LN Vymizely některé vánoční zvyky a tradice?
Abych pravdu řekl, schází mi přirozenější vnímání času. Doba pozdního podzimu a zimy bývala časem odpočinku, kdy se lidé zdržovali více doma, dělaly se domácí práce a Vánoce do toho přirozeně vpluly jako období radosti, veselí a očekávání, jemuž předcházel tichý měsíc adventu. Dnes už to tak nevnímáme, čtyři týdny před Vánoci jsou období zvýšené aktivity, nákupu dárků, všude kolem sebe slyšíme koledy. V minulosti tomu bylo jinak, v adventním období se nezpívaly koledy, což možná dnes někomu připadne zvláštní. Adventní písně existovaly, ale měly jiné nápěvy, znělo z nich očekávání, jsou mnohem zadumanější. Kdyby existoval stroj času, to bych chtěl zažít.
LN Kdy se klid z adventu vypařil?
Zlom i na vesnici nastal od 70. let minulého století. I generačně se to hodně lámalo, starší generace zažila soukromé hospodaření a skutečně byla ukotvena na vesnici, opouštěla ji jen za účelem nákupu nebo prodeje svých výpěstků, ale jinak trávila čas doma. Ve chvíli, kdy obyvatelé venkova začali houfně dojíždět do města za prací, v zemědělském družstvu zůstala dvacetina lidí. Už s touto změnou životního rytmu, návštěvou města a sháněním dárků se začal čas zrychlovat. Ve městech zaznamenáváme zrychlené tempo už za první republiky, hodně ve spojení s velkými obchody, které propagovaly vánoční zboží.
LN Jakým způsobem do vnímání Vánoc zasáhlo období komunismu?
Nemyslím si, že by komunismus do vnímání Vánoc nějak zásadně zasáhl. Hesla marxistické rétoriky klouzala spíše po velkých tématech, jako byla revoluce, internacionalismus, ekonomie, zlepšení života dělníků a rolníků atd., ale kupodivu do rodinných etických norem zasahoval režim až druhotně a spíše tím, že křivil osobnost, anebo zase prostřednictvím ekonomiky. Ale na rozdíl od moderních neomarxistů, kteří nás za pomoci médií přesvědčují o spoustě témat souvisejících s morálkou a etikou, tehdy to nebylo až tak zásadní. Takže režim u Vánoc nešel na dřeň, neustále tvrdili, že právo na náboženské vyznání má každý. Nesahali do toho, jak lidé prožívají Vánoce, i když se samozřejmě hledělo, kdo půjde na půlnoční mši, hlavně v období tvrdého komunismu. V 80. letech 20. století se to rozvolnilo a bývalo zvykem, že na půlnoční chodila i řada lidí, kteří si jinak dávali pozor, často i členové strany, už se to nenosilo.
LN Čím to je, že si komunisté netroufli do Vánoc zasáhnout?
Netkvěla v tom podstata režimu. U vytipovaných lidí, říkalo se jim kádrové rezervy, vyžadovali, aby nebyli nábožensky aktivní. Ale pokud se v těchto kruzích člověk nepohyboval, agitace nešla až do rodin, na takové ambice neměl režim sílu. Změny nastávaly spíše prostřednictvím celkové proměny společnosti – masivní odchod lidí z venkova do měst, do průmyslové sféry a služeb, jiná organizace času.
Zůstaly po komunistech nějaké specifické tradice?
Komunistická ideologie se do slavení Vánoc víceméně neotiskla, ale měnila se doba a s ní přicházely různé novinky, jako jsou umělé stromky, elektrické osvětlení, baňky, prskavky atd. Začalo televizní vysílání a s ním spojená česká specifika, vysílání pohádek v hlavním vysílacím čase, novinkou je i uplatnění vánočních písní v populární hudbě. Co je ovšem s touto dobou také spojeno, je celospolečenské rozšíření štědrovečerní večeře, tak jak ji známe dnes – to znamená rybí polévka a kapr s bramborovým salátem.
Martin Šimša (1974)
|
LN To předtím nebylo?
