolili jeden watt na čtvereční metr. A oxid uhličitý jsme si vybrali jako indikátor ze dvou důvodů. Ať se to někomu líbí, nebo ne, tvoří 70 procent celého problému. Kromě toho, že způsobuje skleníkový efekt, podílí se také na uvolňování vodní páry, která je dalším skleníkovým plynem, takže se tím oteplování dál zesiluje.

* LN A druhý důvod?

Neumíme rozlišovat mezi špatným a méně špatným uhlíkem. Oxid uhličitý ze spalování fosilních paliv, jako je uhlí nebo ropa, je stoprocentně špatný. Byl po miliony let bezpečně schovaný v nitru naší planety a my ho vypouštíme ven jako džina z lahve. Vedle toho se ale uhlík uvolňuje také ze zemědělské činnosti, z lesů a půd. Je to přirozený proces, ale v atmosféře není rozdíl mezi molekulou CO2 z fosilního paliva nebo ze zetlelé rostliny. V rámci stability naší planety je určitý stupeň koloběhu uhlíku přirozený a my ho nechceme omezit na nulu - to bychom, bráno doslova, nemohli ani dýchat. Ale chtěli jsme stanovit udržitelnou mez.

* LN Asi není náhoda, že váš článek vyšel pár měsíců před setkáním v Kodani, kde zástupci světových velmocí jednali - byť neúspěšně - právě o omezování emisí oxidu uhličitého...

Naopak, to byla náhoda, my jsme ho do Nature posílali asi o půl roku dřív, ale trvalo, než jsme se s nimi dohodli na výsledné podobě článku. Navíc k němu přidali redakční logo „Road to Copenhagen“ (Cesta do Kodaně), což nás docela naštvalo. Naším cílem bylo oslovit vědeckou komunitu a vyvolat v ní diskusi, přinést nové paradigma uvažování o udržitelnosti na globální úrovni. Nebylo to zacílené na politiky, ale postupně si ten článek začal žít svým vlastním životem. Prezident Malediv z něj dokonce během jednání v Kodani citoval, když se snažil ostatní přimět k rychlejší dohodě o změně klimatu. A já s ním samozřejmě souhlasím, ale opravdu to nebylo původním záměrem.

* LN Za další kritickou oblast považujete cyklus dusíku a fosforu, tedy prvků, které jsou základem hnojiv. Lidí ale na Zemi pořád přibývá - jak se podle vás mají uživit?

Tato připomínka se objevila i v jednom komentáři doprovázejícím náš článek na webu Nature. Ale jeho autor zcela zásadně neporozuměl našemu konceptu. Všechny limity růstu, ekologické stopy a ostatní projekce budoucnosti vycházejí z toho, že v roce 2050 tu bude žít devět miliard lidí. Pak se ptají, kolik jídla budou tito lidé potřebovat a kolik ho dokážeme vypěstovat na jednom hektaru. Z toho pak vypočítají, kolik budeme potřebovat půdy, vody a hnojiva. My jsme si ale řekli, že takhle uvažovat nejde. Nemůžeme začínat na straně spotřeby, ale na straně planety, u toho, co nám dovolí. Přirozený roční cyklus dusíku je 102 milionů tun. Lidé ho přitom ročně použijí 120 milionů tun. To má jednoznačný důsledek v mrtvých zónách moře u východního pobřeží USA i u Evropy. Baltské moře se v tomto ohledu blíží ke kritickému bodu zlomu. Takže jsme spočítali, že musíme snížit spotřebu dusíku o celých 75 procent. To je obrovské číslo, ale nemá vůbec nic společného s tím, kolik lidí má hlad. Tím jsme se v tuhle chvíli vážně nezabývali. My jsme si jen položili otázku, co všechno si můžeme dovolit, než se to naší planetě přestane líbit.

* LN Oponenti vám ale vytýkají, že jste sice určili jakési hranice, ale už nenabízíte řešení, jak jich dosáhnout...

Proto v článku píšeme, že je to jen první návrh, který je potřeba dál rozpracovat. Pokud jde o zmíněné hnojení, dnes se dusík v zemědělství nevyužívá efektivně. Rostliny ho pojmou jen malou část a většina končí v podzemních vodách, v řekách a nakonec v mořích. V průmyslových zemích se dnes na hektar použije 250 kg dusíku. Přitom křivka závislosti výnosů na množství dusíku jde nejdřív strmě nahoru, ale pak už je skoro vodorovná. Takže od určitého bodu už další přidané kilogramy dusíku nemají velký význam. Přitom v zemích, jako je Afrika, Indie, část Číny a Latinské Ameriky, kde přibude nejvíc lidí, se naopak hnojí málo. V Africe se používá pouhých sedm kilogramů dusíku na hektar, a potřebovali by ho desetkrát víc. Takže si umím představit, že s chytrými politickými opatřeními můžeme přesunout velkou část nadměrně užívaného dusíku tam, kde je opravdu zapotřebí.

* LN Třetí překročenou mezí je ztráta biodiverzity, nemělo by ubývat víc než deset z milionu druhů ročně. Je ale možné použít jedno číslo pro zvířata, rostliny i mikroby?

Měli jsme pocit, že to je to nejlepší, co dnes máme k dispozici. Biodiverzita si určitě zaslouží být zařazena mezi planetární meze, protože je stále víc důkazů, že rozmanitější ekosystémy se dokážou lépe vyrovnat s nečekanými situacemi, jako je vichřice, sucho nebo povodeň. Druhy organismů vymíraly odjakživa, ale tempem jeden až dva druhy z milionu ročně. Lidé teď ale ročně ničí sto až tisíc druhů z milionu, udržitelné množství by bylo deset. Z vědeckého hlediska to není nejvhodnější indikátor, někdo se může ptát, proč to není pět nebo patnáct. Ale je to zástupný činitel, který nám umožňuje biodiverzitu aspoň nějak kvantifikovat.

lidovky.cz

* Celý rozhovor a graf planetárních mezí na www.lidovky.cz/veda

***

OSOBNOST Johan Rockström

* výkonný ředitel Stockholmského ústavu pro životní prostředí a Stockholmského centra resilience * profesor managementu přírodních zdrojů na Stockholmské univerzitě * přes dvanáct let se věnuje výzkumu a vývoji v rozvojových zemích * byl poradcem švédské rozvojové agentury Sida * podílel se na strategickém plánování programu WaterNet v Jižní Africe * je koordinátorem několika národních a regionálních výzkumných projektů souvisejících s využitím vodních zdrojů * publikoval přes 40 vědeckých článků z oblasti managementu vodních zdrojů, rozvoje zemědělství, životního prostředí, systémového výzkumu a resilience * je hlavním autorem konceptu planetárních mezí, který zveřejnil časopis Nature 24. září 2009

Autor: