Poselství Andreje Sacharova je zřetelné: Rusko mělo před dvaceti lety intelektuální potenciál k prosazování režimu založeného na úctě k svobodám jedince, demilitarizaci a kritické reflexi všech hrůz sovětských dějin. Vývoj šel jinudy, se Sacharovovými ideály se minul.
Čtrnáctého prosince 1989 se Sacharov věnoval obvyklým činnostem – psal návrh změny trestního zákoníku, účastnil se jednání poslanců, poskytoval rozhovory novinářům. Večer dostal infarkt a zemřel ve věku 68 let. Byl o tři roky mladší než sovětský režim, jehož konec už nezastal.
Na konci života se stal jednou z nejvlivnějších osobností perestrojky, poté, co roku 1986 do bytu ve městě Gorkij (dnes Nižnij Novgorod), kde byl šest let držen v domácím vězení provázeném hladovkami, zatelefonoval tehdejší komunistický vůdce Gorbačov. Sacharov – kdysi prominentní komunistický fyzik a v 50. letech jeden z autorů sovětské vodíkové bomby, později kritik režimu a roku 1970 iniciátor ilegálního Výboru lidských práv, pronásledovaný státní policií, nositel Nobelovy ceny míru – byl omilostněn. Stal se ikonou úsilí o otevřenou společnost, jak říkal v narážce na politickou filozofii Karla Poppera (a Henriho Bergsona). Propagoval společenské uspořádání založené na desovětizaci, sociální důvěře, otevřeném přístupu k informacím, svobodě pohybu, slova a shromažďování.
Sacharov se soustředil na zcela konkrétní návrhy – válku v Afghánistánu označil na sjezdu poslanců tváří v tvář sovětským papalášům za zločin, plánoval reformy soudnictví, polidštění věznic, odzbrojení a zkrácení vojenské služby, spravedlivou pluralitu politických stran.
Mnozí občané s tím souhlasili. Na jeho pohřeb přišly statisíce lidí, byla po něm pojmenována ulice v centru Moskvy, náměstí v Petěrburgu, vyšla poštovní známka. Jak to vypadá se Sacharovovou reputací roku 2009?
V zahraničí si ho cení víc V Moskvě se v těchto dnech koná skromná konference nazvaná Sacharovovy myšlenky dnes – jde o jedinou veřejnou aktivitu k této příležitosti. Pořádá ji za podpory komisaře pro lidská práva Rady Evropy Sacharovovo centrum, společenská organizace živořící na pokraji ekonomického zániku a zmítaná žalobami za kontroverzní výstavy současného umění. Ze státních úředníků bude mluvit jen zplnomocněnec pro lidská práva Vladimir Lukin. O to víc přijelo zahraničních hostů, včetně Michaela Posnera, spolupracovníka Hillary Clintonové pro otázky demokracie a lidských práv, a šéfredaktora polského deníku Gazeta Wyborcza Adama Michnika. Podle všeho se síla Sacharovových myšlenek a jeho politické odvahy dnes cení víc v zahraničí než v Rusku.
Na Harvardově univerzitě v USA se loni konala velká konference ke 40. výročí publikace nejslavnějšího Sacharovova textu, který se jmenoval Úvahy o pokroku, mírové koexistenci a intelektuální svobodě, kde autor tehdy mimo jiné vyzdvihl význam pražského jara. Jedním z účastníků konference byl ostatně i František Janouch, fyzik, který ve Švédsku založil Nadaci Charty 77 na podporu českých disidentů a v průběhu 70. let si se Sacharovem dopisoval. Největší současný mediální ohlas spojený se Sacharovovým jménem se váže k Sacharovově ceně za svobodu myšlení, udělované od roku 1988 Evropským parlamentem. Dostali ji třeba Anatolij Marčenko (jako jediný in memoriam), který zemřel roku 1986 v kriminále po více než dvaceti letech věznění, disidenti z Běloruska, Kuby a Číny. Letos se laureátem stal Memorial – ruské středisko pro lidská práva.
V Rusku převládá nezájem Konference a oficiality jsou nezbytně povrchním projevem zájmu o myšlenkový a politický odkaz angažovaného vědce. Horší než absence státních oslav a vnějších poct je převládající nezájem o Sacharovovy ideály. Jistě, některé jeho obavy dnes působí zastarale – třeba ta z nebezpečí termonukleární světové války. Také Sacharovova obhajoba socialismu se dnes může zdát úsměvná, stejně jako jeho volání po redukci nacionalismu a mezinárodních konfliktů.
Trochu zastaralá rétorika ale není vedena černobílou optikou antisovětského účastníka studené války. Sacharov byl s to uvidět přednosti dokonce i v KGB, s níž měl hlavně v 80. letech tolik strašných zkušeností: řekl, že je to jediná sovětská organizace, která díky své „elitní“ povaze není prolezlá korupcí. Bohužel její dlouholetý předseda Jurij Andropov, který o Sacharovovi napsal nebo alespoň podepsal během téměř dvaceti let desítky přísně tajných zpráv ústřednímu výboru komunistické strany a osobně Brežněvovi, zůstává dodnes asi jedním z nejlepších ruských znalců Sacharovova díla. Texty odvážného akademika zná málokdo, a kdyby dnes se svým chlapeckým úsměvem znovu začal v centrech státní moci vykládat o významu intelektuální svobody a škodlivosti agresivní zahraniční politiky, asi by působil jako šílenec.
***
Kdyby dnes vykládal se svým chlapeckým úsměvem o významu intelektuální svobody, působil by jako šílenec
O autorovi| TOMÁŠ GLANC, rusista
