Tomáš Akvinský, později zvaný Andělský učitel, údajně za mlada naletěl na žertovnou lež. Dominikánští spolubratři jej navedli, aby se šel podívat z okna, jak venku létají krávy. Když Tomáš, jemuž poněkud indiánsky přezdívali Mlčící býk, žádné krávy nespatřil, přerušil své pověstné mlčení a pravil: „Raději uvěřím, že krávy létají, než bych připustil, že mě bratr obelže.“
Mlčící býk se kardinálně mýlil. Alespoň podle malíře Jana Šafránka. Když se náš hyperrealistický figuralista seznámil s uvedenou historkou, vytáhl papír a ruče nakreslil, jak se starý, dobrý Tomáš vyklání z okna a nad ním krávy, rovnou ty od Chagalla, vskutku létají.
Jan Šafránek dobře ví, že z devíti dcer, které měla bohyně paměti Mnémosyné se samotným Diem, ani jedna není múzou výtvarného umění. Jsou spíš orientovány hudebně či slovesně. Výtvarné umění tehdy nebylo považováno za umění, ale za pouhé řemeslo. I sám Daidalos, jehož sochy byly jako živé, byl jen zručný řemeslník. Kdo tedy inspiruje výtvarného umělce Jana Šafránka?
Všechny cesty vedou k rozcestí
Zdá se, že nad Šafránkem se nevznášejí závazně inspirativní krávy, spíš se mu vodorovně zjevuje zkarikované obyvatelstvo: nejen blazeované děvky v mondénních kavárnách, ale my všichni. Kdyby nás karikoval, nepochybně bychom si to zasloužili. On ale nemusí. Občané, voliči, konzumenti, skuteční lidé, které maluje, ti všichni jsou již v reálu přiměřeně zkarikováni. Šafránek má prostě štěstí, že mu modelem stojí osoby s výrazem zcela odpovídajícím situacím, v nichž se nacházejí. Těchto jen zdánlivě neinspirujících situací pohotově využívá a realisticky, pro jistotu vlastně hyperrealisticky, je zobrazuje. Situace, v nichž mu na pouti světem stojí sama persifláž modelem, nemohou být jiné než triviální. Neustále se ocitá na rozcestích, vlastně trojcestích. Proto je na vyloženě triviální děje zvyklý. Ostatně staří Římané na tom při tažení barbarským světem byli podobně. Kdekoli se zastavili, tam vysadili vinnou révu a chřest, mimochodem oblíbené Šafránkovy poživatiny. Poněvadž se jejich trasy neustále rozvětvovaly, neměli problémy s návratem. Do Říma vedly spolehlivě všechny cesty, vlastně obrácená rozcestí ve tvaru písmene ypsilon, lemované vinicemi. Civilizaci šířící zbrojnoši se bezpečně vrátili i z Šafránkovy Vídně, tehdejší Vindobony, vinice však po nich zůstaly. Jan Šafránek se dostal ještě dál. Objel celou zeměkouli, při čemž se leckde zdržel. Rozcestí u protinožců jej například zaujalo natolik, že si je zvolil za místo tvůrčího pobytu. Umělecké stopy však po něm zůstaly všude. Trivialita rozcestí je společným jmenovatelem všech zastavení. Šafránek všude nachází osoby, které ve své zkarikované přirozenosti jsou k nerozeznání od osob v jiných cípech světa. Pro tuto stejnost mu zlí jazykové vyčítají, že se umělecky nevyvíjí. Proč by se ale měl vyvíjet, když už to celosvětově stejně zachytit umí, a to zcela virtuózně? Dnes již usedlý poutník obdivuje Jana van Eycka, rodinu Breughelů a Edwarda Hoppera. Maluje výpravné obrazy připomínající van Eyckův Gentský oltář. Na horizontu krajiny se zleva doprava odvíjejí dějiny: od starověkých chrámů přes druhou průmyslovou revoluci až k architektonicky výstřednímu dnešku. Na rozdíl od dějinného vývoje v pozadí je „popředí“ obrazu ve své neutuchající triviálnosti věčné. Jiná velká plátna jsou často narativního charakteru. Až pedantsky vyvedené oslavující davy sestávající z relativně samostatných skupin, jejichž výřezy jsou pak v trochu pozměněné a zvětšené podobě obsahem komornějších obrázků. Další malby se odehrávají v kavárnách, na úřadech či na ulici. Ani zde Šafránek nekopíruje žádného ze svých oblíbenců. Je svou originalitou stejně „postižený“ jako jím zobrazené typy.
Hrabal malířského plátna
Bohumil Hrabal tvrdil, že v hospodě naslouchá příběhům i žvástům, aby si je pak doma zapsal. Šafránek si zase pamatuje spolustolovníky 7a stolovníky od vedlejších i vzdálenějších stolů. Podobně jako Hrabal musel ze slyšeného literaturu teprve udělat, musí i Šafránek viděné umělecky ztvárnit. Nestačí obkreslit fotografický záznam, i když potrefení jsou už sami „zrůzněni“. Je to prostě tak, že my Šafránkovi sloužíme jako již zkarikovaný model, který on originálně zobrazuje, přičemž původní „zrůzněnost“ nezkrašluje ani neprohlubuje. A proto platí: Nenadávej na Šafránka, když máš křivou hubu. Vždyť mu sloužíš jako model, který on svým stylem, ale přesto věrně zvěčňuje. Takto zvěčněn jsi absurdní - stejně jako ve skutečnosti. Věř mu, jako věřil Tertulián: přesto a zároveň i proto, že je to absurdní. Jeden z méně zkarikovaných Šafránkových modelů sv. Tomáš Akvinský navzdory trivialitě lidské existence říkal: „Je lepší existovat, než neexistovat.“ Dodávám, že ještě lepší je existovat, je-li trivialita tak neklamně zidentifikována jako u Jana Šafránka.
***
Jan Šafránek
Narodil se 9. dubna 1948 v Hradci Králové, kde se učil kreslit. V roce 1974 přesídlil do Prahy. Zapadl do prostředí neoficiální kultury, malířsky zachycoval jak prostředí undergroundu, tak vlastního okolí - hospody, bary a příběhy ze života. Závěrem roku 1976 podepisuje Chartu 77 a v následném tlaku režimu na jaře 1979 odchází do Rakouska, kde kancléř Bruno Kreisky nabízel chartistům politický azyl. Ve Vídni absolvoval dva semestry na Akademii užitého umění. Osmdesátá léta strávil v Austrálii, jejíž občanství získal, a během té doby procestoval notný kus světa. Od roku 1990 žije a maluje v Evropě, střídavě v Rakousku a Česku. Pohybuje se mezi Prahou, Hradcem Králové, Vídní, Korutany a Terstem.
O autorovi| Eugen Brikcius, básník
