Včerejší pohřeb bývalého předsedy Mezinárodního olympijského výboru (MOV), Španěla Juana Antonia Samaranche, definitivně zastínil tryznu za polského prezidenta Lecha Kaczyńského. Ironií osudu ukončily svou pozemskou pouť krátce po sobě dvě velké osobnosti, které jsou i přes podobná ideová východiska naprostými lidskými protipóly.
Zatímco Kaczyński představuje v očích mnoha Evropanů člověka zoufale nemoderního, zaklenutého v dávno překonaných schématech studené války a dogmatech katolické církve, téměř o třicet let starší Samaranch byl prototypem moderního manažera, člověka bez jakékoliv ideologické zátěže, který dokázal proplout mezi nástrahami diktatur až s neuvěřitelnou lehkostí.
S každým a s úsměvem Španělskou společnost rozděluje osobnost někdejšího olympijského funkcionáře pětatřicet let od smrti jeho někdejšího patrona, diktátora Franciska Franka, na dva nesmiřitelné tábory. Jedni se s ním loučí jako se Španělem, který dosáhl ve 20. století největšího světového renomé, jiní ještě před nedávnem šířili výzvu, aby bývalý falangista odstoupil z funkce čestného předsedy MOV.
Deníky tak plní fotografie dvojího druhu: na jedněch se Samaranch objevuje jako usměvavý stařík, který tolik udělal pro olympijský sport, na druhých ve slavnostní uniformě, jak přísahá věrnost caudillovi či hajluje v roce 1974 na shromáždění falangistů. Pravý obraz jeho osobnosti ale doloží až snímky, na kterých se zdraví či objímá s papežem Janem Pavlem II., s kremelským potentátem Ivanem Poljatovem, s Fidelem Castrem, Ronaldem Reaganem, králem Juanem Carlosem I. i s Erichem Honeckerem. A pořád je to tentýž usměvavý Juan Antonio Samaranch.
Mezi Samaranchovy zásluhy se někdy počítá i to, že dosáhl v rozporu s tehdejší olympijskou doktrínou plné profesionalizace a komercionalizace olympijského sportu.
Mnohem výraznější stopu v duchovních dějinách Evropy ale zanechal v něčem jiném: přesvědčil miliony lidí, že sportovní svět je svět sám pro sebe, něco, co existuje zcela mimo politickou a sociální realitu.
Podle jedné ze samaranchovských legend byl jako mladý novinář přítomen v Madridu v roce 1943 incidentu, kdy Guardia Civil, Frankova poloprofesionální policejní organizace, tehdy obdoba Lidových milic, zaútočila na fotbalisty FC Barcelona, kteří měli sehrát odvetné utkání s Realem Madrid. V té době měla rivalita mezi Madridem a Barcelonou ještě živé rány z občanské války. Ozbrojenci vyhrožovali fotbalistům Barcy, že jestli zápas nevypustí, živí se z metropole nedostanou. Madrid tehdy vyhrál 11:1. Falanga jako Svazarm Mladý Samaranch proti tomu marně protestoval a tehdy se prý rozhodl, že vyvede sport z područí politiky; a reformovat začne zevnitř totalitního systému. Proto prý vstoupil do španělské falangy. Ta se v období stabilizace režimu proměnila na vojenskospolečenskou organizaci, která – podobně jako u nás Svazarm – zastřešovala tehdejší španělský sport.
Ve skutečnosti se mladý Samaranch, syn z bohaté rodiny barcelonských podnikatelů v textilním průmyslu, přiklonil k Frankovi již dříve. Aby se vyhnul odvodu do republikánské armády, přeběhnul přes Francii na území ovládané frankisty. Po jejich vítězství se nějaký čas věnoval práci v rodinných podnicích a sportovní novinařině.
O politiku se zajímal a jen čekal na vhodnou příležitost. V roce 1954, kdy se pozice caudilla Franka zdála zcela neotřesitelná, byl Samaranch jmenován barcelonským radním a od té doby začala jeho politická a bafuňářská hvězda stoupat vzhůru. Počínaje rokem 1970 pracoval ve výkonném výboru MOV a vedl španělský olympijský výbor. Vysoké pozice v aparátu si zabezpečoval přátelstvím s členy Frankovy rodiny – dcerou Carmen a především caudillovým zetěm, ministrem vnitra a obdivovatelem Adolfa Hitlera, Ramónem Serranem Suňerem – a dále divokými večírky s mnoha dalšími představiteli režimu.
Opravdu husarský kousek se ovšem Samaranchovi povedl na konci sedmdesátých let. Ještě před smrtí caudilla v roce 1975 se seznámil díky jachtingu s jeho předpokládaným nástupcem v čele státu – budoucím králem Juanem Carlosem I. Díky tomuto přátelství a zákonu o spravedlnosti a míru, kterým Španělé učinili tlustou čáru za vlastní minulostí, nejenže nemusel Samaranch po smrti diktátora jako „modrokošiláč“, tedy falangista, vyklízet pozice, ale právě naopak.
Po hladkém předání funkce předsedy barcelonského zastupitelstva exulantovi Josepu Tarradellasovi v roce 1977 byl jmenován španělským velvyslancem v Sovětském svazu. Rusy přesvědčil, že je to právě on, demokrat a přítel Juana Carlose, kdo stojí ve Španělsku v čele přechodu od zpuchřelého nepotistického klerikálního státu k otevřené a ideologicky nezatížené demokracii. V Moskvě pořádal veselé fiesty pro kremelské potentáty, kteří za studené války na západní ambasády příliš nechodili, a na večírky už vůbec ne. Díky známostem v moskevském aparátu tak získal hlasy téměř všech delegátů z východního bloku pro volbu předsedy MOV. Organizaci, o níž jednou prohlásil, že je důležitější než katolická církev, vedl až do roku 2001.
Když v roce 1992 zahajoval olympijskou ceremonii v rodné Barceloně, jeho krajané mu prý odpustili vše špatné, čeho se v minulosti na straně Franka proti Kataláncům dopustil.
Muž, který předběhl dobu Kdo byl Juan Antonio Samaranch? Byl to oportunista, sluha ideologií, který sledoval jen své cíle a podle potřeby hajloval nebo si zazpíval se Sověty Kaťušu? Nikoliv. Samaranch pouze jaksi předběhl svoji dobu. Byl ztělesněním dnešního manažera, sportovního diplomata, člověka pracovitého a schopného, který ovšem při plnění korporátních úkolů vždy jen racionálně zvažuje, co mu způsobí nejmenší ztráty.
Svět ideologií, dědictví minulosti, sebereflexe, fašismus, komunismus, lidská práva a podobné věci jsou pro takové lidi jen cizí elementy, které se jim pletou do cesty k olympijským a jiným snům. Ne nadarmo byl Samaranch tak oblíbený – na rozdíl od Lecha Kaczyńského – v mocenských kruzích v dnešním Rusku a v Číně.
***
V Moskvě pořádal veselé fiesty pro kremelské potentáty, kteří na západní ambasády příliš nechodili
O autorovi| STANISLAV ŠKODA, hispanista