Nebylo to celoplošné, je to celkově docela nová záležitost. Kapr začal na venkov masivně pronikat až někdy v období první republiky, kdy začala intenzivní kampaň, abychom sami spotřebovali svoji produkci. U třeboňských kaprů, kteří předtím měli mnohem širší odbyt v bývalém Rakousko-Uhersku, bylo zapotřebí, aby je zkonzumovala republika. Kapr a bramborový salát se stali jakousi oficiální podobou štědrovečerní večeře, ale například na Horňácku, to jest východě Moravy, se v této podobě ustálila až na konci 60. let 20. století.
Co je pro východ Moravy typické a nikdy to nezmizelo, je právě zahájení večeře oplatkem s medem, to je zvyk, která má velice silnou tradici také na Slovensku a v Polsku. Takovým předstupněm této tradice bylo, že štědrovečerní večeře začínala nakrojením pecnu chleba, který se požehná, každý dostane kus krajíce, namaže si ho medem, všichni se pomodlí a sní ho. Od toho je jen krůček k oplatce, což je vlastně nekvašený chléb, který připravoval kostelník pro kněze, aby jej při mši svaté proměnil v tělo Páně.
LN Zmiňoval jste, že kapr přišel s pádem Rakouska-Uherska. Co bylo do té doby?
Na Štědrý večer, nikoli Štědrý den – protože tento den byl běžným dnem půstu a dlouho také pracovním dnem – byla ve střední Evropě vždycky vázána řada přechodových rituálů. Ve starém vnímání času to byl poslední a Boží narození zase první den v roce. Byl to okamžik zlomu, konce starého a počátku nového a bylo důležité, aby všechny změny proběhly zdárně, aby v novém roce byla stejná, ne-li ještě větší hojnost než v roce předchozím. Proto byla štědrovečerní večeře skutečně štědrá, aby tam byly pokrmy ode všeho, co se v dané rodině vypěstovalo, samozřejmě s výjimkou masa.
LN A co stromeček a zpívání koled? Kdy přišly?
Zpívání koled je u nás velmi stará záležitost, první zmínky pocházejí ze 14.století. Nejčastěji je zpívali žáci středověkých univerzit nebo škol zřizovaných při městských kostelích. Většinou pocházeli zdaleka a neměli pravidelný kontakt se svými blízkými, kteří by jim mohli na Vánoce přilepšit. Pro tyto žáky byla koleda příležitostí, jak si něco získat – vykoledovat si. Svým způsobem to byla vlastně esteticky pojatá žebrota. Vánoce byly okamžikem, kdy byl všeho dostatek a mohlo se dostat i na žáky. Koledami vlastně zvěstovali dobrou zprávu o narození Krista a za to získávali odměnu v naturáliích, které pak snědli. Koledy byly sice primárně městská záležitost, ale od 17., 18. století se šířily do venkovského prostředí. I tam to byla záležitost žáků, se zavedením povinné školní docházky v polovině 18. století žáci tímto způsobem koledovali hlavně pro učitele. Koledovali však také obecní služebníci, především pastýř, a také děti z chudých rodin.
Stromeček je samozřejmě mladší, předcházely mu jesličky, které od středověku figurovaly v kostelních betlémech. Vánoční stromek proniká na venkov až v 19. století a nutno říci, že jako obřadní symbol byl ve střední Evropě dobře známý. Vyskytoval se ovšem v jiných obřadních komplexech. Na Květnou neděli přináší děvčata zelený stromek, který je na rozdíl od prázdného snopu vynášeného na Smrtnou neděli symbolem života.
Stromeček míval zvláštní místo, parádní cimru, jak se říkalo, kam se běžně nechodilo. Největší štěstí dětí bylo, a to je doloženo i ve skandinávských a německých zemích, že mohly ze stromku sníst ozdoby, které původně vůbec nebyly vnímány jako ozdoby, ale právě jako sladkosti pro děti. To má zase ekvivalent ve svatebním stromu, jenž se na konci svatební hostiny rozebere, všechny sladkosti se rozdají mezi svatebčany. Dnes to vnímáme jako estetiku, ale takový význam to původně nemělo, byla v tom víra a magie. Lidé měli za to, že věci, které se dostanou se stromkem do kontaktu, jsou požehnané, a když je člověk sní, podílí se na tom požehnání.
LN Dá se říci, že se oslavy Vánoc v Evropě liší podle regionů? Že třeba státy střední Evropy se podobají?
Rozdíly jsou a většinou vycházejí z konfesijní vyhraněnosti konkrétní země. Dědičné rakouské země byly historicky katolické, a to minimálně od konce 17. století, kdy došlo k završení protireformačního úsilí. V katolickém prostředí nabyly Vánoce v průběhu 18. století podoby okázalé barokní podívané oslavující skutečné zpřítomnění narození Ježíše Krista.
Bývalé země rakouského soustátí, potažmo i Itálie, mají ve Vánocích výrazné vlivy baroka, anglosaský svět je oproti tomu střídmější. Respektive byl. V dnešní době, kdy jsou Vánoce především obrovská komerční příležitost, se rozdíly markantně stírají. Obchodní domy, ať už ve Vídni, Budapešti, Praze, nebo Londýně, potřebují prodat, proto prezentaci Vánoc začínají už před první adventní nedělí.
Ale ve způsobu, jak ty dny prožívají lidé, si myslím, že tradice zůstává, a ta naše je opravdu barokní. Včetně návštěv půlnočních mší.
LN Jak do české tradice zasáhla americká kultura, globalizace?
Zásah vidím především ve vytvoření určité opozice. Do té doby, než jsme byli tak masivně konfrontováni s komerční podobou Vánoc, jsme si možná ani neuvědomovali, v čem jsme specifičtí. Teprve pod tím silným tlakem jsme si začali zhmotňovat různé detaily, třeba postavu Ježíška. Do té doby neměl žádnou konkrétní podobu – byla to spíš takové tušená nekonkrétní bytost. Dnes je to jinak. Proběhla i soutěž, jak Ježíšek vypadá – tuším že jako košilatý chlapec. V negaci Santa Clause jako kokakolového strejdy v červené kombinéze jsme si vydefinovali naše česká specifika. Ale ani takto definovaný není Ježíšek všudypřítomný a zachovává si určitou míru tajemství a posvátna.
LN Máte obavu, že může prožitek Vánoc do budoucna slábnout? I třeba vlivem digitalizace.
Vánoce jsou jeden z těch svátků, které dokázaly překročit svůj náboženský rozměr a plně se etablovat v dnešním světě, vnímáme je jako naše kulturní dědictví, prostor pro nostalgii, kdy lidem nevadí, že jejich základ je vlastně církevní, potažmo katolický, na rozdíl třebas od restitucí. Současně má širší kontext vánočních svátků, a to si musíme přiznat, velice silný komerční potenciál, navíc směřovaný na dětského zákazníka. To je zřejmě důvod, proč se jedná o jeden z nejúspěšnějších svátků západního světa.
Jak jsem viděl před několika lety na výstavě Vánoce u sousedů v Moravském zemském muzeu v Brně, slaví Vánoce a dostávají dárky nejen děti z věřících a nevěřících českých, ale i děti z vietnamských či židovských rodin. Při dnešním kultu dítěte nedat mu dárek, když je všichni ostatní dostávají, to by byl naprostý zločin. Totéž platí o asijských zemích včetně Číny, kde vedle tamních svátků slaví i Vánoce. Před týdnem jsem se vrátil z Jižní Koreje, kde uprostřed hotelové haly stál obrovský stromek, před ním několik bedýnek plných vánočních přání, která psaly děti, a stále k nim přibývala další. Tamní děti se s tím velice snadno ztotožnily a rodičům nezbývá než jim vyjít vstříc, aniž by nutně tušili, jaký mají Vánoce náboženský rozměr.
Stromek, dárky i Vánoce jako situace tudíž ohroženy nejsou, na druhou stranu ale tím, jak se svátku zmocňuje komerční sféra, se to pro věřící, kteří to vnímají jako typicky náboženský svátek, může jevit jako jistá krádež či přisvojení autentické hodnoty. V tomto směru ten svátek zcela logicky utrpí, ale přetvoří se v něco nového, jiného, co má ve společnosti svoji funkci a místo. Už proto, že lidé si tímto způsobem chtějí něco vzájemně vyjádřit.
